Bílá smrt-24.Kapitola

24.Kapitola
I když jí všichni říkali: máme tě rádi, nikdy to skutečně nepocítila. To ale nevěděla. Myslela si, že jí skutečně milují. Že je pro ně jejich dcera. Věřila jim.
Ráda poslouchala historky o světě venku. O světě, který nikdy neviděla. Poslouchala, jak si vědci u jídla povídají o městech plných lidí, o lesích se stromy, o autech a o lítání letadlem. Poslouchala, když se bavili o svých rodinách. Byla smutná, když někdo přišel o matku, či manžela. Začala toužit po světě. Po čerstvém vzduchu. Po trávě. Po ptácích. Po žížalách a vodě v řekách. Toužila spatřit města plná vůni, obchodů, dětí a smíchu. Chtěla letět letadlem vysoko nad mraky. Vidět hvězdy. Pocítit teplý sluneční svit na bledé kůži. Toužila dostat se ven. Ale nikdy se to nestalo. Nikdy neopustila zdi centra. Svět venku se zdál být tak moc vzdálený, tajemný, nedosažitelný. Neexistoval. Pro ni neexistovalo Slunce ani Měsíc. Byli jen laboratoře a vědci.

Její pokojík byla malá bílá místnůstka s kovovou postelí, na které byla tvrdá matrace a rozházená tenká dečka. Měla tu malý stoleček a židličku. To bylo vše. Tady musela trávit hodiny, než někdo přišel a odvedl ji do laboratoře, kde trávila spoustu času. Čas strávený tady byl prázdný. Neměla čím ho naplnit.
Jednou jí velký bráška Daniel přinesl pastelky a notes. Tehdy kolem něj skákala a pištěla radostí. On ji se smíchem honil po pokojíku a lechtal na břiše. Cítila se tak šťastně. Daniel byl jediný, kdo ji skutečně vnímal a projevoval city. Měla ho ráda.
Dokázala strávit hodiny malováním. Malovala sebe a kamarády. Malovala slunce a duhu, jak si je představovala. Malovala noční oblohu s tisíci světýlky. Malovala mámu a tátu. Fascinovalo ji, že stačí dřevěnými pastelkami přejet po papíře a zůstává tam čára. Přenášela obrazy ze své mysli na papír. Poté se dlouhé hodiny dívala na své výtvory. Na své myšlenky. Ale jediný, kdo je chtěl vidět, byl Daniel. On poslouchal její nesmyslné popisky obrázků, jemu se svěřovala. Jemu věřila ze všech nejvíc. Byl její bratr. Konečně pocítila skutečnou lásku, ne tu chladnou, která ji doprovázela od narození.
Jednou jí Daniel donesl králíčka. Malého, rozkošného, hedvábného. Řekl jí, že na pokusy je moc malý a hubený a že by jinak byl zabit, takže si ho může nechat. Ioli byla štěstím bez sebe. Samozřejmě, že malého králíčka vzala k sobě. Vždy si přála mít kamaráda a to se jí teď splnilo. Králíček měl hebkou bílou srst, dvě velké černé oči a uši našpicované nahoru. Zvědavě Ioli očuchával a ona ho nepřestávala hladit. Milovala cítit jeho teplo ve své náruči. Volala ho Dany, podle Daniela. Daniel donesl Danymu klec, ve které býval v dobách, kdy Ioli pobývala v laboratořích. Po každém návratu se k němu vrhla a mazlila se s ním hodiny. Dany si na Ioli zvykl. Spával s ní v posteli, poslouchal jí a byl jejím přítelem. Vyprávěla mu, co dělala v laboratoři. Jaké testy zase musela vystát. Svěřovala mu své pocity a trápení. Protože ať se snažila sebevíc, lidé si jí stále drželi od těla. Rodiče za ní chodili stále míň a míň. Bála se, že o ně přijde. Testů přibývalo a jí pronásledoval stále větší strach. I Daniel za ní chodil jen zřídka kdy. Zůstal jí jen Dany. Malý veselý králíček, který si ji oblíbil.

Chce být hodná holka. Chce dělat strýčkovi, mamce a taťkovi radost. Snaží se být hodná holka. Plní bez odmlouvání všechny příkazy, mlčky snaží nadávky a výčitky, tiše trpí, když za ní rodiče ani nikdo jiný nepřichází. Dělala vše pro to, aby mohla být s těmi, které miluje. Ale není dostatečně hodná. Pořád dělá něco špatně. Pořád něco kazí. A strýček se pak hněvá. Maminka se mračí a taťka odchází. Není hodná holka.
Danyho láska je jediná, kterou pociťuje. Daniel za ní sice chodí, ale už ne tak často jako dřív. Něco v jeho pohledu se změnilo. Daniel se změnil. Jakoby v Ioli začal spatřovat něco jiného, než živou bytost. Stejně jako ostatní. Něco se stalo. A Ioli neměla tušení co. Ale od toho dne měla jedině Danyho.

