Staré věci

Nevím, jak s věcmi zacházíte vy, ale já patřím k lidem, kteří je spíš uchovávají, než vyhazují. Někteří lidé se snaží vlastnit úplné minimum, k čemuž je vede třeba to, že mají malý byt a úložných prostorů poskrovnu. Nebo zase jiní, kteří vyznávají filosofii koupit-použít-prodat nebo zahodit, a příště zase znova koupit-použít-prodat, ale s nejnovějším modelem daného výrobku. Já jsem konzervativní, protože v době, kdy jsem byl vychován, byly věci ještě vyráběny nikoliv na jedno použití, případně přesně na dobu dvouleté záruky, ale tak, aby vydržely co nejdéle. Tedy pokud to nebyly zrovna ty nejlacinější šunty. Protože mám velký byt a sklep, tak si věci, byť použité, ale stále ještě funkční, schovávám. Samozřejmě, čas od času, obvykle při malování, či nějakých podobných katastrofách, je vytřídím a část jich přeci jen, byť s těžkým srdcem, vyhodím. Má to svou logiku. Nepotřeboval-li jsem je oněch deset, nebo patnáct let, pak je dost vysoká pravděpodobnost, že nedojdou uplatnění ani v letech následujících. Samozřejmě i zde fungují Murphyho zákony a dotyčnou věc bych upotřebil pár dní poté, co jsem ji vyhodil. Zákony zkrátka neoblafneme. Nicméně stane-li se, že je mohu opětovné využít, naplní mě pocit nebývalého uspokojení. Je to potvrzení, chcete-li důkaz, že myšlenka nebo spíš celá koncepce je správná. Tak třeba jsem si kdysi (po rekonstrukci části bytu) schoval staré svítidlo, už na něm byl znát zub času a zdálo se mi, že je na daný prostor slabé. V komoře, v rohu pod nejnižší poličkou, leželo celých šestnáct let. Vloni dcera při malování rozbila kruhový skleněný kryt jednoho svého stropního svítidla, to se stává. Když jsem ho uviděl, napadlo mě, že by se tam možná mohl hodit kryt toho starého svítidla, které jsem si schoval. Nejen, že se hodil, on byl úplně stejný! Samozřejmě, že jsem se dmul pýchou, jak jsem byl předvídavý. Také je mi velmi příjemné představovat si, že ty věci mají duši a trpělivě nehnutě čekají a čekaly v komoře nebo ve sklepě celý ten dlouhý čas. Jak se střídaly dny a k nim slabé doléhaly zvuky života kolem, měnila se roční období, plynuly roky, až přišel jejich den. Byly vyjmuty z temnoty krabice, aby mohly zase plnit svůj účel, k němuž byly předurčeny. Jak fascinující nehybnost a neměnnost. Vše kolem stárne, ale ony, jsou-li z kovu, keramiky, skla nebo i dřeva, nestárnou, a kdybychom je umístili do časové schránky, zůstaly by stejné po tisíce let. K nelibosti mých bližních se takto chovám i k některým součástem oblečení, jako například k tričkům a džínám. Nejdříve, jsou-li nové či nedávno zakoupené, reprezentují kategorii „božíhodové“, časem se z ní přesunou do skupiny „ještě ucházející“, aby se pak dále propadly do množiny „obnošené - seprané“. Předzvěstí jejich zániku je moment, kdy je zařadím mezi „pracovní“. Poslední jejich štací je určení „pracovní - k natírání/malování“. To už je ale s nimi fakt ámen, protože po nějakém náročnějším pracovním úkonu tohoto typu jsou nemilosrdně vyhozeny. I tak si obvykle, když je cpu do koše, vzpomenu, kdy a kde jsem si je pořídil, jak ten čas letí a kolik jich ještě ve svém životě obnosím, než i já se ocitnu na konci své životní etapy nazývané „pracovní - k natírání/malování“, kdy však už nebudu ani k práci, natož k malování a natírání. Samozřejmě vím, že ze standardního ekonomického hlediska je to celé špatně. Uložené věci zabírají místo, které by se dalo využít jinak, efektivněji. To, že si nekoupím věc novou, nepodporuji spotřební ekonomiku, byznys se netočí a já zločinně „uměle“ prodlužuji životní cyklus výrobku. HDP klesá, nezaměstnanost vzrůstá, a tak podobně. Na druhé straně ale vím, že nejsem sám, kdo takto přistupuje k „starým“ věcem, které se „přece mají vyhodit“. Myslím, že za tímto chováním je podvědomí a zkušenost generací našich předků. To, co nám tak nějak napovídá zdravý selský rozum, je ve skutečnosti přirozené chování, které šetří přírodní zdroje. Když starou, ale dosud funkční věc nenahradím věcí novou, nemusím novou věc kupovat, a hlavně, ta nová se nemusí vůbec vyrobit. Jsem prostě „stará škola“.