Bílá smrt-29.Kapitolka

Všude bylo ticho. Z některých dveří zaslechla útržky tichých rozhovorů, ale jinak bylo všude ticho. Svět Ochránců se chystal na další noc. Noc, která je dělí od vítězství, ve které tak moc doufají a věří. Nic jiného než naděje jim nezbyla. A oni se jí jen tak nevzdají. Ochránci se nikdy nevzdávají.
Pomalu otevřela dveře a vklouzla do malé místnůstky.
„Ahoj, Rose.”pozdravila potichu.
Chvíli jen tak stála a sledovala bledou dívku na posteli. Nakonec se rozhoupala a přisedla si k ní.
Ioli ji lehce vzala za dlaň.
„Rose, jak dlouho chceš ještě spát? Erik tě potřebuje. Sice by to nikdy nepřiznal, ale trápí se. Obviňuje se z toho, že ti tehdy nedokázal pomoci. Já mu nemohu dát, to co ty. Nerozumím lidským pocitům. Ale nechci, aby se trápil. Jsem jen Peregrimus. Uměle vytvořená zbraň. Prosím, vrať se mu.”zašeptala směrem k dívce.
Nepohnula ani prstíčkem. Hruď se zvedala stále ve stejném pomalém rytmu. Spala. Spala tvrdým a možná i nekonečným spánkem, který si ji ovinul jako had. Možná se v něm skrývala. Možná už nechtěla snášet bolest a špatnost světa. Možná toužila po klidu. Možná se dál nechtěla dívat na zrůdností svojí vlastní rasy, na to jak se lidé perou o každé sousto a zabíjejí se navzájem.
„Utíkáš. Utekla jsi a nechceš se vrátit, je to tak? Já tě chápu. Ale tady v tomto světě jsou lidi, kteří tě potřebují. On tě potřebuje.”
Pustila dívčinu ruku a objala se pažemi.
Já lidem nemohu porozumět. Nedokážu to. Ale jemu chci pomoct. Chci ho vidět takového, jak o něm vyprávěl Michael. Chci poznat Erika, kterým byl před tím.
A však, jak může někdo, kdo nezná city, otevřít srdce někomu, kdo je cítit nechce?

Ucítila, jak z ní někdo brutálně strhl peřinu, až se překulila na druhý bok.
„Vstávej, potvoro!”křikl Erik.
„Táhni…”zahuhlala Ioli a schoulila se do klubíčka, protože se do ní pustila zima.
„Čeká tě další trénink! Tak šup!”
„Zmlkni…”
Náhle ji Erik popadl do náruče a hodil na tvrdou zem.
„Hej, parchante zatracenej!”rozkřikla se ještě rozespale a podrazila Erikovi nohy.
Vstala a chytila se za bolavý zadek.
„To bolí…”zaskuhrala.
„Za půl hodiny v tělocvičně, jestli se opozdíš, poznáš peklo.”řekl a vykráčel s pokoje.
Ioli na jeho záda vyplázla jazyk a nezapomněla poslat i pár nadávek, které zaslechla v jídelně.
Nakonec se převlékla, sepnula si vlasy do culíku a ofinu stáhla čelenkou, popadla kartáček s pastou, v místnosti e sprchami si vyčistila zuby a zamířila do jídelny na snídani. Stihla do sebe hodit rohlík s paštikou a jablko, protože pak musela běžet za Erikem.
„To byla doba.”poznamenal, když se přiřítila s plnou pusou rohlíku.
„Mlč.”zahuhlala a nasadila si potítko. Když polkla dodala: „Jsem tady v čas, tak si neztěžuj.”
Erik jen zavrtěl hlavou.
Začali rozcvičkou. Ioli byla z minulého tréninku rozlámaná, a tak při každém pohybu syčela a prskala bolestí. Erik, jako by si toho nevšimnul, pokračoval v protahování.
„Dnes se zaměříme na tvé kopy. Aby ti nohy zesílily, musíš je posilovat. Takže si pro začátek dej třicet pořádných dřepů.”
Ioli se do nich pustila s pořádnou vervou. Po vyčerpávajících dřepech nastoupla technika.
„Propni kolena! Nekruť tak ten kotník, zlomíš si ho! Co to zase děláš? Znova! Výš! Drž pořádně tu stabilitu! No tak!”kroužil Erik kolem ní a napravoval všechny chyby, kterých si všiml.
Ioli se silně kousal do jazyka, aby z ní nevyletělo vše, co mu v duchu nenávistivě sdělovala.
„Fajn, znova mi ukaž kop bokem. Co to děláš?! Nehraješ fotbal, tady jde o přežití! Neflákej to! Znova! Víc síly! Znova! Rovnováha! Znova! Ještě! A ještě jednou! Dobře, běž se napít.”
Ioli se dobelhala ke zdi a vyčerpaně se zhroutila na zem. Popadla láhev vody, kterou žíznivě vyprazdňovala. Všechno ji bolelo. A taky jí to štvalo. Byla vytvořena jako dokonalá zbraň. Její smysli jsou bystré a skoro dokonalé, je mrštná a rychlá, ale chybí jí koncentrace, síla, rovnováha a trénink. Myslela si, že se dokáže ubránit, ale teď si uvědomuje, jak je ve skutečnosti slabá. Kdyby neměla tesáky a své černé oko, hnila by už někde pod drnem.
Koukala na Eriika, který si procvičoval nějaké postoje a údery. Rentgenovala každý jeho pohyb a ukládala je do paměti. Rovná záda, zpevněný postoj, nevykroucená zápěstí, kontrolovaný dech, šetření síly.
To zvládnu. Nejsem žádná padavka.
„Tak konec pauzy. Nástup!”
Ioli vyskočila a docupitala k němu.
„Tak na co čekáš? Jedem! Výkop před sebe! Výš! Zpevní to koleno! Jak dáváš ty ruce?! Drž rovnováhu! Kop v zad. Nekruť tolik tou hlavou. Kop s výskokem. Víc se odraz! Ještě víc! Dej do toho energii! Nedopadej na paty! Znova! Dobře. Kop s otočkou. Co to děláš? Proč padáš?! Ještě není konec, vstávej a znova. Narovnej záda! Ruce k tělu! Ano, tak, přesně.”

Jsem mrtvá…
Padla obličejem na polštář a odmítala se kdykoli pohnout. Byla úplně zmordovaná a necítila nohy. To, že usnula, si uvědomila až ráno, kdy jí Erik zase vytáhl z postele a začalo to celé znova.
Celé dny ji učil úderům, kopům, výkrytům, útokům. Učil jí jak bojovat se soupeři, kteří jsou vyšší než ona. Učil jí koncentrovat sílu. Naučila se šetřit dechem i energií. Získala kondici, rovnováhu a hlavně sílu. Cítila, že se pomalu stává skutečným Ochráncem.

„Fajn. Dnes si zkusíme skutečný souboj. Ty a já.”
„Tak na to se těším od začátku. Až ti budu moc nakopat ten tvůj zadek!”
„Moc se neteš, děvenko. Uvidíme, kdo tu skončí s nakopaným zadkem.”
„Mého zadku se ani nedotkneš. To si zařídím.”
„Moc si věříš. K mému se ani nepřiblížíš. Na to vem jed.”
Ioli se ošklivě usmála.
Stoupli si naproti sobě.
„Nezapomeň. Nesmíš použít žádnou ze svých přirozených zbraní. Tesáky, ani oko. Jasný. Používej své instinkty a to, co jsem tě naučil.”
„Jasný, šéfe.”
„Jdeme na to…”
S výkřiky se na sebe vrhli.