Střela - část první

  S jídlem roste chuť. A s dobrým jídlem s příchutí zakázaného ovoce se v člověku vzedme vlna touhy objevovat neznámé a bořit to známé. Nikdo z nás není schopný se bránit změnám, které v nás zanechává čas. Nejsme schopní se zcela vyvarovat impulzů, jež mění samotnou podstatu toho, kým jsme. Možná proto je život tak zajímavý. Nikdy totiž netušíme, kdy nabere naprosto nečekaný směr a my vyplujeme vstříc exotickým krajinám, novým chutím a vůním. Vyplujeme na cestu, na jejímž konci už nikdy nebudeme stejní.
  Když se teď dívám zpátky na svůj život před rokem, nechápu, jak jsem mohla mít všechno tak dokonale nalajnované a řídit se tím, co po mně chtěli ostatní, aniž bych o čemkoliv přemýšlela. Bylo mi dvacet sedm. Pět roků jsem chodila s Martinem. Bydleli jsme spolu a nikdo nepochyboval o tom, že se brzy vezmeme a založíme rodinu.
  To jenom já jsem nevěděla, co vlastně dělám. Stále jsem nebyla schopná najít smysl svého života. Místo toho, abych hledala sama v sobě, uvázala jsem se ve vztahu na někoho, s kým jsem si možná ani nedokázala představit společnou budoucnost. V té době jsem ale byla zavřená ve svých iluzích a nechtěla jsem věřit tomu, že bych byla schopná Martina opustit – především ne bez důvodu. Svou svobodu jsem si totiž za důvod rozchodu nepřipouštěla.
  Jak už to tak bývá, vždy když se člověk topí, nastane okamžik zlomu – chvíle, kdy se buď stane zázrak, nebo přestanete bojovat a klesnete ke dnu. Nevím, na kterou z těch dvou cest jsem se jednoho mrazivého únorového večera vydala. Jisté je jen to, že to byla cesta, z níž nebylo návratu.

  „Myslel jsem, že budeš dneska doma,“ prohodil znepokojivě Martin, když viděl, že se někam chystám.
  „Promiň, už jsem to Andree slíbila. Dlouho jsme se neviděly.“
  „Jestli si vzpomínám, tak jsi slíbila něco i mně,“ nenechal se odbýt Martin.
  Stála jsem naproti zrcadla, malovala si linky a předstírala jsem, že se na to musím soustředit, zatímco jsem tápala nad tím, o čem to Martin mluví.
  „Vnímáš mě vůbec?“
  Přivřela jsem oči, protože jsem si uvědomila, který slib měl na mysli. „Cože?“
  „Skvěle. Pokaždé, když se s tebou snažím bavit o důvěře v našem vztahu, o naší budoucnosti nebo o něčem podobném, buď změníš téma, nebo hledáš výmluvy nebo…“
  „Nehledám žádné výmluvy, Martine.“
  „Tak proč se mnou jsi? Vysvětli mi, sakra, proč?“
  Jestli byl Martin na začátku naší konverzace trochu podrážděný, teď už na něm bylo poznat, že se každou chvíli neudrží a začne křičet. Neměla jsem žádnou odpověď, která by ho uspokojila jako třeba Protože tě miluji. Neměla jsem vlastně žádnou odpověď, žádné vysvětlení.
  Mé mlčení zapůsobilo jako uragán, který v několika minutách strhnul k zemi náš společný pětiletý život jako domeček z karet. Za chvíli jsme křičeli jeden na druhého. Se slzami v očích a se zlomeným hlasem jsem na Martina vypustila veškerou svou frustraci z našeho vztahu, jenž už pěkných pár měsíců skřípal. Obvinili jsme se navzájem ze všeho, co jsme si kdy nedali, ze všeho, za co jsme si mohli každý sám. Dnes si z té hádky nepamatuji už téměř nic až na Martinovu poslední větu: „Tak si běž!“

  Tak jsem šla. Šla jsem za Andreou, mou nejlepší kamarádkou, a za ostatními bývalými spolužačkami, s nimiž jsme měly jít na pivo. Cestou do baru mi ve spáncích stále ještě pulzovalo a mou jedinou myšlenkou a jedinou nadějí bylo utopit vše, co se před chvílí odehrálo, v alkoholu.
  „Ahoj Leni! Konečně jsi tady,“ přivítala mě Andrea a objala mě tak pevně a upřímně, jak to umí jenom ona.
