Střela - část třetí

  Každému z nás se občas stává, že máme potíže překonat strach, který nám brání v našem rozletu. Sužují nás pochybné myšlenky, nevěříme si a nejvíc nás děsí udělat ten jeden malilinkatý krůček do neznáma.
  Nejraději bychom měli všechno hned vyřešené a všechno chceme chápat a všemu rozumět. Nic pro to ale neděláme. Nehledáme odpovědi v sobě a ostatních se bojíme ptát upřímně. A tak dlouho se do všeho zamotáváme, až jednou z ničeho nic uděláme něco naprosto spontánního, o čem tajně doufáme, že nás zachrání.
  Víc než dva týdny mi trvalo, než jsem se odhodlala k tomu, abych navštívila Alici. Celou tu dobu jsem uvažovala nad tím, co jí povím, až se znovu setkáme. Napadaly mě všechny možné varianty rozhovorů. Co když mi oznámí, že to byl jenom úlet? A co když mi řekne, že to pro ni bylo mnohem víc? Nevěděla jsem, v co doufat, čemu věřit, ani co si myslet nebo cítit.
  Jednoho odpoledne jsem osamocená se svými myšlenkami ležela na posteli a vtom jsem si uvědomila, že není na co čekat. Pokud chci svou odpověď, musím si pro ni dojít, a to třeba hned teď.
  Rychle jsem vstala z postele a začala se oblékat. Opustila jsem byt a rychlou chůzí jsem se vydala na tramvaj. Do žil se mi náhle vlila nová vlna energie. Najednou jsem měla ve všem jasno. Chtěla jsem vidět Alici a na ničem jiném mi nezáleželo.
  Vystoupila jsem na zastávce blízko Alicina bytu. Můj krok se pozvolna zpomalil. Mé nohy zalila nervozita. Přesto jsem bez zaváhání došla až k panelovému domu, který pro mě nyní symbolizoval novou naději.
  Na domovním zvonku jsem našla téměř nečitelné Alicino jméno. Zazvonila jsem. Netrvalo to příliš dlouho a uslyšela jsem, jak se začalo otevírat okno.
  Z okna vykoukla hlava, která patřila neznámé hezky vypadající zrzavé slečně. „Dobrý den. Přejete si?“
  V ústech mi náhle vyschlo a všechny mé nachystané věty se vmžiku rozplynuly. Jediné, co jsem ze sebe vysoukala, bylo: „Dobrý den. Vy tady bydlíte?“
  „Ano, bydlím,“ zazubila se slečna, „potřebujete něco?“
  Její odpověď definitivně roztrhala veškerou mou statečnost a sebedůvěru na kousky. „Já…, ne…,“ zakoktala jsem se, „ne děkuji.“ Zrudla jsem ve tvářích a odešla.
  Jak to jenom mohla Alice udělat? Neřekla mi, že má přítelkyni, a vyspala se se mnou v jejich společném bytě? Jestli já jsem si myslela, že jsem ublížila Martinovi, co potom ona provedla té usměvavé zrzavé slečně?
  Celou cestu zpátky jsem byla rozčarovaná z toho, koho jsem v Alicině bytě potkala. Ač jsem se na všechno zkoušela dívat z různých úhlů pohledu, má hlava vymýšlela jednu konspirační teorii za druhou. Připadala jsem si tak podvedená.
  Neměla jsem ani chuť jít domů. Zamířila jsem proto do nejbližšího podniku a sedla si na bar.
  „Co to bude, slečno?“ zakřenil se na mě barman.
  Nutně jsem potřebovala něco, co by aspoň nepatrně pozvedlo mou pošlapanou sebedůvěru, nebo by mě minimálně donutilo na všechno zapomenout. A jak říkala Andrea, není nic, na co by člověk nezapomněl po několika panácích tvrdého alkoholu či několika nocích kvalitního sexu. Nebo že by to snad bylo naopak?
