Nepřítel v hlavě

Padly jsme


Jako vojáci v boji, bojujeme. Na bitevním poli. Plném nadějí na lepší zítra.
Jako vojáci v boji, ptám se,
je všechno v hnoji?
Bojovaly jsme za právo být,
rádi se mít.

Někdy si přijdu jako uprostřed minového pole. Třeba teď.
Vidím Tě na druhém konci. Usmíváš se, ale zklamání máš v očích.
Zklamala jsem Tě.
Jako bych otevřela dveře dokořán a nechala schválně udělat průvan. Nechala vejít vojáky, který nás obě zraní.
Někdy si přijdu jako uprostřed minového pole. Třeba teď. A nevím, kam udělat krok. Protože stačí jedna další chyba a roztrhá mě to na kusy. Zůstanu stát. Dívat se a vidět Tě na druhým konci jak . .

.
.


Vím, že nevykročíš mým směrem. Alespoň ne teď. Stejně jako vím, že to neudělám ani já. Člověk někdy musí zůstat stát na místě- Promyslet si kroky. Rozmyslet se, jakej směr zvolí. A jestli si troufne zakopnout po cestě a trochu si odřít kolena.


Dej, ať dokážeme rozeznat boje, které jsou skutečně naše, od bojů, do nichž jsme zatahováni proti vlastní vůli, i těch, kterým se nemůžeme vyhnout, protože nám je do cesty postavil osud.


Slíbila jsem Ti, že Ti nikdy úmyslně neublížím. Udělala jsem to. A já teď nevím, jestli vůbec z minovýho pole chci hledat cestu zpátky, nebo raději zůstat, aby se ke mně nikdo nedostal . .
Přeju si vidět na druhém konci Tebe. Úsměv a štěstí v očích. Jako do teď. Jako do chvíle, co jsme ležely pod širým nebem.


Naivní přání,
vylovit z kaluže hvězdu,
nalepit ti jí na přední sklo.
Kafe a ke kafi pusu.
Pusu a k puse lásku.
(stala ses do noci z ničeho nic moje platonická láska)
Paranoia, že jsi někde tady.
Kompenzace Tvý absence,
Kompenzace normálního života.
Zadržuju dech,
abych něco nezkazila,
zavěšená na nitkách naděje, odvahy, víry
schovávám nůžky, tupím nože, chci zesílit.
Zadržovaný slzy po ránu,bezmoc v prázdnejch rukou,
zima na nohy,tlak na prsou.


Vidím Tě v každým svým hrníčku od čaje, vidím Tě v každým svým ránu, vidím Tě ve dnech,
vidím Tě v květinách,
ve hvězdách, v slzách,
v každém zazněném tónu, zní Tvůj hlas,
Tvoje objetí,
Tvoje melodie.

Budovat zpět důvěru, je jako stavět most. Jako běžet maraton. Nebo cokoliv si představíš.
Kdybych měla kouzelnou hůlku všechnu bolest, bych proměnila na lásku.
Děkuju Ti za tu Tvojí.


Co když se Ti nebudu moct podívat znovu do očí?


Vím, že víš že . .

.
.
.


Brečím, po nocích.