snílci 20

Honza sice zmizel, ale ne daleko. Zkroucené pařáty prastaré vrby obživly a než si stačil všimnout, že se k němu stahují, strom ho pohltil do sebe. Obklopila ho tma. Nic se nedělo, necítil ani bolest. Začínal se bát, že takhle tu bude trávit celou věčnost. Nemohl na nic jiného myslet, takže by si v tomhle vězení ani nemohl krátit čas snovými představami, což bylo relativní, protože tohle už vlastně sen byl. Jenže jeho tělo tu bylo také.
Najednou se však tma rozestoupila a on viděl zem ponořenou v mlze, která se táhla do ztracena. Z hnědé hlíny se pomalu dral na povrch zelený šlahoun. Prorazil si cestu na vzduch, kde mohl volně dýchat. Trvalo to léta, než se stal mohutným. Za tu dobu se tu nic nedělo, jen krajina se pozvolna měnila. Neviděl tyhle obrazy kontinuálně, vlastně jen cítil myšlenky toho stromu. Takže cítil tu dlouhou věčnost, než se konečně objevily zvířata a pak i lidé.
Viděl jich spoustu, od normálních vrabců, kteří v houfech posedávali na větvích a nikdy ne moc dlouho na jednom místě, až po zvláštní opeřence podobné pávům, kteří se třpytili na obloze. A dole ve stínu koruny pospávali podivní tvorové s hubenýma dlouhýma nožičkama, které vypadaly jako komáří. Připomínali mu výjevy z bizarních obrazů jednoho malíře . Potom z vody vylezl zelený panák, který byl něco mezi člověkem, želvou a žábou. Pleť měl jako ropucha, blány mezi prsty, na zádech podivný krunýř a na hlavě prohlubeň a v ní vodu. Sedával tu on a pak jeho syn a tak to šlo dál a dál, žádný samičí jedinec mezi nimi ale nikdy nebyl. Jejich ženy nejspíš zůstávaly pod vodou.
Chvíle, kdy obloha potemněla, přišla náhle avšak nenásilně. Nikdo tady nevěděl, co se děje, dokud nepřilétl vítr s novinkami ze severu, které trousil vysoko ve větvích. Povídal, že tam někde za horami je žena, která je zmítána myšlenkami jako loď na rozbouřeném moři. A za všechno prý může jeden snílek, který se nemohl dívat na kluka, co se kvůli ní trápil. Proto ta dívka teď nevědomky ničí celý tenhle svět. Dostalo se jí neuvěřitelné moci, protože ten hlupák snílek porušil zákon.
Občas se vítr vracel s novinkami ze světa, kde zuřily boje. Barvitě líčil o nenasytných plamenech, které tam pojídají lesy. A stromy tady se chvěly ještě dlouho potom, co odletěl. Nemohly se sebrat a jít na pomoc, bylo jim souzeno jen čekat, až ta hrůza přijde i k nim a oni nebudou moci utéct, stejně jako stromy tam na severu. Žily ve strachu a jejich listy rychle zestárly, protože už zapomněly, jak vlastně vypadá slunce a jasná obloha. Plné vrásek dopadaly na zem, až na pár výjimek, které se ze všech sil držely nahoře.
Bylo to celkem nedávno, když se bitva přiblížila na doslech. Dusot nohou, kopyt a kdo ví čeho ještě, byl cítit v kořenech, jak se nesl zemí. Objevili se támhle vzadu na cestě na bílém jednorožci a v mžiku už míjeli starou vrbu, která tohle všechno Honzovi vyprávěla. Hned zase zmizeli, ale on poznal, že ten kluk byl Tom. A ta dívka, která koně kočírovala, se stala otázkou.
Znovu se setmělo, jako když končí film. Po tomhle snímku zůstalo mnoho otázek, na které však ani autor sám neznal odpovědi. Strom uvolnil svá pouta a Honza vystoupil ven. Jana tam ještě pořád seděla. Nemohl na ni čekat, museli teď jít každý svou cestou. Aspoň takhle se rozhodnul a zmizel stejným směrem, kterým nedávno ujížděli Tom a neznámá dívka.

