Cesta k domovu

  K mému dosavadnímu životu… mě nic neváže. A tak jsem se sebral. A prostě jsem…odjel. Už jsem nemohl snést tu hroznou rutinu. Každý den to samé. Pořád a pořád dokola. Prostě jsem konečně potřeboval změnu.
  Sebral jsem svých pět švestek. Na sebe natáhl modré džíny a červenou koženkovou bundu. A vyrazil jsem. Prvních par dni… bylo složitých. V kapse poslední pětikylo. Strašná chuť na pivo a stesk po domově. Jenže dal jsem se na boj, tak musím zatnout zuby a bojovat. Co jiného mi konec konců zbývalo. Zpátky domu jsem nechtěl a ani jsem nemohl.
  Nová práce, kterou jsem právě dostal… mě uvázala na toto Bohem zapomenuté místo. Nejbližší obchod dva kilometry, hospoda ještě dal, jen pod zadkem mám knihovnu, antikvariát a navíc knihkupectví. „No nekopli byste do toho?“ No ono se o Češích říká, že mají nejrozšířenější síť knihoven v celé Evropě. Ale toto už bylo i na mě moc. "Pro pivo musím skoro tři kilometry, ale pro knihy. To je jen kousek…:(" Ani do hospody se nedalo chodit každý den.
  V práci věčné kontroly na zbytkový alkohol a drogy. To druhé u mě nehrozilo, ale na pivo je chuť vždy. Ani o víkendech to nebylo o nic lepší, protože to se mi po celém pracovním týdnu nechtělo nic. Ani do obchodu, natož do hospody. „Řekněme si to na rovinu, cesta lesem s dvojkou v krvi… není to pravé ořechové." Jenže co má člověk dělat na Bohem zapomenutém kousku země uvnitř lesu. Kochání přírodou není moje gusto. A ani knihy nebyly. „Teda nebyly, donedávna.“ Na vesnici jsem žil už něco přes půl roku. Všechno už mi lezlo na nervy. Zase jsem zabředl do rutiny, kterou jsem se snažil opustit. Nic mi nedodávalo klid a mír v duši. Pak přišel zlom. V podobě té bílé břečky, kterou s oblibou nazýváme sníh. Tři měsíce uvězněn bílou masou na málem prostoru. Byt, který jsem si pronajal, odrážel to svinstvo za okny. Čtyři bílé stěny, jedna komoda, kuchyňská linka, postel, židle a kempingový stůl. Chyběl jen seznam. A připadal bych si jako na táboře ve Sloupě (Brno venkov). Ani WIFI díky sněhu nefungovala. „Prostě nastala doba ledová." Málem jsem zešílel jako ten chlap v Osvícení. Jen škoda, že jsem neměl po ruce sekeru. Jediná smysluplná činnost, která se v okolí dala dělat, bylo čtení.
  A tak jsem prostě neměl na vybranou. Prvních pár dnů mi to lezlo, jak koze pastva, ale potom, co jsem se do toho dostal, to bylo lehčí a lehčí. Začínal jsem na lehčích knihách. První kniha, kterou jsem pročetl, byla rychlé šípy. Pak jsem se propracoval k něčemu těžšímu. Tím těžším pro mě byla kniha Andělé všedního dne. No co, prostě nesnáším Viewegha a jeho tvorbu. „Ukamenujte mě za to.“
  Ve svých skoro 40 letech jsem podlehl literatuře. A i potom, co konečně to bílé svinstvo roztálo a zmizelo. Dám mnohdy přednost knize před pivem. „Ale co to kecám. Pivo je na prvním místě.“ Jenže teď už jen neživoří v bílých stěnách, které se na mě snaží zřítit. Teď už si buduju domov s první knihou, kterou jsem si koupil. Vůbec poprvé v životě jsem navštívil knihkupectví. „He.“ A to mi říkali, že jsem literární ignorant. #bookworm#