Střela - část druhá

  Alice bydlela nedaleko baru. Během naší společné chůze se mi díky mrazivému vzduchu aspoň částečně vyčistila hlava. Přesně jsem si uvědomovala, co dělám, a stejně jsem nebyla schopná se zastavit.
  „Není ti zima?“ starostlivě se mě zeptala Alice, chytila mě pod paži a přitáhla si mě k sobě blíž.
  „Není,“ odpověděla jsem, aniž bych se od ní pokusila oddálit.
  „Už tam skoro jsme.“
  Měla pravdu. Udělaly jsme sotva pár kroků a už vytahovala klíče od vchodu čtyřpatrového panelového domu, v němž bydlela. Odemkla dveře. Já se naposledy podívala na noční únorové nebe. Chladné sněhové vločky se mi snášely na obličej. Pomalu a zhluboka jsem se nadechla ledového vzduchu a vstoupila jsem za Alicí do tmy.
  Její byt se nacházel v přízemí. Na první pohled byl větší, než jsem očekávala, ale byl příjemně útulný.
  „Dáš si něco k pití?“ otázala se mě Alice.
  „Mohla bych si dát vodu?“
  Alice okamžitě zamířila do kuchyně a přinesla mi sklenici vody, zatímco já jsem se vyzula a odložila si kabát.
  Zavedla mě do obýváku, kde jsem se posadila na gauč. Podala mi sklenici s vodou a upřeně se na mě podívala. Mé myšlenky nebyly schopné se zastavit. To tichem nerušené napětí mezi námi bylo elektrizující.
  Náhle jsem sama sebe slyšela říkat: „Myslíš, že bych se mohla jít osprchovat?“
  „Určitě,“ usmála se Alice, vzala mi z ruky sklenici s vodou, kterou postavila na stůl, a ukázala mi cestu do koupelny. „Osušku si můžeš vzít z police naproti sprchy.“
  Zavřela jsem za sebou dveře. Svlékla jsem se. Osušku jsem položila na umyvadlo vedle sprchového koutu, za jehož průhlednými dveřmi jsem nutně potřebovala nalézt aspoň na chvíli pocit klidu.
  Vlažná voda mi stékala na unavená záda. Bez hnutí jsem stála a vychutnávala si každou kapku padající na mou kůži. Jako by každá z nich uměla smýt všechny mé pocity méněcennosti a nedostatečnosti. Nebyly to ale kapky vody, které měly tyto mé pocity odnést pryč.
  Ve dveřích koupelny se znenadání objevila Alice. Její tělo bylo zahaleno jen do osušky. Tušila jsem, co se stane dál. Alice udělala pár kroků směrem ke mně. Osušku nechala samovolně spadnout k zemi. Nemohla jsem z jejího nádherně tvarovaného těla spustit oči. Otevřela dveře sprchového koutu a ocitla se na dosah mé ruky. Jen kdybych se byla schopná pohnout. Mou strnulost prolomil až první Alicin dotek. Její prsty pohladily ty mé a ve stejnou chvíli si mé oči našly její rty, které se magneticky přibližovaly k mým. Políbily jsme se.
  Přitiskly jsme k sobě svá nahá těla, po nichž tancovaly kapky vlažné vody. Naše dlaně hledaly a objevovaly všechna zákoutí na kůži té druhé a naše rty hrály svou vlastní etudu. V mém podbřišku narůstal chtíč, který jsem už dlouho nepoznala a který zrychloval můj dech i tep. Každý kousek mě se rozpíjel v touze po Alici.
  Prosebně jsem se na ni podívala. „Odveď mě do ložnice.“
  Nahmatala kohoutek za mými zády, zastavila vodu, otočila se a ohnula se na zem pro osušku, kterou tak vyzývavě odložila na zem.
  „Takhle mokrá tam ale jít nemůžeš,“ provokativně dodala a něžně začala z mého těla stírat vodu. Byla opravdu pečlivá. Když vysušila má záda, začala se věnovat mým ňadrům. Ačkoliv byly už docela suché, schválně si se mnou ještě chvíli hrála a sledovala, jak se jí poddávám.
  Nakonec zamířila k mému klínu, kde se na okamžik zastavila, a zašeptala mi do ucha: „Myslím, že tam stejně budeš za chvilku vlhká.“
  Měla pravdu. Jen co dořekla tuto větu, podlomila se mi kolena. Náruživě jsem objala její stále ještě mokré chladné tělo. Její stehno jsem přitlačila mezi ta svá a vydechla jsem. „Chci tě. Tak moc tě chci, Alice.“
  Opustily jsme koupelnu a zamířily do ložnice. Položily jsme se na postel. Nic nám nebránilo tomu, abychom se začaly rozpouštět ve vzájemných dotecích, polibcích a v ozvěnách vzdechů, které čím dál hlasitěji vyplňovaly prázdný prostor kolem nás.
