Jsem jenom člověk

Jsem jenom člověk.
Člověk byl opicí, která zůstala stát na zadních nohou.
Lidé se první ptali svých žen, vzít-li si je mohou.
Člověk vymyslel vše od rakety po obrazu rám,
a první si uvědomil, jak funguje on sám.
Člověk zjistil to, jak využívat energie,
a že církev stavem prostředním je.
Člověk byl vybaven jen tím nejlepším,
od přírody k technice šel stejně brzy za lepším.
Člověk si všiml že ostatní v bolestech se kroutí,
tak rozhodl se lék jim naleznouti.
Díval se jak daleko, tak blízko,
jak vystoupal vysoko, tak sestoupil nízko.

Jsem jenom člověk.
Člověku pořád bylo všechno málo,
velké veličenstvo, někde mnohem výš,
řekni, což se jeho hněvu nebojíš?
A tak ses začal chovat, jak si přálo.
Proč autoritu vidíš mimo sebe?
Snad nevážíš si života dost.
Proč posvátný je tobě host?
Vždyť, jako ty, on nedosáhl nebe.
Co všechno zažils, na cos přišel,
to všechno má teď cenu ryzí.
A ty pořád závidíš trávu cizí.
Jak krásně by bylo, kdybys ven teď vyšel.

Jsem jenom člověk.
A vždycky, když uděláš chybu,
ať vinu neseš horší sebevíc,
ať nedodržíš posvátného slibu,
ať utečeš z boje, vzlykajíc,
ať už dítě zbiješ krutě,
nebo jen slabšího navždy pošleš spát,
ať přítele necháš pod hromadou sutě,
nebyl přec nejlepší kamarád,
tak vždy jen ocas mezi nohy složíš,
jako pes potom i zaštěkneš.
Všechno herecké umění své vložíš
do věty, co beze studu pak řekneš:

„Jsem jenom člověk.“
Tys možná pes, co dosti silně vrčí.
Jsi velká voda, co skrze okna chrčí.
Jsi malé kůzle, trkáš jako drak.
Jsi třeba tmavě šedý mrak.
Možná jsi plamen sirky narkomana,
hořící pytel sena na zádech.
Jsi celý pochroumaný po pádech
a sílu máš jak stará panna.
Do koryta před tebe vysypu
zbytek důstojnosti – no tak, dej si.
Ty jsi, jak tu ležíš, mnoho věcí.
Ale člověk, ten opravdu nejsi.