V Evženovi

    Bylo deštivé podzimní ráno. Rozhodla jsem se vyrazit na okružní projížďku po otcově panství. Jenže po necelé míly mé spanilé jízdě, můj kůň šlápl do vyjeté brázdy od kol kočáru. Ale naštěstí jsem byla nedaleko letního sídla, které bylo pro mou potěchu zrovna obsazené díky blížícímu se bálu.
    Pomalu jsem se dovlekla s mým kulhajícím koněm až na zápraží tohoto stavení. Můj jezdecký úbor byl promoklý až po spodničku, prsty jsem měla tak zkřehlé, až s nimi bylo téměř nemožné zaklepat.
    Po přemáhání promrzlých prstů k pohybu připomínající klepaní, se zničehonic za mnou rozezněl ohlušující mužský hlas. „Co tady chcete?“ Celá ztuhlá a zaražené jsem se obrátila proti oné vlně nenávisti vršící se na mou hlavu.
    Plaše jsem zakoktala „Můj kůň…zraněný…les…“ A ukázala jsem na nedaleký altánek, u kterého se pásla Jahoda.
    Zase se rozezněl ten hlas „Hmmm…pojďte dál….o koně se postaráme a o vás taky“ Celá promrzlá jsem tedy na toto pozvání reagovala, a nějak jsem se v potácela do rozměrné haly. Shodou okolností a na úkor špatného počasí jsem do večera ochořela.
    Vysoké horečky a zimnice mě provázely další týden. A tak se ze záchrany mé Jahody a mě stal nucený pobyt na panství, kde jsem nebyla vítána.
    Můj otec mě chtěl ihned po uzdravení z této choroby převést na svůj zámek, jenže můj nemilý hostitel toto nechtěl připustit. „Ne, zatím ještě není zcela v pořádku, a navíc je zde v teple. Náhlí převoz v tomto počasí by jí mohl zase uškodit. A vůbec dělá mi zde příjemnou společnost.“ Protočila jsem na něj oči, jelikož jsem nepochopila vše, co řekl. „Dělá mi zde příjemnou společnost!“ Nechápu, za celý předchozí týden se mnou ani nepromluvil natož, aby se se mnou setkal.
    A tak jsem byla nadále vězněm ve zlaté kleci zvané San Rochel, které se stalo mým domovem na dalších šest týdnů.
    Po šesti týdnech jsem se dobrovolně loučila se San Rochel, které snad již nikdy nespatřím. Ale má karma mi vše oplácí dvakrát. Díky své „milé společnosti“ jsem musela opět do zlaté klece, tentokráte na bál.
    Chůva mě oblékla do nových šatů barvy popele a růží. Kolem pasu jsem dostala zlatou šerpu a do vlasů dar hostitele, kterým byla korunka posetá růženíny.
    A jelo se. Do kočáru byly zapřažení čtyři hnědáci v čele s mou malou Jahůdkou. Na kozlíku byl usazen kočí v nové mandarinkové livreji s dvojitým zapínáním. A já střežena jako nejvzácnější popelavá růže svou chůvou v kočáře.
    Pod kopcem, ´na kterém stojí San Rochel se Jahoda splašila, ale v zručných rukách našeho kočího se uklidnila a my jsme dorazily ke dveřím mé zlaté klece.
    Ke dveřím mě přišel přivítat sám hostitel, který se na mě opět díval jako na něco, co se musí vykořenit. Něco, co je na obtíž. Něco, co ani nechce poznat. Jenže postupem času stráveného na bále jsem se dostala pod tu jeho krutou slupku. Snad to bylo alkoholem či něčím jiným… Jeho srdce se obměkčilo a já už se necítila jako ve zlaté kleci.
    Po návratu domů jsme zjistila, proč mě tato odpudivá osoba pustila pod svou hrubou slupku. Otcův šťastný výraz mluvil za vše. Během večera přišel dopis.