Janu násilně vytrhl z myšlenek podivný pocit, že jí někdo sleduje. Vlastně si ani neuvědomovala, proč jí to tak najednou přišlo, ale když se rozhlížela po okolí, neslyšela nic, nikoho neviděla. Pokračovala pomalu po cestě dál a zůstávala obezřetná. Pocit nejistoty se jí držel jako stín. Ušla pořádný kus cesty a tu a tam zaslechla nějaké zalupání odkudsi z lesa, nebo smýčení z vysoké trávy.
Nemohla si pomoct, ale něco jí nutilo rozeběhnout se. Běžela rychle, ale nepřestávala být ostražitá. Otočila se za sebe a zahlédla několik postav. Před tím tam nebyly, to je jasné, schovávaly se.
Není to tak dlouho, co ležela v bezvědomí v nemocnici. Tenkrát Tom utekl z domu. I když s ní o tom nikdy nemluvil, Honza něco věděl a tenkrát jí říkal něco o policajtech, že ho prý chtěli zabásnout. Kvůli tomu musel tak narychlo z domu. Nejspíš to teď byli ti samí, ale proč sledovali i jí, že by taky nevěděli, kde Tom je a mysleli si, že je k němu dovede?
Před ní byl most. Mohla pokračovat dál po pěšince podél řeky, ale jako lepší varianta se jí zdálo vylézt nahoru, protože v civilizaci se jí podaří uniknout lépe než uprostřed opuštěných lesů. Ohlédla se: už se ani nesnažili maskovat. Měli vysílačky. O co jim sakra šlo? Vyděsilo jí to a těžko se jí dýchalo. Když se konečně vyškrábala na vozovku, zamotala se jí hlava. Nebyl čas na vydechnutí. Měla smůlu, že most byl opuštěný a silnice se na obou stranách ztrácela v hlubokých smrkových lesích.
Ve slepé naději utíkala na druhou stranu. Za jejími zády už několik mužů také vystoupilo až na silnici. Věděla to. Její fyzička nebyla nejlepší a tak se ptala sama sebe, jak dlouho ještě vydrží utíkat. Z protější strany přijíždělo tmavé auto. Sebrala zbytek sil a běžela uprostřed vozovky mávajíce na něj. Musela vypadat zoufalá a vystrašená. Zastavili, sláva.
„Pomoc!“ přiběhla k okýnku u řidiče. „Pomoc, prosím.“
„Copak se děje slečno?“ vystoupil řidič z vozu.
„Ty chlapi mě honěj,“ sotva dýchala.
„Ale prosim vás,“ usmál se muž.
„Opravdu,“ naléhala Jana, protože její pronásledovatelé byli jen pár kroků.

Nemohla čekat, jestli jí pomůže nebo ne a dohadovat se tady. Dobře viděl její pohled stranou. Vyrazila vpřed, ale on jí chytl za ruku. Málem ji srazil k zemi, ale dokázala to ustát. Zapotácela se. Muž po ní natahoval druhou ruku. Škubla zápěstím. Podařilo se jí vysmeknout. Utíkala, ale nebylo kam. Stačilo pár kroků. Nemohla běžet dál. Vyhoupla se na betonové zábradlí a málem padala dolů rovnou. Byla to strašná výška.
„Stůj!“ zařval jeden z pronásledovatelů. Nebyli to policajti, nebo možná jo, ale v civilu.
Potkaly se v ní dva strachy. Ten hluboký prostor ji zdola ovanul chladným dechem. Zápal v očích mužů ji děsil ještě víc. Zavřela oči a oddala se stavu beztíže.
„Sbohem,“ řekla v duchu. „Jednou se potkáme,“ vzkazovala všem blízkým a zároveň sama sebe uklidňovala.
Rychlost jí pohltila a mrštila s ní o hladinu. Byli v šoku, co udělala. Z té výšky se jim motala hlava. Za normálních podmínek by to neskočila ani za milion, jenže teď jí oni nedali moc času na rozmýšlení. Nebylo po ní ani stopy, přesto se rozeběhli dolů k řece, ujistit se…

Otevřela oči a stejně neviděla nic, protože všude kolem byla tma. V duchu měla stále vzpomínku na skok z mostu. Byl to jenom sen? Chvíli trvalo, než ucítila slabou bolest po celém těle, která dokazovala to, že se to skutečně stalo. Jenže co bylo potom. Zvedla se, postel jí přišla cizí. Vstala, ale teď už si byla jistá, že není ve svém pokoji. Hmatala po stěně a snažila se najít dveře. Byly zamčené.
Marně do nich bušila a dožadovala se propuštění. Jestli se za nimi někdo schovával, tak byl hluchý k jejím prosbám. Zoufalá klesla znovu na postel a za doprovodu slz přemýšlela, kdo za tím vším stojí a proč vlastně. Vedla odsud jen jediná cesta, kudy mohla utéct. Skoro neviditelná, ještě tenčí vlákno křižáka, tak tenká byla pavučina snů.
Dlouho nemohla usnout, ale nakonec se jí to podařilo. Jenže když se vzbudila, zůstávala pořád uvězněná v téhle tmavé místnosti. Snažila se rozvzpomenout, co se jí zdálo, ale nedařilo se jí to. Spánek byl stejně temný jako všechno kolem. Přesto jí po probuzení zůstávala skličující nálada, a tak soudila, že se tam s Tomem nepotkala a ani se nedělo nic šťastného ba naopak.
Čas se tu neskutečně vlekl, i když jediným jeho ukazatelem byl subjektivní pocit v bdělém stavu, kdy se snažila znovu usnout. Snažila se zhypnotizovat a myslela při tom na útěk, jenže vždycky byla nucena vrátit se zpět do zamčeného pokoje. Nepřicházel nikdo na pomoc a ona byla odříznuta od hlavní linky příběhu, takže taktéž nemohla pomoct, pokud ji potřebovali.