  „Ahoj Andy! Čau holky!“
  Trochu se mi ulevilo, když jsem viděla tolik usměvavých známých tváří. Posadila jsem se ke stolu a objednala si pivo. Podívala jsem se vedle sebe na Andreu. Její pohled říkal: „Jsi v pořádku?“
  Pokusila jsem se o úsměv, ale výraz v mé tváři jednoznačně   odpovídal: „Ne, nejsem.“
Nicméně brzy jsem se zapojila do místy vážné a místy vtipné konverzace o dětech, chlapech a podobných tématech. Až se ke mně zničehonic naklonila Andrea se slovy: „Pojď na bar.“
  Chytila mě za ruku a doslova mě vytáhla od stolu. Přesně věděla, co jsem potřebovala.
  „Dvakrát Jägermeistera, prosím,“ objednala u barmana a sedla si na barovou židli. Podala mi panáka, přiťukla si se mnou a obrátila ho do sebe. „A teď mi řekni, co se děje.“
  „Pohádali jsme se s Martinem.“
  Andrea nevypadala vůbec překvapeně. „Už zase?“
  „Já mám prostě pocit, že mu nejsem schopná dát to, co po mně chce,“ přiznala jsem.
  „A on není schopný dát tobě to, co chceš ty, protože ty sama nevíš, co to je.“
  Prokoukla mě. Zase jednou se mi zdálo, že mi má nejlepší kamarádka rozumí lépe, než jsem si rozuměla já sama.
  „Já prostě nevím, co mám dělat,“ poznamenala jsem se slzami v očích. Andrea se mezitím podívala na barmana a objednala další panáky.
  „Dělej si, co chceš,“ nadhodila.
  Snažila jsem se být co nejméně ironická. „Tak to ti pěkně děkuji za radu.“
  „Myslím to vážně,“ pokračovala sebejistě Andrea, „co kdybys prostě jednou udělala to, co chceš ty? Co kdyby ses začala prát za svou svobodu a přestávala ji hledat v druhých?“
  Měla pravdu. Ve vztahu s Martinem jsem se dobrovolně vzdávala své svobody a toho, kým jsem byla. Zahnal mě do kouta a teď bylo příliš těžké hledat společnou cestu ven.
  „Já nevím,“ zamyslela se Andrea, „třeba si s ním zkus promluvit, ale musíš být naprosto otevřená a upřímná, nesmíš si na nic hrát. Třeba tě pochopí. Každopádně zkus na to dneska nemyslet a užívej si večer.“
Obejmula jsem ji a do jejích hustých blonďatých loken jsem zašeptala: „Děkuji.“
  Vtom můj pohled připoutala osoba, která právě vstoupila do baru – tmavovlasá slečna s piercingem v nose oblečená, jako by jí bylo jedno co má na sobě. Byla to Alice, Andreina kamarádka.
  „Ahoj Al,“ vyskočila s nadšením Andrea, „co tady děláš?“
  Alice se vymanila z jejího objetí. „Ahoj Andy. Řekla jsem si, že bych zase jednou mohla mezi lidi.“ Mrkla na mě. „Ahoj Lenko.“
  „Ahoj,“ vyslovila jsem polohlasně a sledovala Alici jako nějaké zjevení, které sem přišlo rozbít jednotvárnost mého večera. Žárlila jsem na ni, neboť si ve vteřině získala veškerou pozornost mé nejlepší kamarádky. S probíhající konverzací jsem ale musela uznat, že si ji získala zcela oprávněně.
  Alice byla sochařka, umělec tělem i duší a z jejích myšlenkových pochodů a názorů člověka někdy mrazilo. S ní se nedalo normálně bavit o počasí nebo třeba o nehtech. Ona v rozhovoru vždy hledala něco hlubšího a tón, se kterým s vámi mluvila, vás donutil bez mrknutí pozorovat pohyb jejich rtů a hltat každé její slovo.
  „Takže ty věříš v osudovou lásku, v lásku na první pohled?“ zeptala se Andrea Alice.
  „Určitě. Můžeš se zamilovat v jakékoliv chvíli – třeba klidně i právě teď,“ odvětila Alice.
  „Teď?“ podivila se Andrea, „jak se mám teď zamilovat do nějakého chlapa, když se tady bavím s vámi dvěma. Ty jsi fakt blázen, Alice.“
  „Já si spíš myslím, že Alice je neskutečný romantik,“ zapojila jsem se do debaty a usmála se na Alici.