    „Jsem Váš soused, který se po sedm týdnů staral o vaší dceru. A proto žádám o její ctěnou ruku.“ Otec samozřejmě tuto nabídku přijal, protože jsem měla být bohatá a hlavně snad někdy blízko u něj. Jenže mně se tyto vyhlídky nijak nelíbily. Onoho člověka, kterého jsem si měla vzít, bytostně nesnáším, ale na můj názor se nikdo neptal. A tak o týden později proběhla svatba.
    Ještě před svatbou jsem byla poučena o svých povinnostech, které se ode mne budou při prvním noci požadovat. Moje první reakce byla „uteč“, ale nohy mi vypověděli službu.
    A tak nastala ta chvíle. Chvíle, kdy jsem se stala paní na San Rochel. První večer proběhl hladce a můj choť se ničeho neodvážil, ale postupem času se stával dotěrnější a já zase povolnější.
    Vše vyústilo v den, který byl nachlup stejný jako den, kdy jsme se poprvé setkaly. Za okny byla průtrž mračen, hromy a blesky protínaly oblohu a kreslily na ní prapodivné tvary. Vystrašená jsem běžela skrz dlouhou chodbu, až do přízemí. V přízemí před obrovským mramorovým krbem seděl v lenošce ON.
    Před lenoškou ležela velká huňatá kůže z ovce a jeho dlouhé nohy bez bot byly vpleteny do jejích vlněných provazců.
    Nejen díky běhu, ale i díky tomuto pohledu se mi zadrhl dech hluboko v krku. Stín, který házela má svíčka po okolních zdech, mě prozradil a ON se otočil a zadíval se do mých vylekaných očí.
    Zvedl se ze své lenošky. A jeho dlouhé kroky pomalu zkracovaly vzdálenost, která nás od sebe dělila. Zdálo se mi to jako celá věčnost, než přišel až ke mně. Popadl mě do svých ohromných rukou, přivinul na svou mužnou hruď a pomalu mě odnášel k rudě žhnoucímu oku krbu.
    Krb se zdál ještě větší, než ve skutečnosti byl. Jeho mramorově chladné stěny odrážely oheň. Právě ten oheň, který vykresloval ohromný stín paroží na stropě. Ano, i v tomto zámku bylo nad krbem paroží nejmíň dvanácteráka. A po obou jeho kostnatých skráních stáli na římse krbu dva mosazné svícny.
    Díky pochmurné atmosféře a ohlušujícím blesků za oknem jsem zpozorovala, jak mě můj manžel se zájmem sleduje. I já jej pozorovala.
    „Jak jsou jeho husté vlasy vzadu, v týle sepnuty zlatou stuhou. Jak si s jeho rozhalenkou pohrává náhodný větřík. Jak jeho oči žhnou v rudé záplavě ohně. Jak se jeho nohy pomalu natahují k těm mým…“
    Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem ležela schoulená na ovčině u krbu. Ovinutá jeho mužnými pažemi. V rukou svírala zlatou stuhy, kterou jsem stáhla z jeho vlasů.
    Jeho všeříkající hruď se vzpínala k té mé, a já ucítila náhlí záchvat bázně. Ale jeho ruce tak horké mě něžně vzali za bradu a jeho ústa vyslovila jen tři slova „ničeho se neboj“ díky kterým ze mě opadl všechen strach.
    Svůj první manželský akt lásky jsem nemohla prožít líp. Jeho oči, tak žádoucí a chtivé mě pomalu svlékaly. A já tak nedočkavá jsme z něj strhala tu načapanou košili s volánky a rozhalenkou. Teď už jsem neměla žádné zábrany. A on přede mnou stál ve své kráse s mocnou hrudí jako Adam při stvoření Evy.
    Vnikl do mě. Takovou záplavu emocí jsem zatím nepocítila. Ani při čtení dívčího románu Tess z d´Urbervillů, který jsem tajně schovávala pod postelí ve svém dívčím pokojíčku.
    Takové nebezpečí a touha, jaká projela mým tělem…