Zvláštní pocit

Jak zvláštní je pocit člověka,
který ví, že na dané místo nepatří.
Každý vlas, kus kůže,
každý cár látky,
každé slovo je tu cizí.
Jeho chování a pohyby
jsou přinejlepším divné.

A přesto je něco, co stojí nad tím vším.
Není to Bůh ani to nejsou peníze,
i když obojí se o to snaží.
Je to vůle.
A kde je vůle je i síla.
Síla v každém z nás, která překoná překážky
kultury, náboženství, rasy i pohlaví.

Je to vždycky ta stejná situace.
Prostředí ti říká, že sem nezapadáš,
ale v srdci cítíš, že jde jen o to, využít šanci,
kterou ti život nadělil.
Dokázat, že rozdíly jsou jen v našich hlavách,
ne srdcích.

Tahle chaloupka ze dřeva a hlíny, ve které sedím,
je úplně jiná, než má moje babička doma v Česku
a přitom úplně stejná.
Místo kříže visí na zdi tapiserie s mešitou,
místo kalendáře s obrázky lesa
stojí kalendář instalatérské firmy.

Prach je stejný,
plíseň na zdi je totožná,
dřevěný nábytek pamatuje stejná data.
Hrnečky stojí za stejným sklem,
kočičí chlupy byste od sebe nerozeznali,
koberce měly kdysi stejnou barvu.

Všechno je stejný,
zdravíme starší,
uctíváme krásné ženy,
pijeme vodu a jíme chleba,
hladíme lísavé kočky a nadáváme na zkažené mléko
a kupujeme hodinky a dostáváme dárky od přátel
a máme rádi rodiče a čas utíká všude stejně.

Je naprostý nesmysl myslet si něco jiného.