Otec

Pamatuji si to jako dnes. Bylo to jedno krásné jarní ráno roku 1940. Slunce pomalu prohřívalo po zimě promrzlé záhony jahod a já se jen snažila užívat si to, co mi zbývalo. Chtěla jsem jen strávit poslední chvíle se svým jediným zbývajícím rodičem, protože matka dostala rozkaz k nástupu do koncentračního tábora v Auschwitz – Birkenau před necelými třemi týdny. A teď byla řada na mém otci.
Celou dobu jsem si říkala, že to není možné, že už nikoho na tomto světě nemám, že mi otce nemůžou jen tak vzít. Jenže osud je krutý a dopřál mi mnohem větší příkoří, než je koncentrační tábor. Neuplynul ani týden a můj život se rázem ocitl v ruinách.
Vrátila jsem se ze školy pod naším domem, ale otec nikde nebyl. Po prohledání snad celého domu a přilehlých pozemků jsem se konečně dostala k napolo rozbořeným stájím na samém okraji parku. Dveře již byly zrezivělé a tak jsem po marném lomcování vzdala snahu o jejich otevření a dovnitř jsem se dostala vylomeným rámem, ve kterém kdysi bývalo okno. Do stájí proudilo světlo v malých paprscích protahujících se skrz díry v dřevěné střeše. Paprsky jen místy protínalo trámoví u stropu. Mé oči si musely přivyknout tmě a tak jsem zprvu nic neviděla, ale pak…
U stropu na laně vysel duch. Duch, který býval mým otce, ale už jím víc není. Nalezla jsem ho v den jeho plánovaného odjezdu. Když se nedostavil k vlaku, přišli pro něj k nám domu příslušníci SS. Jako pětileté dítě jsem byla sirotek, bez domova, bez rodiny a majetku. Do našeho domu se nastěhovali cizí lidé, přivlastnili si náš nábytek a dokonce i mou postel. Pro mě už tam nebylo místo, ale podle jednoho SSáka jsem se hodila na převýchovu v pravé německé rodině. Tak mé věci sbalili do malého růžového kufříku, na něj napsali jméno Ráchel. A jelo se.
Ani nevím, jak dlouho jsem cestovala. Nejdřív automobil, poté vlak a nakonec to byl zase automobil. Po příjezdu na místo určení k autu přišel cizí člověk. Měl malou podsaditou postavu, hnědé vlasy a jeho oči zářily tou nejmodřejší barvou, jakou jsem do té doby spatřila. Přišel pro mě a můj růžový kufr. Ale já se nechtěla pohnout z místa, něco na něm ve mně probouzelo strach. Strach z toho, co přijde
SSák, který mě sem dovezl, mě bez milosti vyhodil z pomalu se rozjíždějícího auta. A tak jsem se dostala do rodiny, která mě teď vlastní. Z malé blonďaté holčičky Ráchel se stala taktéž malá blonďatá holčička, která od nové rodiny dostala jméno Anna.
Teď už jsem jen Anna. Na Ráchel, tu malou ustrašenou osůbku v modrých šatech klečící u nohou svého mrtvého otce již každý zapomněl. Jsem Anna s modrýma očima, chytrou hlavou. Ale jsem také člověkem, ve kterém se bouří jeho židovská krev. Krev předků, kteří umírali na popravištích a byli spalováni v pecích. I když se o to nesmělo vědět.
I když mě má barva vlasů a očí zachránila před jistou smrtí v koncentračním táboře, někde v Polsku či dokonce někde jinde. Jsem stále ta samá Ráchel, která si nechá říkat Anna. Ale i toto jednu skončí. A Ráchel povstane jako fénix z popela a ujme se vlády nad svým životem. Životem žida, dívky, matky, svobodného občana ...