Monsieur Boursouflé

"Ahoj."
"Buď pozdravena."
"Jak se vede?"
"Daří se mi vskutku báječně. A jak tobě?"
"Jde to."
"Pouze jde? Ale ne! To se ani trochu neblíží mé spokojenosti. Co mohu udělati, bych zlepšil tvé jitro?"
"Třeba přestat mluvit."
"Jistě, jistě. Mlčeti zlato..."
"Dík."
Chvíle ticha.
"Však stříbro je též kov velmi vzácný a pozoruhodný. Proč tedy chtít zlato, když stříbro je hned na dosah? Pročpak mlčet, když na světě je tolik slov."
"To je. A ty jsi všechna vyčerpal."
"Ó, všechna ne. Je jich jako hvězd na obloze. Jako vlnek na ploše vody barvy karibské modři. Jako zrnek písku na pláži, která příjemně pálí do nohou znavených životem."
"Hm."
"Poslyš, že je dnes překrásně? Slunce barví do žluta nebe, ke kterému se monumentálně zdvihá scenérie stromů, jež je srdcem přírody."
"No nádhera."
"Ptáci nám švitoří nad hlavami. Copak si asi říkají?"
"Jestli to samý, co já, tak buď rád, že jim nerozumíš."
"Jistě, že jsem tomu rád. To by bylo proti Božímu záměru. Každý ať se drží svého druhu."
"A tvůj druh je odkud? Ze Země určitě ne."
"Ale prosím tě. Dost bylo silných slov."
"Moje řeč!"