Nikdy nepocítila nenávist. Nikdy nepocítila hněv. Byla čistá, nevinná a naivní. Věděla tak hrozně málo. Konec konců byla to jen malá holčička. Toužila si hrát, smát se a milovat. Tak jako každé jiné dítě.
Vědci začali zkoumat i její psychickou stránku. Ioli musela držet své vlastní orgány. Dívat se na svůj vlastní žaludek. Její duše se otřásala v základech. Nejen, že pociťovala bolest fyzickou, ale i psychickou. Měla pocit, že jí něco drásá zevnitř, když na ni strýček řval, ať se koukne. Že se není čeho bát, vždyť je to její tělo. Musela se koukat. Trpěla. Ale chtěla být s nimi a dokázat jim svoji lásku, tak se dívala. Dívala se na vytržený krvácející žaludek. Na rozřezanou plíci. Přehazovala si v rukách vlastní nohu. Byla šťastná, když jí poté pochválili. Někdy je směla i obejmout. To ji činilo šťastnou. Pak se vrátila k Danymu a vyprávěla mu, že maminka má nový parfém a tatínek se oholil. Vyprávěla mu, jaké to je cítit teplo svých rodičů, když jí objímají. Vyprávěla mu o úsměvu strýčka, který jí chválí. Ale nikdy nahlas nevyslovila to, co jí tam dělali. Nechtěla to slyšet. Nechtěla na to myslet. Chtěla to zapomenout.

