Vzkaz do nebe

29.1. 2010

,,Já se nezměnila. To ty ses změnil. Já ti neublížila. To ty si ublížil mně. Já tě nezabila. Ty ses zabil sám, pamatuješ?" odfrkla si a plivla ti na hrob. ,,Jak bys moh. Nepochopils, o co mi šlo. A teď už je na to pozdě." řekla rázně s ledově chladným pohledem. Chytila mě za ruku. Byla ledová jako sama smrt. Mé slzy dopadaly do střpyticího sněhu. Když jsem tě našla, spadla mi na nos první sněhová vločka. První tento rok. Sněžilo pro tebe, tatínku.
Další slzy mi ukáply na rukáv slaboučkého kabátku. ,,Nebul pro něj Marie. Byl ostudou naší rodiny. Kdyby neumře, skončila bys jako on. To bys chtěla Marie?!" Rozkřikla se na mě matka tehdy. Na čele jí vyskočila modrá žilka. Celá zrudla vzteky. Já neodpověděla, ale taky tě nebránila, tatínku. Tehdy jsem na to neměla odvahu.
Naštěstí se zase zklidnila a přestala mi rozmačkávat mou drobnou ručku. ,,Teď se o tebe postarám já. On to vzdal, ale já ne. Udělám z tebe dokonalou dceru." řekla rozhodně. Jejím slovům jsem jetě tehdy moc nerozuměla. Nechápala jsem, proč o tobě takto mluví.
Tvůj hrob byl pokryt slabou vrstvou sněhu, ale slova ,která byla do kamene vytesaná, se dala přečíst. Matěj Hendrich, lidská troska. To ti tam nechala vytesat ona. Já nemohla nic dělat.
Tehdy mi bylo teprv deset a nedokázala jsem pochopit, proč jsi to udělal, ale teď už to chápu a moc mě mrzí, že jsem ti nedokázala pomoc. Měla jsem tě ráda tatínku. Víc než jí. Více než cokoliv na světě. Myslela jsem si, že si to nikdy neodpustím, ale odpustila, protože jsem pochopila, že to nebyla má chyba, ale její.

29.1. 2011

,,Ahoj tati. Pořád mi chybíš. Kéž by si to neudělal.'' po tvářích mi stékaly slzy. Byly pro tebe. Jako kapičky rosy na ranním světle se třpytily a vsakovaly se do mých šatů. Ihned jsem se je pokusila setřít kostnatým zápěstím, ale marně. Taky když se ti do srdce vcucne vše špatné, jen to nevyprchá. Budeš kvůli tomu trpět. Ne ty, ale já. Já trpím tatínku.
Mluvila jsem s tebou. Ty jsi mě neslyšel? Jak bys mohl. Tehdy mi to došlo. Nemohla jsem za to já, ale ona. Dovedla tě až tomuhle činu., ale nic jsem neudělala proto abych tomu zabránila. Do teď si to vyčítám. Ty bys nad tím mávl jen rukou a řekl mi ,,Tím se netrap Mar." nebo ,,To nic zlato.". Jako bych tě slyšela jak to říkáš tati. Škoda, že čas nejde vrátit zpět.
Zůstaly mi jen ty vzpomínky, když jsme hráli fotbal před naším domem a máma nás za to peskovala. Když jsi mě choval v náručí a šeptal, že bude zase vše v pořádku. Pamatuješ? Tehdy jsem přišla domů od bláta. Ty si tam vlastně nebyl, a proto se stalo to co se stalo tati. Ale nemám ti to za zlé. Nemohl si za to. To ona. Za vše mohla jen a jen ona. Za tvou smrt, za tu černou díru v mém srdci. A teď se ptám, půjde ještě zalepit?

29.1. 2012

Už nemělo cenu, ani mluvit, ani brečet. Tehdy mi řekla matka ať se směji, že se na mne nemůže dívat. Odpověděla jsem jí troufalou otázkou. Dostala jsem velký výprask, ale měla jsem pravdu. Věděla jsem, že jsem jí měla, protože lidé se snad nesmějí, když přijdou o vše. O vše na čem jim záleželo, čeho si cenili. Ne. Nesmějí. Já také ne.
V ten den jsem ti na hrob přinesla kytici rudých růží. Uvědomovala jsem si, že mě za to seřve, ale bylo mi to jedno, protože každým dnem více rozkvetly a tím i více zkrásněly. Bohužel, nic není věčné. Vše hezké někdy umře.
I já tatínku. Ale kdy?

29.1. 2013

Zas sněželo. Nenáviděla jsem sníh od té doby, co sněželo tenkrát. Ty víš kdy. Te osudný den na který nelze zapomenout. Vločky mi dopadaly na růžové hedvábné šaty a tím více stěžkly. Nesnášela jsem je, ale ona chtěla, abych je nosila. Ani nevím proč. Stále mluva o dokonalosti. Nechtěla jsem být dokonalá, krásná. Chtěla jsem to být já. Ne nikdo jiný, ale to mi nedovolila. Musela jsem být taková jakou mě chtěla.
Když si na to vzpomenu, začneš mi chybět. Tobě bylo jedno jaká jsem, co dělám. Hlavně že jsem byla tvoje. Tvoje malá holčička a to navždy budu.

29.1. 2014

Dnes ti píši naposled. Ptáš se proč? To bude zatím takové mé malé tajemství, ukryté jen ve mně. Kdyby tě to zajímalo, matka se nezměnila. Jenom se k nám nastěhoval její nový přítel. No není to skvělé? Zase mám tatínka. Omyl. Tebe nelze nikým nahradit, tati. A rozhodně ne ním.
Nechtěla jsem tam být. S nimi. Už mě to nebavilo a koho by ano. Modřiny se mi rýsují snad všude, ale nechtěla jsem to vzdát. Bohužel jsme stejní. I já to vzdám a odejdu. Nezlob se prosím na mne, ale na tu ženu, co ublížila i tobě a toho muže, kteý ublížil tvé malé holčičce.
Vzdát to. Jak hrozně tato slova zní. Dobré je, že už ti psát nemusím. Budeme spolu. Zase jen my dva. Společně, tati.
Je špatné to vzdát? Je, ale jinou možnost nemám. Stejní, tatínku. Stejní.