Bílá smrt-25.Kapitola

25.Kapitola
Slova přestala existovat.
Nešla naleznout.
Mezi Ioli a Erikem se rozhostila ticho. Slyšeli jen smích mužů, který se odrážel od studených stěn. Slyšeli svůj vlastní dech a přeci si náhle byli tak vzdálení. Každý se utápěl ve svých myšlenkách. Pro ně přestal existovat svět okolo.
Iolina mysl bloudila v minulosti, prožívala pocity, které chtěla pohřbít. Opět se dívala do tváří lidí, kteří jí vzali vše, na čem jí kdy záleželo. Opět cítila tu nekonečnou lásku a nenávist. Opět ji začala rozežírat rozpolcenost. Bloudila a nemohla najít cestu zpět.
Erik si byl zcela vědom, kde se nalézá a s kým. Přemýšlel, co je ta dívka, která se opírá o jeho záda, zač. Kdo skutečně je. Teď, když znal její příběh, mu na mysli vytanulo miliony otázek. Dodnes ji pokládal za rozmazleného fracka z centra, které si ničeho neváží. Ale teď…. Teď, když mu to řekla, se vše změnilo. Její minulost je úplně jiná než si myslel. Už chápe její nestabilnost, nenávist a rozpolcenost. Chápe, proč se slavný Peregrimus, zbraň schopna zničit život, bojí tmy. Chápal mnohé. Ale toužil chápat víc. Cítili potřebu té zničené dívce pomoci. Ukázat ji, že lidé nejsou jenom zlí. Chtěl být u ní a slyšet její hlas. Uvědomil si, co přehlížel. Uvědomil si mnohé.
Chtěl něco říct. Avšak netušil, které slovo použít. Které by vyjádřilo to, co teď cítí. Ale měl pocit, že takové slovo neexistuje.
Náhle pocítil, jak dívka sebou neznatelně trhla. Uslyšel její ostrý výdech.
„11 let jsem si pěstovala nenávist. Copak lze zapomenout?”zavrčela tiše.
Erik mlčel.
„I když se tak moc chci toho zbavit, nejde to. Jenže jedna moje část je stále miluje a nedokáže jim ublížit. Nechce…”
Erik mlčel.
„Nezabila jsem jen jednoho člověka… Při svém útěku jich bylo mnohem víc. Ale nedokázala jsem se ovládnou… Tak moc to bolelo.”
Erik mlčel.
„Proč nic neříkáš?!”vykřikla a odlepila se od jeho zad. Zahleděla se do jeho šedých očí, které si teď pozorně prohlížely její tvář.
Erik si dlouho rozmýšlel, co ze sebe vypustí. Nechtěl nic říkat. Ale prosebný pohled Ioliných očí mu nedal pokoj.
„Ioli… Ty seš neskutečná.”pousmál se.
Ioli zůstala nechápavě civět s pusou dokořán. Obracela jeho slova v hlavě, ale nepochopila.
„Potkám tě na ulici celou od krve, jako divoké zvíře. Chováš se jako zaostalé dítě, které neumí ani mluvit… A teď ze sebe vyklopíš tohle. Mluvíš čistě a jasně s nenávistí v hlase. Ty skutečně lidi nenávidíš, viď?”
Ioli zavřela pusu a kývla.
Nesnáším je mnohem víc, než sebe.
„Já tě měl za rozmazleného fracka z centra. Myslel jsem si, žes žila v přebytku všeho, o co mi tady bojujeme. Ale ty… Tys mezitím byla zavřená v nějaké kobce, kdes bojovala s každou vteřinou. A jakmile jsi spatřila světlo, začala ses mstít. Začínám chápat označení: zrůda z centra. Ale i přes tu tvoji nenávist v tobě zůstaly normální city, které ti brání ve vyvraždění všech okolo. Ty se ve skutečnosti bojíš. Bojíš se, že zůstaneš opět sama. Mám pravdu?”
Nic mu neříkej!
Já to potřebuji… Chci to někomu říct.
Jenom tě využije. Zraní tě. Použije tvé slabiny proti tobě. Nebuď pitomá!
Erik takový není…
Všichni jsou tací! Všichni lidé.
Ioli se zahleděla před sebe.
Nikdy jsem ve skutečnosti lidi neznala…
„Máš.”zašeptala.
„Ale vždyť ti lidé tady ti nic neudělali. Je si neslíbila zabít.”
„Když tě pokouše pes, už se budeš navždy bát psů.”
Erik přimhouřil oči. Sjížděl pohledem její vyhublé tělo oděné do černé uniformy Ochránců. Uvědomil si, že tato dívka je mnohem silnější, než na kolik vypadá. 11 let přetrpěla v samotě. Kdo by to vydržel? Snáší svou těžkou nenávist sama a tiše. Nikomu o ní neřekla, až do dnes.
„Lidé zrazují. Okrádají svůj vlastní druh. Zabíjejí své přátelé. Lžou a podvádí. Všechno ničí. Nechápu proč! Kdybyste se spojili, měli byste šanci přežít. Ale vy okrádáte své bratry a necháváte je umírat. Já jsem jediná svého druhu a musím bojovat sama. Chápeš?”dodala po chvíli.
„Ale ty nejsi sama. A co, že jsi jiná? Já tě příjmu i tak. Ty máš místo mezi Ochránci. Jsi jedna z nás. Ano, všichni tě nepřijmou, ale najde se pár lidí, kteří tě budou chtít poznat. Který nebudou věřit těm pitomejm žvástům, co kolují po světě. Jsi Ochránce.”
Jsem Ochránce…
Mohu chránit. Mám místo.
Náhle Ioli padla Erikovi kolem krku a silně se k němu přitiskla. Erik zůstal strnule sedět.
„Mám strach, že to nedokážu. Ten hlas… Ten neodbytný hlas v hlavě, mi to pořád připomíná. Nedokážu se sžít s lidmi, protože jsem zrůda. Přináším smrt, já jsem smrt.”
„Tak ho ignoruj. Musíš si uvědomit, kdo skutečně jsi. Nejsi zrůda, ani smrt. Jsi Peregrimus. Jsi jiná. Jsi silná. Tak mi dokaž, že na to máš. Dokaž mi, že dokážeš chránit. Přesně tak, jak jsi kdysi chtěla. “
„Eriku…”
Pevně ji sevřel ve své náruči. Pomyslel si: už ji nikdy nepustím, nedovolím, aby jí někdo ublížit, budu s ní.
„Já ti pomohu. Já s tebou zůstanu.”
Dívka roztřeseně vydechla.
„Eriku.”
Erik se nakrátko zamyslel.
„Chtěl bych ti někoho představit.”řekl nakonec.