Pan muž nechtěl vstát z postele

Pan muž se probudil ve své posteli. Vedle něj bylo prázdné místo, na kterém před chvílí ležela jeho žena. Ostré venkovní světlo mírnily oranžové závěsy. Pan muž vstal, nazul si pantofle a šel do kuchyně. Políbil svou ženu a vzal si od ní hrnek kávy. Snědl dva rohlíky s máslem. Jeho žena mezitím odešla do práce. V koupelně si vyčistil zuby a oholil se. Pak už se jen oblékl a vyšel ven. Párkrát zabočil za roh a došel k prosklené budově, kde pracoval.

Alespoň takhle postupoval každé ráno. Ale dnes ne. Dnes nehodlal vstát. Chtěl dál slintat na polštář. Zakrýt rukou slunce. Zahrabat se do postele jako do písku. Nechtěl vstát ani o chvíli později. Ne, chtěl ležet celý den. Líbilo se mu, jak se mu odkrevuje ruka, na které ležel. Připadal si jako moucha, která dobrovolně vlezla do měkoučké naducané pavučiny. Ani ho nenapadlo otevřít oči, natož pak zvednout hlavu. "Když vstanu teď, tak tam budu ještě o pět minut dřív," pomyslel si. "Muži," zazněl hlas z kuchyně, " vstávej! To se chceš celej den válet? " Neozvala se žádná odpověď. "No tak co je? Máš tu kafe. Už bude studený." Žena položila hrnek a mířila k ložnici. Pan muž tenhle krok znal. Slýchal ho vždy, když měla přijet větší společnost. Žena vešla dovnitř a stoupla si nad pana muže vedle postele. Nepodíval se na ni, ale věděl, že má ruce v bok. "Tak vstaneš, nebo ne?" Pan muž zamručel a ohnal se po ní pohyblivou rukou. "Fajn, já jdu do práce. Ani se nerozloučíš?" "Zavři za sebou dveře." Klap, klap, klap, klap, vrz, šrum, šrum, cvak. Pan muž se převalil na záda. Začala mu procitat přeležená ruka. Ještě včera by ho hryzalo svědomí, že nejde do práce kvůli lenosti. Teď byl naprosto spokojený. Znovu si zažil jaké to je být batole. Příjemně se s ním houpala matrace, jak oddechoval. Noha se mu svezla po okraji postele a bezvládně z ní visela. Panu mužovi hvízdalo v nose a to ho uklidňovalo a trochu rozesmívalo. Ale ne natolik, aby se začal smát nahlas.

