|
vogonská milostná próza
 20.03.2018 15 1917(33) 0 |
Když vstoupil do stanu, zrovna se vydeklovávala. Zakoumal po ní a nemohl přecílit lampu.
"Co na mě tak bžíš? Tos nikdy nevokoumal vydeklovanou fanku?" - "Ale vokoumal, to jo... Ale víš... Jsem do tebe zašpérovanej od doby, co jsem prga na podobce pobžel tvoje kňoule..." - "Moje kňouličky?" zacinkala.
Nablížil se k ní a něžně jí ňuchnul po čmucháku. "Jsi tak ladná... Ten tvůj čmuchák, tvoje lampičky, tvůj komínček a kňoule. Zadeklovaná nebo vydeklovaná, jsi nejladnější fanka, co znám." A dvakrát jí ňuchnul po komíně a pak pozvolna přejel čmuchákem do újezdu mezi kňoule. Ňuch, ňuch, ňuch. Poňuchal ji, zhasnul lampy a naladil její kopák. Kopák poklidně a pravidelně kopal.
"Běž už psát," cinkla mu. "Zjitra musíme nakrabit až na haltek." - "Tak si trochu poknedlíme." - "Nepoknedlíme. Nic tam neknedlí, musíme to dokrabit." Cinkla a počesala ho po pažitce.
Rozsvítil lampy a posvítil jí na návěst. Nablížil k ní svou návěst. "Špéruju tě, milá fanko. Víš?!" - "Ale nežbleptej. A běž už psát." Odblížila se a zadeklovala si výkňoul, aby ho nerozhašovala. "Brou a psi už!" cinkla a rozlila se ve stanu.
"Brou" cinkl, rozlil se taky a vokoumal její horizont, jak poklidně a pravidelně měchá. V tu chvílu už snula.
Nepoknedlíš, nedokrabíš, nepřeňucháš, pomyslel si, zatímco dole v újezdě roloval šukafon na halteku.
"Co na mě tak bžíš? Tos nikdy nevokoumal vydeklovanou fanku?" - "Ale vokoumal, to jo... Ale víš... Jsem do tebe zašpérovanej od doby, co jsem prga na podobce pobžel tvoje kňoule..." - "Moje kňouličky?" zacinkala.
Nablížil se k ní a něžně jí ňuchnul po čmucháku. "Jsi tak ladná... Ten tvůj čmuchák, tvoje lampičky, tvůj komínček a kňoule. Zadeklovaná nebo vydeklovaná, jsi nejladnější fanka, co znám." A dvakrát jí ňuchnul po komíně a pak pozvolna přejel čmuchákem do újezdu mezi kňoule. Ňuch, ňuch, ňuch. Poňuchal ji, zhasnul lampy a naladil její kopák. Kopák poklidně a pravidelně kopal.
"Běž už psát," cinkla mu. "Zjitra musíme nakrabit až na haltek." - "Tak si trochu poknedlíme." - "Nepoknedlíme. Nic tam neknedlí, musíme to dokrabit." Cinkla a počesala ho po pažitce.
Rozsvítil lampy a posvítil jí na návěst. Nablížil k ní svou návěst. "Špéruju tě, milá fanko. Víš?!" - "Ale nežbleptej. A běž už psát." Odblížila se a zadeklovala si výkňoul, aby ho nerozhašovala. "Brou a psi už!" cinkla a rozlila se ve stanu.
"Brou" cinkl, rozlil se taky a vokoumal její horizont, jak poklidně a pravidelně měchá. V tu chvílu už snula.
Nepoknedlíš, nedokrabíš, nepřeňucháš, pomyslel si, zatímco dole v újezdě roloval šukafon na halteku.
25.06.2018 - 23:47Zajímavé dílo. Je teda náročnější se v tom ději orientovat, ale originalitu tomu nelze upřít. :-)
24.03.2018 - 20:27:) Tak tohle mě fakt pobavilo. Asi taky nerozumím úplně všemu,ale doslova mě to vtáhlo :). Skvělá práce!
21.03.2018 - 23:58Singularis: něco je na základě podobnosti vzhledu/účelu (lampičky, horizont, kopák), něco je náhodně (knedlit, fanka) a něco se doopravdy používá (prga, šukafon).
21.03.2018 - 18:45Pozoruhodné dílo, obsah nic moc, ale forma mě fascinuje. :-) Znáš na to nějaký algoritmus, nebo ta slova vymýšlíš intuitivně?
21.03.2018 - 07:20Mě by zajímalo, co je to vydeklovávala...??? Jestli je to to, co myslím. Jinak rozumím všemu, haha, samozřejmě, že úplně né. Ale šukafon znám díky jednomu šotoušovi.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Nepoknedlíš : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Dopisy bez odpisu
Předchozí dílo autora : Pohádka o fotce
