Obyčejný pozdrav

Dobrý den – „na shledanou"

Dvě slůvka, která používáme každý den.
Vcházíme do obchodu, restaurace, do školy, školky, zaměstnání, k lékaři, na úřad, do nemocnice, na návštěvu,...
Nikdo nemůže říci, že je nezná a kdo to tvrdí, je pěkně nevychovaný individum.

No jo, ale když jsme skoro všichni tak slušně vychovaní, až na pár jednotlivců samosebou, tak proč to leckdy jen tak cedíme mezi zuby, jako aby se neřeklo a splnili jsme si svou povinnost?
To mi vrtá každodenně hlavou.
Pak si taky říkám, jestli to každý myslí vážně nebo to ze sebe trousí jen tak, že mu doma říkali, že se to má a je to slušnost.

Co myslíte?

V obchodě to ještě jde – vítají Vás téměř všude s pozdravem a úsměvem pod vidinou získané tržby.
Už se to naučili i naši štíhlí šikmoocí spoluobčané a mezi dveřmi nás vítají : dobrý dén, co to budé?
Většinou nás nenechají ani rozhlédnout a už ze sebe sypou : „co potčebujete pani, všechno máme, ukážeme – vyzkoušíte, to je dobrý, není malý, sluší, kupte – velká sleva dáme, co nemáme objednáme – nebojte – zítra dovezeme“. Musím se smát, jak jsou učenliví a vnutí Vám i to, pro co jste zrovinka nešli.





Naopak mezi našimi prodejci si někdy připadáme jako obtížný hmyz, co tam vletěl, rozhlídl se a nic nechtěl, tak zas pěkně vyletěl. Hm, to nemají naši prodejci rádi. Povídají si mezi sebou : co sem leze, když tady čučí a nic si nekoupí.
Ale existují i vyjímky jako ve všem.
To vypovídá samosebou o vyspělosti a slušnosti naší společnosti.
Paní v dobrém rozpoložení vešla do textilu, pozdravila – dobrý den, paní prodavačka na to nic. Odcházející paní už se tedy neobtěžovala, aby pozdravila.
Ani se jí nedivím.
Do jiného obchodu přijde maminka s dítětem, co ještě moc neumí mluvit.
Maminka povídá holčičce : co se říká?
Doblý den, odpoví holčička.
Ahoj, zvesela pozdraví paní prodavačka.
Copak si u nás vyberete pěkného?
To já eště nevím, povídá ta malá. A co si přeje maminka?
Já bych si toho přála, ale to víte, kdo na to má furt brát, všechno je drahý, nic dlouho nevydrží,...spustila maminka palbu stížností na vše, co je kolem.

„Mamí, já ci lízátko“, koupíš mi ho?
Maminka mlčela a rozhlížela se, kde jsou krabice s lízátky.
Paní prodavačka ochotně regál se sladkostmi ukázala. My už si vybereme samy, řekla maminka.Vzala to nejmenší lízátko a posunula se k pultu. Bude to všechno?
Jo a dejte mi tamhlety dvoje cigára.
Zaplatila a šla, holčička slušně poděkovala , řekla na shledanou, maminka neřekla nic.
Ani se nedivím, že ta ochotná prodavačka měla po náladě, bylo jí líto té malé princezny....
Jedno malé lízátko a máma dvoje cigára, hlavně, že si stěžuje, povídala si pro sebe.