  Do pokoje dopadalo mdlé světlo pouličních lamp. Ty jako jediné byly svědky toho, co se odehrávalo mezi mnou a Alicí, ženou, která mi v každé vteřině dokazovala, jak chutná opojení promilované noci.
  Do dnešního dne mi v hlavě zůstávají střípky vzpomínek a pocitů, z nichž mě mrazí, – má hlava mezi Alicinými stehny, horkost její kůže, pot na zádech, každý dotyk jazyku, každé prohnutí v páteři; všechno to, co ve mně vyvolalo žízeň po svobodě.

  Probudila jsem se se svitem prvních slunečních paprsků, které dopadaly na má zavřená víčka. Naše propletená těla mlčela pod peřinou tajemství.
  Vzbudila se i Alice. Políbila mě na čelo. „Dobré ráno.“ Odpověděla jsem jí úsměvem.
  „Půjdu udělat něco k snídani,“ nabídla se, „co máš ráda?“
  „Děkuji, ale nesnídám.“ Pravdou bylo, že jsem se nechtěla příliš dlouho zdržovat v bytě té, s níž jsem se minulou noc milovala.
  „Ani čaj si nedáš?“ nedala se odbýt Alice.
  Přece jen bylo něco, co jsem nemohla odmítnout. „Dala bych si kávu. Silnou černou kávu.“
  Za několik minut jsem seděla v kuchyni a dlaněmi objímala šálek horké kávy. Můj zrak neustále putoval mezi ním, Alicí a oknem, za nímž se rýsovala venkovní nádhera zmrzlého města. Mlčely jsme. Alice vypadala zasněně a já se pomalu vracela do svého světa pochybných myšlenek.
  Dopila jsem svou kávu. „Už bych asi měla jít domů.“
  Alice přikývla. S klidem pozorovala, jak se obouvám a oblékám. Otevřela mi dveře. Vstoupila jsem na chodbu, zatímco ona se opírala o zeď a zamyšleně se usmívala. „Měj se, Leni.“
  Naposledy jsem upřela svůj zrak do jejích zelených očí a políbila jsem ji stejně jako včera poprvé na baru. „Ty taky,“ vyslovila jsem a vstoupila do nepříjemného chladu únorového rána.

  Bez problémů jsem našla nejbližší tramvajovou zastávku. Tuto část města jsem celkem dobře znala, neboť kousek odtud bydlela i Andrea. Cestou v tramvaji jsem uvažovala, co řeknu Martinovi, až přijdu domů. Ale nemusela jsem mu přeci říkat nic. Stejně mu beztak po naší hádce nezáleželo na tom, kde jsem strávila uplynulou noc. Přesto se mé ruce začaly třepat, jakmile jsem strčila klíče do zámku našeho společného bytu. K mému překvapení a částečně i úlevě byl byt prázdný.
  Jediné, co jsem v tu chvíli chtěla, bylo zalézt do postele a dospat všechny probdělé hodiny minulé noci. Chtěla jsem se utopit v nečinnosti spánku, pak se probrat a začít chystat nedělní oběd pro sebe a pro Martina.
  Náhle se však ve mně ozval pocit toho, že bych měla udělat úplně něco jiného. Byl to ten zapomenutý pocit dychtivosti po změně. Šla jsem proto do ložnice, ale místo k posteli jsem zamířila ke skříni a začala z ní vytahovat oblečení.
  Byla jsem v transu. Má hlava přestala hledat výmluvy. Ruce házely na hromádku jednu po druhé všechny mé věci, které se nacházely v mé blízkosti. Během několika chvil jsem měla sbalenou podstatnou část svého dosavadního života ve dvou velkých taškách a byla jsem připravená za vším zavřít dveře.
  Z poličky v chodbě jsem sebrala klíče od bratrova bytu, které mi nechal. Podívala jsem se na sebe do zrcadla na skříni. Připadala jsem si tak jiná. Narovnala jsem svá záda a snažila se soustředit na tu osobu, která se na mě dívala zpátky. Mé včerejší já by nebylo schopné udělat to, k čemu jsem se nyní odhodlala. Odešla jsem. Mým jediným vzkazem Martinovi bylo: „Promiň, potřebuji na pár dní prostor.“
  Sama jsem netušila, jestli mi bude pár dní stačit. Věděla jsem jediné – nechtěla jsem teď Martina nějakou dobu vidět. Nechtěla a nemohla. Byla jsem zbabělec, který mu neuměl říct, co a proč se stalo. Byla jsem zbabělec, který se raději rozhodl utéct.
  Už jako malá jsem se chodívala schovat do náruče svého staršího bratra pokaždé, když jsem zažívala nějaké nepříjemnosti. Jeho objetí ve mně vyvolávalo pocit naprostého bezpečí a jistoty, že vždycky všechno dobře dopadne. Tentokrát jsem však útočiště bratrovy náruče nenašla. Před několika týdny totiž odjel pracovně na půl roku do Německa a jediné, co mi po něm zbylo, byl jeho byt na opačné straně města. Přesto bych přísahala, že jakmile jsem tam ověšená taškami se svými věcmi dorazila, uslyšela jsem jeho hlas a pocítila jsem vroucnost jeho úsměvu.
