Tak už je zas po svátkách

Již máme po svátkách, po nichž už do konce roku zbývá pouze pár dní.
Je zima a přesto jsou špinavé ulice města, stále špinavé, neboť sníh nahradili deště. Mokré povrchy se zapříčiněním venkovních mrazů do rána mění v ledové plochy, odrážející jemně načervenalé nebe ranního úsvitu slunce. Vrány přesně na čas začínají sborově krákat a shazovat plastové koše okolních domů, aby se zas prohrabaly zobáky skrze novou dávku odpadků. Předešlé sváteční dny se zdají být jako mlhavý opar kroužící v hlavě kolem mozku, ke kterému vysílá nejasné informace. Jakoby to byly jen další všední dny. Před vánoci člověku v hrudi šimrá onen pocit veselé nálady. Těsně před vánoci zvesela zdobí stromek s rodinou. Cukroví je již nabaleno a salát se už míchá. Ve vaně na smrt čekají dva kapři, zatímco venku stojí hrnek s čajem, čekajíc na své lehké vychlazení. Pak ten den přijde. Oblečen do nejslušivějšího oblečení sedá ke stolu obklopen rodinou. Hřejivý pocit, ale u jídla je dle této rodinné etikety striktně zakázáno mluvit. Je to škoda. Jen v těchto chvílích by vyjádření citu k všem okolo mělo takovou tu správnou atmosféru, jež během jiných dní či volných chvílí nezní v myšlenkách tak hodnotně. U stromku se všichni usmívají a dary darované či obdržené, veskrze, i přes svou naprostou obyčejnost či neoriginalitu plní svůj účel ukázky toho, že někomu na vás záleží.
A proč se tedy z něčeho takového stává náhle opar vně hlavy? Snad jen proto, že to skončilo. Že to uteklo rychle a rok od roku to víc postrádá onu atmosféru dětské radosti i víry v nemožné včetně neexistujícího. Tajná zbraň rodičů, Ježíšek, je již dávno něčím co už se spíš stalo součástí obsahu děje jisté knihy ovlivňující životy velkého procenta populace na naší krásné modré planetce. Na prahu mezi dospělostí a fází pomalého příchodu do dospělosti, se člověk ocitá ve velmi zmatečné pozici. Když ještě k tomu není po jeho boku nějaká slečna, s kterou buduje či vybudoval vztah, ztrácí se i ona myšlenka vlastních dětí, které by případné obydlí znovu naplnily atmosférou pravých vánoc, sloužících nejen odrostlým lidem.

Dva následující svátky, jsou něčím, co už je dávno pohřbeno v půdě vzpomínek. První svátek byl vždy časem návštěvy dědy s babičkou, která uvařila mísu knedlíků, dvě mísy zelí dvou barev, a spoustu masa k tomu. Ovšem první na stole byla vždy chutná knedlíčková polévka hřející v těle po každé lžící plné oček svědčících o kvalitním vývaru. Žádný salát s řízky. To vždy oběd u babičky byl jídlem, které kralovalo svátkům. Ovšem čas se nezastavil, ani nezastavuje v současné době. A kdo ví, zda li se vůbec někdy zastaví, ale léta dělají svoje. Babička, dávno žijící sama, již ztratila chuť i sílu na to aby něco uvařila. Ze svátku plného konverzace se stalo posezení na gauči při televizi, v které hraje pohádka. V jistém smyslu člověk relaxuje, ale není to tak úplně ono. Změny současnosti se zdají být méně veselé než změny let předtím.

Druhý svátek patřil návštěvě druhé babičky s dědou. U nich jsme se scházeli i s rodinkou bratra mého otce, strejdy mě a mých sourozenců. Vesele jsme se bavili s bratranci, které jsme dlouho neviděli. S humorem se zapíjelo úspěšné zvládnutí dalšího roku naších životů. Jídla byl plný stůl a slova stále proudila v mnoha směrech, dokud venku nebyla tma. Děda ovšem v současnosti zůstal sám bez babičky. Střídavě chodí na vánoce k nám nebo strejdovi. Na druhý svátek se již u něj ukážeme jako rodina zřídka.

Vánoce se svátky začínají plnit roli časů vzpomínek, než li roli časů tvorby vzpomínek, na které by se zas za rok dalo vzpomínat jako na časy vzdáleně minulé. Stojíc, na zastávce, zahleděn do modrého nebe protkaného oranžovými dozvuky ranního rozbřesku hledím a přemýšlím nad tím, že ty tři dny utekli jako voda. Bylo to podivně obyčejné, ale místy stále příjemné. A náhle tu zas stojím na zastávce v proudu stereotypu, kterému nejvíc přidává fakt, že už opět čekám na autobus do práce. Po příjezdu zpožděného autobusu se zas postavím či se usadím na volné místo. Zahledím se z okna na cestu od polikliniky kolem Kauflandu ke kinu dál přes ulici vedoucí, až dolů k nemocnici kde vystoupím a dál přejdu silnici. Tam už je to jen pár kroků do práce.