  Každopádně zvolila jsem tu první možnost. „Dejte mi dvojitého Jacka.“
  Hodila jsem do sebe panáka whisky a objednala si další. Sotva jsem tak učinila, obrátil se na mě mladý muž sedící vedle mě. „Těžký den?“
Neměla jsem moc náladu se s nikým bavit, přesto jsem ze slušnosti odpověděla: „Tak nějak.“
  „Tak to je vážně škoda. Docela rád bych si s vámi totiž popovídal.“ Nevěděla jsem, čím to bylo, ale ten muž mi byl sympatický. Byl vysoký, tmavovlasý a měl tajemné hnědé oči.
  Omluvila jsem se mu za svou podrážděnost a dala jsem se s ním do řeči. Jmenoval se Petr. Byl inteligentní a šarmantní a uměl s ženami flirtovat. Proto pro mě v průběhu večera nebylo nijak těžké se od něj nejdříve nechat pozvat na panáky, poté se nechat políbit a nakonec se nechat pozvat k němu do bytu.
  Když jsem od Petra ráno odcházela s pocitem mírného déjà vu, neměla jsem v úmyslu ničeho litovat. Jestli tohle byla ta svoboda, už vím, co mi celý můj život tak moc chybělo.
  Najednou jsem si uvědomila, že jsem mohla chodit, kam se mi zachtělo, bavit se s každým, kdo mi připadal zajímavý, a koneckonců i na objevování mé vlastní sexuality bylo něco úžasně osvobozujícího.
  Jak už jsem řekla na začátku, s jídlem roste chuť. Začala jsem se s Petrem vídat pravidelně. Přesto jsme spolu nebyli ve vztahu, bylo to spíš něco jako vzájemná výpomoc. Ano, i on se před časem rozešel s přítelkyní, se kterou byl delší dobu, a tak mu druh naší společné dobrodružné cesty zpočátku naprosto vyhovoval.
  Pro mě byl ale Petr málo. Potřebovala jsem víc. Stále mi k úplné spokojenosti něco chybělo. Proto jsem sem tam flirtovala s různými muži – od náhodných setkání na baru až po kolegy v práci.
  Změnila jsem se. Stala se ze mě střela, která používala muže jako papírové kapesníky. Všechno to začalo tou nocí s Alicí a já teď nemohla přestat. V každé vteřině svého bytí jsem si říkala, že tohle ze mě udělala ona. Ona mi ukázala, jak chutná hlad po vášni a chtíči. Nenáviděla jsem ji za to. Nemohla jsem jí odpustit, že mi ukázala cestu do těch nejtemnějších zákoutí, tam, kde jsem sama sebe nemohla ani vystát.

  Po pár měsících mého nového nezávislého života jsem se opět setkala s Andreou. Domluvily jsme se, že zajdeme na kávu popovídat si, jelikož jsme se dlouho neviděly.
  Náš rozhovor byl převážně o mužích, s nimiž jsem měla spoustu čerstvých zážitků.
  „Takže s Petrem ti to nevyšlo a Martin už se ti neozval?“ snažila se Andrea zorientovat v mém aktuálním milostném životě.
  „S Martinem jsme to už dávno definitivně ukončili. Pochopil, že nemělo cenu pokračovat v něčem, co nefungovalo.“ Pravdou bylo, že Martin náš rozchod bral v pohodě. Horší to bylo s Petrem. Nedokázal pochopit, že jsem s postupem času nechtěla další vážný vztah.
  „A co Alice?“ zabrousila Andrea do nebezpečných vod. „S tou už ses neviděla?“
  Čekala jsem, až na Alici přijde řeč, a vysypala jsem na Andreu všechny své pocity a dojmy ze setkání s Alicinou přítelkyní.
  „Počkej, Leni,“ zastavila mě Andrea, „s jakou přítelkyní? Alice přeci žádnou přítelkyni nemá a určitě ani v té době neměla.“
  Nechápala jsem obsah toho, co mi má nejlepší kamarádka právě sdělila. „Tak kdo to potom byl? Jasně mi řekla, že tam bydlí.“
  Andree se něco nezdálo. „A kdy jsi tam byla?“
  Chvíli jsem pátrala v paměti, než jsem si vzpomněla. „Asi dva týdny po tom, co jsme se spolu vyspaly.“
  „Dva týdny?“ ujistila se Andrea. „Tak to už dává smysl.“
  Nevěděla jsem, co tím myslí. „Jaký smysl?“
  Andrea se na mě usmála a klidným hlasem pronesla: „Protože v té době už tam pravděpodobně nebydlela. Ještě před tím, než jsme se tenkrát potkaly v baru, mi říkala, že se bude brzy stěhovat.“
  Tak to tedy bylo. Žádná přítelkyně neexistovala. Byla jenom imaginární, vytvořená mými domněnkami.
