Hotel pro hmyz

Na Potápnické 1208
výborně daří se kosům.
Jsi-li větší než pecka, zmiz.
Nepřibližuj se k hotelu pro hmyz.

Jaké se tam dějí věci – nepoví.
„Nikdo větší hrášku se to nedoví!“
Svědectví alespoň podám, jak vypadá z výšky.
Jak má v sobě dřevo, seno a dubové šišky.

Viděl jsem tam jednu mravenčici
po čtrnáct dní v kuse – trvalou nájemnici.
Kudlančí mladíci tam za ní chodili.
Jak „pak“ nekouše jim hlavy, prý si užili.

Zahlédl jsem malinkého cvrčka,
zlatavý mok, jak nasává z brčka.
Potácí se, opilec, rozvázané tkaničky.
Nelze se divit, rozsedl si housličky.

Byla tam i jedna jepice,
pro šéfa chrobáka pletla štěty čepice.
Jak z područí uniknout jí nikdo neradí.
Jiná jepice ji stejně do dne nahradí.

Nejsmutnější pohled byl na kovaříka.
Drátovci se utopili, tak smutně naříká.
Studiu ses nevěnoval, broučku můj.
Beztak rezignovals‘ už na život svůj.

V místnosti 104 chroust nad trochou „trávy“.
Tytam jsou dny vzpěračské jeho slávy.
Trávy málo, může si však říci,
že alespoň zajde k mravenčici.

Na posteli sedí smutně včela.
Z úlu vyloučena - dovolenou chtěla.
Zemře bez účelu – úděl nelibý.
Zapomene na větrací pohyby.

Roháč, krutý rváč, si hraje doma pokr.
Ženu mu vzal pudl, děti zase kokr.
S vymáháním začal, když mu bylo pět.
Co udělal, ač by rád, už nemůže vzít zpět.

Komár draze prodá svůj lup krevním bankám,
moucha lepí fotky k falešným občankám.
Octomilka, ta testuje léky.
Švábi zkouší závodit se šneky.

Je možné, že když
přistoupil bych blíž,
viděli by moji tvář,
skrývající Slunce zář.

Zvedli by se, oklepali,
probudili ti, co spali.
„Nic není fér!“ naříkali,
obsah srdce vysypali.

Ubozí jsou broučci malí,
nemohou se bránit.
Svět se na ně shora valí,
jen svou tvář chtěj‘ chránit.

Na hotelu zašívaj‘ se.
Jít ven? To je kravina.
Neví, že nad nimi roste
drahá, modrá květina.

Nad hlavami jejich spása,
ta jim však jen nervy drásá.
Nejsou dosti silní na to,
by si z ní utrhli zlato.