  Prvotní nadšení ze mě však vyprchalo. Pod kůži se mi vryl chlad, který v bytě panoval. Tašky jsem odložila hned za dveřmi a šla jsem zapnout topení. Pak už mi nic nebránilo v tom, abych své tělo nechala spadnout do nepovlečené postele a přikryla se velkou chlupatou dekou, pod niž jsem ukryla všechen svůj stud, zmatek a strach z toho, co se teď stane s mým životem.
  Vzbudila jsem se, až když se venku zešeřilo. Podívala jsem se na mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Místo času mou pozornost ale upoutal počet zpráv a nepřijatých hovorů. Byly všechny od Martina až na jednu zprávu od Andrey: Zavolej mi! Vytočila jsem okamžitě její číslo.
  „Haló, Lenko? Co je s tebou?“ ozvala se ustaraně Andrea.
  Uvažovala jsem, jestli bych měla nejdříve začít omluvou, nebo se rovnou snažit vysvětlit svou složitou situaci. „Promiň. Ozvala bych se dřív, ale usnula jsem.“
  „Ale neusnula jsi doma. Volal mi Martin. Má o tebe strach. Kde prosím tě jsi?“
  Martin měl o mě strach? Možná jsem mu přeci jen měla nechat víc, než vzkaz o jedné větě. Možná je ale dobře, že nevěděl, kde mě má hledat. „U bráchy na bytě.“
  „Jedu za tebou!“ vystřelila okamžitě Andrea.
  „Jsi hodná, ale to nemusíš. Jsem v pohodě.“ Zakručelo mi v břiše a já si uvědomila, že jsem dneska nic pořádného nesnědla. „Anebo víš co?“ rozmyslela jsem se, „mohla bys vzít po cestě něco k večeři?“
  „Může být pizza?“ navrhla Andrea.
  „Cokoliv, co bude k jídlu.“ S takovým hladem jsem si nepotřebovala vybírat. „Ještě něco, Andy… Neříkej, prosím, nic Martinovi.“
  „Neboj se, nevolala bych mu,“ uklidnila mě má nejlepší kamarádka, „do hodiny jsem u tebe.“
  Byla přesná. Neuplynula ani hodina a už zvonila a nesla s sebou dvě krabice pizzy a pár piv.
  „Bože, Leni, tys mi teda dala,“ konstatovala ihned, jakmile jsem ji pustila dovnitř. Neodpověděla jsem jí. Pouze jsem ji objala a začala jsem brečet.
  Andrea setřela slzy stékající po mých tvářích a šly jsme se posadit. Já se s obrovskou chutí zakousla do kousku pizzy a Andrea otevřela každé jedno pivo a začala s výslechem. „Tak co jsi provedla?“
  Myslím, že odpověď na svou otázku znala ještě dřív, než jsem jakkoliv stačila zareagovat, neboť rychle dodala: „Alice?“
  Má odpověď byla prostá. „Ano, Alice.“
  Vypadalo to, že Andrea už nemá dál co říct. Ve skutečnosti však čekala, až se rozpovídám já sama. Příliš dlouho to netrvalo. „Jak jsem to mohla jenom udělat? Vyspala jsem se s ní, aniž bych si uvědomila, jaké to bude mít důsledky. Bylo mi jedno, že tím Martinovi ublížím, a je mi to jedno i teď. Co se to se mnou děje, Andy?“ Snažila jsem se co nejvíce zapojit ten zbytek logického uvažování, který mi ještě zbýval. Kladla jsem na sebe stále více otázek a přesvědčení, že minulá noc byla pravděpodobně pouze jednou hodně velkou chybou.
  Najednou mě Andrea zastavila. „Proč se pořád tak obviňuješ a snažíš se všechno tak racionalizovat?“ Zamlkla jsem. „Nebyla jsi to náhodou ty, kdo mi nedávno řekl, že potřebuješ jednu jedinou šanci, abys začala svobodně dýchat a žít? Tu šanci jsi dostala a podle mě i docela slušně využila.“
  Zamyslela jsem se. Andrea měla pravdu. S Alicí jsem se té noci cítila úžasně svobodně a šťastně, jen jsem si to nechtěla připustit. Nebylo to něco, co by můj rozum dokázal okamžitě přijmout, ačkoliv jsem znala pravdu už od prvního Alicina úsměvu.
  S Andreou jsme si pak povídaly ještě dlouho do večera. Já jí popsala každý detail mé noci s Alicí a ona mi pomohla otevřít oči. Díky ní jsem si uvědomila, že jsem zažila něco neuvěřitelného, odhodila jsem zábrany bezvýchodnosti a získala jsem odhodlání postavit se čelem k jakýmkoliv výzvám. Jednou z těch výzev bylo i to, že jsem si dříve či později potřebovala promluvit právě s Alicí.