Jak jsem viděl Ameriku

Zkus se vychcat proti proudu
Ať ti aspoň něco osvěží duši

Zkus bojovat proti stereotypu
Ať máš aspoň pocit ...(výjimečnosti)

Zkus zemřít
Ať máš aspoň pocit jistoty

Sedím v nákupním centru na periferii Washington. Čekám tu hodiny, než si zbylé účastnice zájezdu (jsou tři – Jana, Bee, Soňa) vyberou zboží, které je u nás údajně nesehnatelné. A za úžasné ceny – (boty Tommy Hilfinger za 30 dolarů). Dokud nevlezly do těchto prostor, měl jsem je za bystré a inteligentní bytosti. Zde jim někdo či něco odsálo polovinu mozkových buněk. Nerozuměl jsem jim, asi jsme každý mluvili jinou řeči. Nedorozumění může byt v určitých situacích příjemně roztomilé. (Chápeš to! To je tričko za 25 dolarů, to v ČR neseženu, proto jich mám hned pět – a to nemám pro sebe, ale pro manžela. A podívej na kabelku za 79 USD od Kelvina Kleina – není překrásná? Ale máš pravdu je drahá. Vytáhla brambůrky za 3 USD a vrací je do regálu. Já reaguji – v téhle knize, co čtu, je docela zajímavá veta: „...žijeme v době, kdy se květiny snaží žít z květin, místo aby rostly z poctivého deště a z čerstvé půdy. I ohňostroje s celou svou nádherou pocházejí z látek země! A my se přesto bláhově domníváme, že můžeme růst, když se budeme živit květinami a ohňostroji a neuzavřeme koloběh návratem ke skutečnosti.“

Dočítal jsem knihu 451 stupňů Farenheita a mírně depresivní opar jsem rozháněl Jegrem (Jägermeister) s colou. Po 4 hodinách nakupování dorazí Bee, manžel se ptá: „Jak to můžeš s námi takto vydržet, že on by to nedal.“ Podívám se na ni a reaguji: „Nebýt Jegra s colou, už bych se oběsil na tkaničkách od bot. Jsou dvě hodiny odpoledne, já mám v sobě polovinu litrové lahve. Jak se najednou svět zdá byt růžovější.

Jsem v zemi, kde údajně vznikla svoboda, ale když jsem si šel pro láhev alkoholu do specializovaného obchodu, tak všichni na mě koukali pres prsty a bez cestovního pasu mi ji nechtěli vydat. Výborně vybaveny obchod, zbytek zájezdu po 5 minutách nasraný jak hovado co mi trvá tak dlouho vybrat si jednu lahev, moje připomínky k jejich 4 hodinovým nákupům, dle mě pičovin, vzali za své. Vzal jsem flašu Jegra, abych nemusel čumět na jejich nasrané a nervózní ksichty i když měli zajímavé kousky na vybírání; Diplomaticco Reserva Exclusiva a nebo Jack Daniela Fire. Další krám dokupuji Colu, pečivo, a těším se na jemné vibrace, co způsobí první hlt 35% alkoholu.

Další den. Dopíjim poslední zbytky Jegra, už jsem se ho přepil a nedělá mi úplně dobře. Ale pořád lepší než to jejich pivo. Opouštíme hotelový pokoj jsem mírně nervózní, že nemám sebou žádnou zásobu skrytého alkoholu.

Někomu by se mohlo zdát, že další den se nákupní šílenství uklidní, ale opak byl pravdou. Teprve se skromně zahřívali. Další nákupní zóna. Docela začínám litovat toho, že jsem se nepokusil oběsit na tkaničkách od bot. Možná že na to jdu úplně špatně, člověk se tento stav nákupního šílenství nemá pokoušet pochopit, ale brát to jako fakt.

Např: „Že derivace konstanty je nula.“

A nebo že jsou věci mezi nebem a zemí, jako je zaseknuty výtah.

Nevěřil jsem jim, když mi říkali., že jedou do USA jen za nákupy. Po týdnu, který jsem strávil na odpočívadlech v amerických marketech jim začínám pomalu věřit. Možná bych jim měl být za to vděčný, protože po této zkušenosti do žádného obchoďáku několik let nevlezu a měl bych být tedy nesmírně bohatý. (Jak na duši, tak i v peněžence)