  Má výmluva, proč jsem se v posledních měsících chovala tak, jak jsem se chovala, byla pryč. Nebyla jsem schopná dále nenávidět Alici za něco, co neprovedla. Nenáviděla jsem teď sama sebe.
  „Všechno v pohodě, Leni?“ Andrea na mě starostlivě hleděla.
  „Ale jo, jenom jsem si teď na něco vzpomněla,“ zalhala jsem a chystala se k odchodu. „Myslíš, že bychom mohly příští týden zajít na oběd?“
  Andrea souhlasně kývla hlavou. Než jsem však stačila odejít, chytila mě za ruku, podívala se mi do očí a přímočaře se mě zeptala: „Ty k ní něco cítíš, že?“
  Byla to spíš taková řečnická otázka, ale opět se ukázalo, jak dokonale mě Andrea znala. Našla v mých očích city, které jsem já sama v sobě už dávno pohřbila.
  „Promiň, já už vážně musím jít,“ řekla jsem a zamířila jsem k východu, „uvidíme se příští týden.“
  Dorazila jsem domů, zavřela jsem za sebou dveře, a aniž bych se vyzula, sesunula jsem se zoufale k zemi a rozplakala jsem se. Seděla jsem tam dobrých třicet minut, během nichž si cestu na povrch našly všechny mé potlačované emoce. Všechno, co jsem za těch několik měsíců provedla, se ke mně najednou vrátilo v podobě facky s notnou dávkou uvědomění.

  Byla jsem zase na začátku. Všechno, co jsem stavěla, se znovu zřítilo k zemi. Kdo vlastně jsem?, znělo mi neustále v hlavě a já si pořád opakovala, že neznám odpověď.
  V mých snech se znovu začala objevovat Alice, tudíž ani spánek mi nepřinášel jistou dávku útěchy. Tu jsem našla až v práci, v tom jediném, do čeho jsem se mohla úplně ponořit a přestat vnímat svět okolo mě.
  Celý týden jsem brzo ráno vstávala a z práce odcházela pozdě večer. Docela bych bývala zapomněla i na náš domluvený společný oběd, nebýt toho, že mi Andrea napsala zprávu. „Zítra 12:30 v Orbitu. Těším se. Andy“
  Do Orbitu jsem dorazila 12:20, neboť ráda vždy a všude chodím na čas. Posadila jsem se ke stolu a čekala na svou nejlepší kamarádku, která obyčejně měla ve zvyku dorazit o pár minut později.
  Objednala jsem si vodu a čekání na Andreu jsem si zkracovala přemýšlením nad tím, co jí řeknu o Alici a o tom, jak moc mě všechno mrzí.
  Byla jsem zcela zabraná do uvažování. Ani jsem si neuvědomila, že Andrea by tam měla dávno být. Sáhla jsem do tašky pro mobil a chtěla jsem jí zavolat. Ukázalo se však, že ona už mi napsala. „Promiň, nemůžu přijít. Sehnala jsem ale za sebe náhradu. Doufám, že se nebudeš moc zlobit. Dobrou chuť!“
  Sotva jsem zprávu dočetla a zvedla jsem hlavu od telefonu, můj pohled si našel zelené oči slečny, která se přede mnou náhle objevila.
  Byla to Alice, snad ještě charismatičtější, než když jsem ji viděla poprvé. Přisedla si k mému stolu a já v ten moment věděla, že jsem dostala další příležitost – příležitost odrazit se od břehu a na neznámé lodi vyplout na exotickou plavbu, která uspokojí všechny touhy mé duše.
  Byla to plavba, na níž do dnešního dne spolu s Alicí objevuji svět a v každém okamžiku si užívám vítr, jenž nás ruku v ruce popohání k neznámým krajinám.