Co člověka napadá o půlnoci

Co mě napadá o půlnoci? Že chci psát. Že chci spát, ale nejde to. Srdce mi bije jako kulomet při pomyšlení na to, co musím udělat zítra. Pronásleduje mě Jan Patočka a jeho tvořivá energie a ryzí intelektualismus. Snažím se zítřek rozplánovat na minuty. Říkám si co přesně udělám až vstanu. Přemýšlím kdy se mi můj denní rozvrh tak naplnil? Školu mám pořád stejně dlouhou, koníčky nepřibyly, lidi nepřibyli... Napadá mě, že jsem neurotická, a že se neumím uvolnit. Že ostatním potajmu kontroluju čárky ve větě. Že sama v čárkách možná chybuju. Že stalkuju pár lidí, kteří nemají zamčený profil na facebooku. Napadá mě kdy jsem naposledy zalívala kytky a taky mě napadá, že na to zítra zase zapomenu. Napadají mě lidi, které mám ráda a neví o tom. Napadají mě lidi, které nesnáším a neví o tom. Napadá mě kdo má rád a nesnáší mě a já o tom nevím. Napadají mě útržky vět. Napadá mě všechno, co jsem chtěla říct a neřekla. Myslím na to, že v něčem měl pravdu. Myslím na to, že si to nepřečte. Myslím na to kdo si to přečte. Vím, že já si to budu číst a budu litovat, že jsem to psala. Vím, že to budu chtít smazat.
To mě napadá o půlnoci. Zbývá do ní ještě osm minut a já to chci vložit přesně v 0:00, protože mi záleží na detailech. Vím, že je vám to jedno a myslím, že skoro nikdo to nepřečte až sem. Ještě sedm minut. Je mi vedro a chci jít ven. Šest minut. Už skončím, vážně. Neberte mě vážně. Vážně. Vážně si vás vážím. Jsem na vážkách.