Kniha a láska

Ležíc pod stromem, tiše rozjímá mladík s duší básníka. Za svitu slunce, ve stínu, pohrává si s myšlenkou podobnosti lásky s knihou.
Tak jak prve ve vitríně obchodu zaujme obálka knihy tak se člověku druhý člověk může zalíbit. Den za dnem míjí ono místo, kde objekt zájmu nachází se. Vzpomíná ono známé rčení, Nesuď knihu dle obalu a snad i proto je rozhodnut zjistit, co může očekávat. Na osobu je sic třeba prvního dobrého dojmu, ale i kniha si zaslouží obezřetné zacházení. Pročítá obsah, objevuje osobitost. Nachází pár kladů, mimo vzhled, a na případné zápory je ještě brzy. Jen pro tuto myšlenku pomineme možnost prvotního neúspěchu. A protože v něm první kontakt vzbudil zájem, je ochoten zaplatit. První společný večer. Bližší poznání.
Mladík převaluje v ústech párátko a dál v hlavě rozvijí svou myšlenku.
Vše by tedy mohlo pokračovat dobrou cestou dál a prozatím nevědomky vznikají cenné společné vzpomínky. Vzpomínky na společně strávené chvíle plné krásy. Slova vyřčená i psaná v těchto chvílích se téměř jako svatá zdají být. První impulz byl popohnán vzhledem, ty další se již dají připsat citové vazbě, jež se v této dvojici tvoří. Po čase se vše zdá jako by to tak bylo odedávna. Jakoby se nejednalo o nic, co se odehrává dny, ale roky. Bohužel jednou musí přijít čas odhalení již zmíněných záporů. Ovšem nikdo není dokonalý. A člověka ctí, když ví, že i on k těmto nedokonalým patří. Právě z důvodu, že lidé postrádají dokonalost i to co píší, není vždy dokonalé. Kolikrát psané slovo dokáže uškodit jako to vyřčené. I ten nejlepší příběh má svá slabá místa. A co s tím? Odložit to na později?
Párátko cestuje od koutku úst ke koutku druhému.
Odložit to úplně?
Párátko putuje zpět.
A nebo, to zkrátka vydržet ve víře návratu ke předešlým kvalitám.
Mladík zahazuje párátko a pohledem chvíli zkoumá obálku knihy vedle něj. Snaží se ignorovat, ten den již poněkolikáté, pocit, jež jej stále tíží. Opře se o strom a dál dumá nad myšlenkou, která mu dává svým způsobem odpočinout.
A co teprve, když se vše zdá být v pořádku? Zde se člověk s knihou liší a i přesto lze knihu použít k přirovnání.
Jednoho dne si zkrátka zase člověk čte svou knihou, bez větších obtíží a vyhlídky problémů. Dalo by se říci, že je ponořen do příběhu, jež je už dávno milou součástí jeho života. Šetrně otáčí stránky s úsměvem na tváři. K čtení je tu ještě plno stránek. Člověk to tak zkrátka na vlastní oči vidí, ale ještě toho dne se kniha uzavře bez šance na znovuotevření, přestože to nemůže být ještě konec. Touto knihou bylo možno listovat, číst jí, ale náhle je zpět ve vitríně. Samozřejmě vystavená přímo na očích, ale už se k ní člověk nemůže dostat. Je pod zámkem, od něhož není pro člověka klíče. Už nikdy se nedoví, jak příběh dopadne. Z této knihy si už nepřečte ani slovo. V každodenních vzpomínkách se vynořuje obálka této knihy a nejlepší části příběhu. Ano. Bolí to. Ale nakonec nemůže být hůř, než když člověk k vitríně nechodí, aby zapomněl, ale když prochází se ulicemi naproti jde osoba držíc onu knihu pokračující v části příběhu jež byl odepřen.
Mladík s duší básníka třese hlavou. Bere do ruky knihu a otvírá jí. Uvnitř se nachází list papíru. Je na něm dopis. Dopis pln slov, která se ona bála říct nahlas a jemu do očí. Důvody proč se s ním rozchází. Ale je zde i řešení. MŮŽEME BÝT PŘÁTELÉ. Aneb koukat můžeš, ale stejně nakonec uvidíš jen to, jak listuje a čte někdo jiný. Mladík tento dopis krčí a hází jej do dálky. Naposled si prohlíží obálku knihy s názvem Sám sebe v lásce nezklameš.
Zapadá slunce. Přichází noc a s ní čas na spánek. Mladík leží sám v posteli a hlava mu přehrává ten nepříjemný obraz její tváře opakující dvě lživá slova. Miluji tě.