Pipipipip. Pipipipip. Pipi - Pan muž zvedl telefon, který ležel na nočním stolku, aby přestal zvonit. "Haló?" "Kde sakra jsi?" "Kdo volá?" "Kdo asi? Koukej naklusat do práce." "Ne." "Jak jako ne?" "Nechci vstávat." "Co? Fajn, chápu. Trochu sis přihnul. Hele dávám ti ještě deset minut a pak tu budeš. S opicí nebo bez." "Chci spát. Já nevstanu." "Prostě jdi z tý postele. Co je na t-" "Ne!" Pan muž neochotně zamžoural na displej telefonu a vypnul zvonění. Pak se zase vrátil ke tmě za svými víčky. Poslepu shodil peřinu pod postel a lehl si do stabilizované polohy. V této poloze usínal každý den. Pomáhala mu, když ho bolela bedra. Sliny mu namáčely polštář i ruku. Za chvíli od nich měl ulepenou tvář. Zamlaskal a otočil hlavu na suchou stranu polštáře. Do čela se mu vtlačoval knoflíček od povlaku. Posunul polštář tak, že ho knoflíček netlačil, ale ucho měl v kaluži slin. Ale byl to kompromis. Pan muž popotáhl. Něco ho šimralo v nose. Zvedl ruku a malíčkem zapátral v nose. Šimrání přestalo. Zavrtěl se. Začínal mít otlačeniny. Přetočil se zase na záda. Spojil k sobě ruce a položil je na břicho. Hýbaly se nahoru a dolu společně s jeho dechem. Natáhl se napříč, i přes polovinu postele, kde lehává jeho žena. Chvíli tam jen tak ležel. Měl zavřené oči, ale vnímal, jak slunce stoupá stále výš a proniká mu oknem do pokoje. "Už nezaberu," pomyslel si. Vstát pořád nechtěl. Nechal oči zavřené a protáhl si ruce. Pak povolil všechny svaly a zabočil hlavu ještě víc do polštáře. Nádech, výdech, nádech, výdech. Cítil, jak se mu po končetinách rozlévá teplo. V levé ruce ho začalo mravenčit. Vybavilo se mu jezero, u kterého trávil každé léto prvních čtrnáct dní v srpnu. Jezdil tam už snad sedmnáct let, od svých třinácti. Do stejného města, ke stejnému jezeru, do stejné ubytovny, do stejného pokoje. Nádech, výdech. Nádech... Výdech. Protáhl si levou ruku. Mravenčení neustálo a začalo se plížit i po prstech pravé ruky. Nohy měl těžké, propadaly se do matrace každou vteřinu víc a víc. Pomaličku, ale znatelně. Nádech... Výdech. Nádech... Výdech. Dýchalo se mu obtížně, i když byl v naprosto klidném stavu. Jako by si mu na prsa lehla jeho líná "ošuntělá" kočka. Napadlo ho, že by se mohl protáhnout. Zkusil se na posteli napnout, ale tělo ho neposlechlo. Nohy se nepohly vůbec a ruce se jen zvedly a zas spadly. Pana muže už začalo všechno bolet a rozhodl se, že vstane a udělá si čaj. Opřel se o předloktí a posadil se. Pokusil se spustit nohy z postele. Neposlechly ho. Shodil je dolů rukama. Sesunul z postele a zůstal ležet na zemi. Brnělo ho celé tělo a dýchalo se mu pořád hůř. Začínal mít úzkost. Obrátil se na břicho a plizil se ke dveřím pomocí loktů. Koberec ho nepříjemně škrábal. Z námahy se mu dýchalo ještě hůř. Pusu měl suchou a rty slepené k sobě. Vdechoval prach, který ho nutil kašlat. Zkusil si odkašlat. Zvuk sice vydal, ale nepodařilo se mu otevřít pusu. Přestal se plížit a přejel si po ní prsty. Na místě, kde měl rty ucítil souvislý kus kůže. Žádný otvor, žádné zuby. Kůže byla necitlivá, jako by cizí. Skrz kůži se snažil prodrat ven výkřik. Pan muž vyvalil oči a ještě rychleji se posouval ke dveřím. Nohy se za ním táhly jako přivázané provazem. Doplazil se ke dveřím a co nejvíce natáhl ruku. Konec prstů měl asi pět centimetrů od kliky. Rozhlédl se kolem sebe. Vedle něj ležel pásek. Vytvořil na něm smyčku a znova se natáhl ke klice. Tentokrát se mu podařilo navléknou smyčku na kliku a zatáhnout. Klika cvakla a vrátila se do původní polohy. Dveře zůstaly zavřené. Pan muž celý proces zopakoval ještě jednou. "Ona mě tady zamkla," uvědomil si. Nadarmo zkusil naposledy zvednout smyčku. Ruka mu sama klesla na zem a zůstala ležet. Nád, výd, nád, vý... Ná... Úzkost začala přecházet v paniku. Do očí se mu začaly hrnout slzy a hlava ho ještě více rozbolela. Pokoušel se pohnout čímkoliv. Hlavou, rukou, klidně i jen prstem u nohy... Výsledkem bylo jen to, že sebou házel ze strany na stranu, až skončil s hlavou vnořenou hluboko do koberce. V nose měl prach a kočičí chlupy. Cítil se stále těžší a přitom lehčí. Tělo mu měklo zvenčí i zevnitř. Ze svalů se mu stával jakýsi rosol složený z malých cucků. Pan muž se rozléval po podlaze. Začal ho potahovat zvláštní, bílý, suchý povlak. Už nemohl pohnout ani očima. Víčka zůstávaly u sebe. N, v,n,v,n... Tíha ustoupila, pan muž teď vážil asi deset kilo. Přestával dýchat, pořád ale vnímal. Jeho tělesná struktura byla nitkovitá a křehká. Stačily by dětské nůžky a pan muž by byl na kusy. Nádech... Dýchání ustalo. Ze smyslů mu zůstal jen sluch a cit. Vážil už jen kilo. Jeho proměna se dokončila. Tam, kde před chvílí ležel pan muž teď ležela peřina. Ležela tam asi tři hodiny.

Pan muž se probudil ve své posteli. Pod ním bylo prázdné místo, na kterém před chvílí ležela jeho žena. Ostré venkovní světlo mírnily oranžové barvy. Pan muž už nikdy nevstal.