Kozel zahradníkem aneb šikula

Kozel zahradníkem.

Co si pod těmito dvěma slovy představíte?

Moje babička používala toto přirovnání hodně často, vždycky jsem se tomu smála, když jsem byla malá holka. Dnes už mě to až tak k smíchu nepřijde, obzvlášť když tím kozlem je můj drahý manžel.
Kozlem nebo zahradníkem?

Vážení přátelé, jak já bych si moc přála, aby byl tím druhým slůvkem.
Možná za pár let se jako mávnutím kouzelného proutku promění v zahradníka, ale do té doby bude stále pouhým kozlem.
Kozel není až tak špatné zvířátko, jen kdyby se trošku opatrněji pohyboval v zahrádce. Jenže on né, skáče si jak ho to napadne, šlape všude, kde by neměl a co sežere o tom snad ani psát nebudu.
Nejhorší na tom je, že ho to baví!

Jenže, kdo to má vydržet?
Začnu pěkně popořádku, hned z jara jsem chtěla zrýt zahrádku, byl ochotný a hned, že mi pomůže.
Byla jsem ráda, přeci jen rytí je práce spíše pro chlapa. Vzal rýč, holiny, pracovní oděv + rukavice a chopil se díla. První dva řádky zeminy pěkně obrátil, vybral plevel a pokračoval dál.V půli třetího řádku něco ruplo, nejdřív jsem si myslela, že to byly gatě, které už něco pamatovaly. Pěkně se na mě usmál, já na něj taky. To jsem netušila, že ten úsměv skrýval omluvu za rýč, který nevydržel a rupl pod tou snaživou prací mého muže – „zahradníka“.

To nic, povídám, už byl starý, potřebuje jen vyměnit násadu a zase bude ok.
Tak fajn, pravil muž a běžel do kůlny pro jinou násadu.
Jak tak běžel, aby mi udělal radost, nevšiml si hrabiček, co ležely na zemi, šlápl na ně a v tu ránu byl na zemi taky. Byl to komický obrázek, alespoň tedy pro mě, válel se tam a skučel, že se na to vyprdne, že za to můžu já,...

Musela jsem se smát, ale jen do chvíle, než se zvedl a viděla jsem jak mu z nosu crčí krev.
Chudáčku malej, promiň – příště si dám pozor, kam ty hrábě pokládám. Hm, to by chtělo, mručel si pod knír. Položila jsem mu za krk mokrý hadr a posadila ho na židli v domnění, že krev téci přestane a budeme pokračovat v práci, tedy v opravě rýče.
Dej mi radši tu plastovou židli, je pohodlnější než tahle stará. Ochotně jsem jí přinesla, položila na zem do stínu pod strom a šla jsem do kůlny hledat tu násadu. V tom slyším řev a nadávky, co to zase je, to snad není už možný, křičel manžel.

Otočila jsem se a nevěřila vlastním očím.
Můj Pepa ležel na zemi pod hrušní, kolem sebe spoustu kousků rozlámané plastové židle a jeden z nich měl zaražený v ruce.
Házel na mě ošklivé pohledy a hulákal něco v tom smyslu, že za to opět můžu já, že jsem mu tu židli postavila na špatné místo,...
To už mě dožralo, začala jsem křičet, že je jelito a neumí si ani sednout.
Běž si to prosím Tě ošetřit, abych to náhodou neudělala špatně, pravila jsem a byla pěkně naštvaná.
Já husa, kdybych si to zryla sama, bylo by to hotové a bez takové škody a újmy na zdraví mého drahého „zahradníčka“.
Šel a už na mě nemluvil.
Násadu jsem v tom zmatku nenašla, zašla jsem za sousedem, který mi ochotně půjčil svůj rýč. Záhonek jsem si zryla sama, šlo to jako po másle.
Hrabičkami jsem připravila půdu na vysévání semínek a šla jsem se podívat, co dělá Pepa.
Seděl u telky a chroupal zelí, jako správný kozel, pomyslela jsem si a usmála se na něj.

Uplynulo 6 týdnů, dávno už jsem měla nasázenou sadbu a vše krásně rostlo.
V sobotu po obědě jsem poslala Pepíčka pro pažitku, kterou jsem chtěla dát do pomazánky.Nejen, že místo pažitky mi otrhal sadbu kytiček, která prý vypadala stejně jako pažitka, ještě mi u toho zašlapal do země rašící hrášek a mrkvičku. Myslela jsem ,že ho snad zabiju.
Můžu já mít z něčeho radost?

Copak si jde splést šnytlík s kytkama, no asi jo, ale stále to nemůžu pochopit. Raději si budu pro vše chodit sama, bude to jistější.
Čeho jsem se dočkala po čtrnácti dnech, kdy jsem byla u rodičů z toho se stále né a né vzpamatovat.
Můj Pepa mi chtěl udělat radost a vše napravit a tak vymyslel plán.
Nakoupil sadbu sazeniček všeho možného – kytičky, kedlubny, salát, zelí i kapustu.
Vše pečlivě nasázel do jahod, tedy mezi jahody, kde se to vešlo, zkrátka všude tam, kam se něco vlezlo, protože jinde už na zahradě místo nebylo.
Takže mi v jahodách trůnily kytičky asi čtyř druhů, mezi nimi kedlubny, okolo saláty, kde byl ždibec místa, tam nacpal zelí i tu kapustu. K rozeznání to moc nebylo, jak to bylo hustě a některé sazenice jsou si dost podobné.

Pyšně si mě vedl k jahodám, když jsem se vrátila od rodičů.
Mám pro Tebe velký překvapení, pravil a zavázal mi oči.
Fakt?
Těšila jsem se a byla celá nedočkavá. Rozvázal mi šátek, řekl teď a já si z toho sedla na zadek.
Nemohla jsem se na to vše vynadívat a dlouho jsem luštila, co je co a jak to bude vypadat, až to povyroste.

Děkuji Ti, to si mě překvapil jako nikdy!
Viď, myslel jsem si to, že budeš mít radost.
Mohla jsem se na něj zlobit?
Nemohla, protože můj manžel je zkrátka kozel – zahradníkem.