Karolínky hvězdička

Karolínka měla podobnou touhu jako její bratříček Jindříšek. Ten chtěl ovšem zastavit čas. Oproti tomu Karolínka chtěla najít svoji hvězdičku na tom velkém nebíčku. Babička ji četla hodně pohádek. Vždy když Karolínka usínala, těšila se, že její bratříček usne dřív a ona si pak bude ještě s babičkou vypravovat. A tak se vyzpovídala: "Babulko, myslíš, že mám na nebíčku svoji hvězdičku?"
A babička ji odpověděla: "To víš, že máš svou hvězdičku. Každý máme na nebíčku svou hvězdičku a je to dobře." Tak ji babička začala vyprávět svou pohádku a Karolínka se libě usmívala. Víš na nebíčku je tatíček Měsíček a ten tam posílá své stříbrné paprsky. I hvězdičkám poví, koho mají potěšit.
Když jsem byla malá školačka, tak moje babička také vyprávěla, že mám na nebíčku hvězdičku, která je docela malinká. A že když budu hodná a hezky se učit, budu laskavá a dobrotivá, brzy hvězdičku uvidím a ona mi určitě splní nějaké to moje přáníčko. Vždy jsem se těšila, jak hvězdičku uvidím. Celičké dny jsem trpělivě čekala, kdy mě moje milovaná babička vyzdvihne do okna. Budeme pozorovat hvězdičky a mě se tak splní sen. Babička mi jednou ráno řekla: „Dnes je krásně širé nebíčko a moje milá Haničko, večer uvidíš hvězdičku.“
Tolik jsem se těšila den celičký, jak uvidím hvězdičky. Věřila jsem, a tak se stalo. Moje babička byla velmi moudrá žena, a vždy mi vysvětlovala, že na zemi jsme všichni na čas a pak se vracíme do nebíčka. Vždy říkávala, musíš být pilná a tvůj život by měl být naplněn prací a dobrými skutky, ale především láskou. Měly jsme se s babičkou moc rády. Babička mi vysvětlovala, že každý skládáme ty své životní účty a dívaly jsme se spolu na nebe. Byla to nádhera. Měsíček se blížil k úplňku, hvězdičky se třpytily a já hledala tu svou. Až jsem ji našla. Byla to moje hvězdička, kamarádka, kterou jsem celičký můj život vyhledávala a mluvila k ní. Ta hvězdička mě drží doposud. Vždy zajásám, vidím-li hvězdičky.
Karolínka nadšeně objala svou babičku, šly na balkon, kde hledaly její hvězdičku. A tu také našly. Poslala jí sladkou pusu a zamávala. Pak ještě tiše zašeptala: "Tak zase zítra milá hvězdičko, co splníš mé tajné přáníčko."
Babička položila Karolínku do postýlky a ta ve chvilce usnula. Sama se pak šla podívat na tu svou hvězdičku, co ji provází jejím životem a drží nad ní ochrannou ruku.