  „Vždyť to je skoro to stejné,“ bránila se Andrea, „romantik jako blázen.“
  Alice se začala smát. „Možná máš pravdu, Andy.“
  Já s Andreou jsme se také rozesmály. Pak ale Alice znovu promluvila: „Omlouvám se, ale na chvilku vás musím opustit. Je tu někdo, koho bych chtěla pozdravit.“
  Zamávala nám na pozdrav a šla si přisednout k nějakému muži. Já se pořád smála, dokud se na mě s vážným výrazem neotočila Andrea. „Ty jsi s ní flirtovala.“
  Vrátila jsem jí výraz překvapení. „Cože? Já s ní?“
  „To, že flirtovala ona s tebou, pominu,“ začala Andrea, „to ona tak někdy, jak sama říká, s hezkými slečnami dělá. Ale ty ses toho docela dobře chytla.“
  Nechápavě jsem se zamračila. „Chceš mi snad něco vyčítat?“
  „Asi ne, vždyť která by se mohla a chtěla Alici ubránit. Je tak charismatická…“ Pak se Andrea na chvíli odmlčela. „Víš, možná je to tvoje šance na svobodu.“
  Měla pravdu, šance to rozhodně byla. Ale opravdu na svobodu? Byla bych schopná Martinovi něco takového udělat?
  Z přemýšlení mě vytrhla Andrea. „Rozmysli si to, Leni, já jdu zatím na záchod.“
  Zvedla se a odešla směrem k toaletám, zatímco já se upřeně dívala na Alici, která seděla zády ke mně. Sledovala jsem ji a probodávala pohledem. Chtěla jsem, aby se na mě podívala, a zároveň jsem se bála toho, že to udělá. Po nekonečně dlouhé chvíli, kdy jsem ji takto hypnotizovala, se přeci jen otočila. Nenápadně se ohlédla přes rameno, a když zjistila, že ji pozoruji, obrátila se zpátky. Za chvíli ovšem vstala od stolu a mířila přímo ke mně. Andrea se stále nevracela a já měla pocit, že mi to snad udělala schválně.
  „Kde máš Andy?“ zeptala se mě Alice.
  Nebyla jsem schopná odpovědi, a tak jsem jen pokrčila rameny.
  „Aha, a dáš si něco k pití?“
  Nevěděla jsem, jestli je rozumné dát si dalšího panáka, ale Alici jsem neuměla říct na nic ne, proto jsem kývla hlavou. Objednala další Jägermeistery a pokračovala stejným nenuceným tónem v rozhovoru, jako kdyby předtím neodešla.
  Bavily jsme se o inspiraci, o vášni, o umění, o knížkách, i o ženách. Zdálo se, že o všech těchto věcech toho hodně věděla, a já si připadala tak jako už dlouho ne. Byl to snad první rozhovor po dlouhých letech, kdy jsem si na nic nemusela hrát a nemusela jsem se bát a stydět se za svůj názor. Věděla jsem, že Alice mě za nic soudit nebude. Bylo to tak příjemné a osvěžující.
  S postupujícími minutami náš hovor přibýval na intimnosti a prostor mezi námi se dramaticky zmenšoval. Najednou jsem se neudržela a Alici jsem políbila. Nebránila se.
  „Nemáš náhodou přítele?“ zeptala se mě, když prostor mezi našimi rty se zase zvětšil.
  „Na tom teď nezáleží,“ odpověděla jsem stále ještě omámená tím, co jsem právě provedla.
  Alice takovou odpověď zřejmě neočekávala, přesto se rozhodla v té mojí malé hře pokračovat. „Jestli na tom nezáleží, můžeme teď odejít ke mně.“
  Můj žaludek sevřel neznámý vzrušující pocit. Myslela svou nabídku vážně? Stejně jsem se nemohla na noc vrátit domů. Ale byla jsem opravdu Alici schopná dát to, o co mě v té jediné větě žádala?
  „Alice, já…“ Alkohol, kuriozita, Alicina sebejistota a neodolatelnost – nevím, která z těch věcí mě donutila zareagovat tak, jak jsem zareagovala, když se Alice do mě vpila svýma nekonečně chápavýma zelenýma očima. Namísto toho, abych dokončila větu, znovu jsem ji políbila. Obě jsme tak pochopily význam mé odpovědi.
  Neuplynulo snad ani deset minut a byly jsme připraveny k odchodu. Vůbec jsem v tu chvíli neuvažovala, že bych se měla rozloučit s Andreou a s ostatními. Jediné, čemu jsem věnovala pozornost, byl úsměv a dotek ženy, která si mě s jistou dávkou sebevědomí odváděla k sobě domů.