Bylo jí pět let, když se to stalo. Osudný den. Nevěděla, že její poslední. Netušila, že ji čeká temnota. Netušila, že se změní v monstrum.
Ten den začal jako každý jiný. Probudila se do ticha. Vedle ní ležel Dany a jemně jí olizoval prsty. Ioli ho podrbala za ušima, vyskočila z postele, popadla pytlík jídla na poličce a nasypala malému králíčkovi do misky. Ten se velkými skoky přemístil k misce.
O pár chvil později ji otec přišel vyzvednout na snídani. Cestou jako obvykle neprohodili ani slovo. Zasedli ke stolu a Ioli se spokojeně usmála na misku s ovocem. Byla překvapená, když si k nim přisedl strýček s úsměvem a řekl: „Dnes je Ioli velký den. A víš proč, má drahá? Dnes tě čeká důležitý test.” Ioli, ač nevěděla, o jaký test se jedná, byla nadšená. Strýček se smál, povídal si s ní. Slíbila si, že udělá vše pro to, aby se test vydařil.
Po snídani byla Ioli zavedena zpět do svého pokoje. Musela počkat, až si ji přijdou vyzvednou na ten důležitý test, ze kterého byli všichni tak moc vzrušeni. Cítila napětí na hrudi. Měla strach. Bála se, že ten test pokazí. Že všechny zklame. Že se přestanou usmívat. Tlak v hrudi každou minutou stoupal a ani hebká srst Danyho ji tentokrát neuklidnila.
Čekala dlouho. Netrpělivě pokukovala po dveřích a vyčkávala. Dany vycítil její nervozitu, začal jí lízat tvář. Když v tom se konečně otevřely dveře a dovnitř vstoupili vědci. Byli tam strýček, maminka, tatínek, Daniel a tři další vědci.
Ioli vyskočila na na nohy. Vycítila, že dnes je něco jinak. Oni se tváří jinak.
„Jsi připravená?”zeptal se strýček.
Ioli prudce zakývala hlavou.
Jeden z vědců k ní přicupital a zkontroloval tlukot srdce, koukl ji do krku, vyzkoušel sluch a zrak. Nakonec kývl a ustoupil do rohu.
„Dnes otestujeme, jestli si jsi vědoma svého úkolu.”
„Chránit lidstvo.”špitla Ioli tenkým hláskem.
Otec přesunul stůl doprostřed místnosti. Daniel přistoupil k Ioli a natáhl se po Danym. Ioli ucukla.
„Dej mi ho.”
„Proč?”
„Prostě to udělej.”
Když neuposlechla, Daniel jí Danyho z náruče vtrhl a odnesl ho ke stolu.
„Pojď ke mně, drahá.”řekl strýček. Ioli nespouštěla zrak z Danyho, ale uposlechla rozkaz. Postavila se před strýčka.
„Víš jaký je tvůj úkol?”
„Chránit lidi.”
„Správně. A musíš pro to udělat cokoli.”
Ioli kývla, jelikož netušila, co znamená “cokoli”.
Strýček ji jemně vzal za ramena a odvedl ke stolu, kde ležel Dany, celý vystrašený. Dívala se, jak mu Daniel drží hlavičku dole, aby se nemohl pohnout. V tom ucítila v dlani něco chladného. Koukla se.
Nůž.
Nechápavě koukla na všechny okolo, ale všichni koukali na Danyho. Koukla se opět na nůž a pak obrátila zrak k Danymu.
Něco se v ní pohnulo.
„C-co mám udělat?”zeptala se přiškrceně, i když odpověď už znala.
„Musíš ho zabít, Ioli.”řekl Daniel.
„Proč?!”vyjekla.
„Nesmíš být slabá.”
„Ale Dany…. Dany je můj kamarád.”
„Udělej to!”
„Ne…”
Daniel k ní přistoupil a zahleděl se jí do oka. Poté zcela chladně pronesl: „ Dany ti byl dán z jediného důvodu. Má otestovat tvoji věrnost k úkolu, který ti náleží. Má otestovat, jestli jsi silná. Jestli dokážeš zabít.”
Ioli začala vrtět hlavou. Nechtěla tomu uvěřit. Nechtěla! Tak moc se tomu vzpouzela. Ale všechny ty chladné pohledy…
„Ne!!”vykřikla.
Jak po ní můžou chtít něco takového? Proč to po ní chtějí? Dany je její. Ona mu neublíží!
Začala se třást. Cítila, jako by se jí něco dralo ven z hrudníku.
„Ioli, udělej to. Dokaž nám, že nejsi chyba.”řekla jí maminka.
Zakryla si dlaněmi tvář. Není to pravda. Je to jen noční můra. Sen, který zmizí, až se probudím.
Někdo ji dotlačil ke stolu, popadl její zápěstí a začal přibližovat nůž k nebohému Danymu. Ioli vší silou bránila, to nebohé zvíře. Ale dospělý člověk je silnější než pětileté dítě.
„Ne! Prosím, nedělejte to!”křičela.
Sklonila hlavu a vysmekla se z objetí člověka. Odskočila a postavila se tváří tvář svému otci.
„Buď hodná holka.”usmál se na ni. „Podívej, nic na tom není.”pokynul Danielovi. Ten vytáhl druhý nůž, došel k Danymu a ostřím mu přejel po zádičkách. Bílá srst se začala barvit do ruda.
Ioli vyvalila oči. Rozběhal se k Danielovi a vši silou ho od králíčka odstrčila. Poprvé v životě zavrčela a vycenila tesáky.
„Nech ho být!”zasyčela zlostně.
„Ioli!”
Ioli se obrátila k Danymu a stiskla ho v náruči. Ale on se snažil dostat pryč. Ioli se rozbrečela. Někdo jí Danyho vytrhl, chňapla po něm, ale marně.
Byla plna smutku. Co to po ní chtějí? Proč má zabít? Proč má ublížit, když má chránit? Proč?!
„Dívej Ioli. Koukej se pozorně!”řekl Daniel. Držel Danyho, který sebou mrskal, za ouška. Než stačila Ioli cokoli udělat, než stačila cokoli vykřiknout, před jejíma očima se objevila sprška rudé krve. Teplá tekutina jí postříkala bledý obličej.
„Da-ny…”
Malé tělíčko sebou přestalo škubat.
Daniel hodil zakrváceného králíčka k jejím nohám. Vrhla se k němu a vší silou ho objala. Viděla jeho vyhasínající oči, vnímala bezvládnost malého tělíčka. Cítila smrt.
„Dany! Dany!!”křičela. Cítila horké slzy, věděla, že se klepe. Věděla, že neuposlechla. Věděla, že je zlobivá. Ale v tu chvíli ji popadl neskutečný smutek, vztek a zuřivost. Pocítila neznámé emoce, tak silné, až měla pocit, že praskne.
Obrátila se k Danielovi.
„Ty jsi ho zabil… Tys ho zabil!”zakřičela a s nožem v rukách se na něj vrhla. Zavládl zmatek, někdo něco křičel, ale ona vnímala jen jedno. Člověka, který jí sebral přítele.
Udělala výpad na Daniela, ale ten ji bleskově zbavil nože. Nikdo netušil, že by Ioli mohla použít i své vrozené zbraně. Nikdo to nečekal. Přepočítali se. Udělali chybu.
Ioli povalila Daniela k zemi a se zuřivým vrčením mu prokousla hrdlo.
„Chtěl jsi smrt?!”křikla mu do tváře.
Cítila sladkou kovovou pachuť v ústech. Cítila, jak jí krev skapává ze rtů. Daniel něco zachrčel, pak zůstal ležet na zemi. Jeho oči už se nikdy neprobudily zpět k životu. Byl mrtev. Ioli zabila.
V místnosti zavládl chaos. Ioli cupovala tělo mladého vědce na kousky a ty rozhazoval všude okolo. Při tom něco nesmyslně křičela a brečela a syčela. Do místnosti vtrhli ozbrojení lidé v černém. Chtěli ji chytit. Ale ona úspěšně proklouzávala všem, kteří se o to pokusili. Byla plna vzteku.
Nakonec ji polapili. Strýček si ji přísně změřil pohledem, nakonec ji prohlásil za chybný projekt, za zrůdu, která musí být zadržena. Ioli pocítila zradu. Zradu od lidí, které ze všeho nejvíc milovala. Dívala se na otce s matkou, ale ti se na ní dívali, tak chladně, až se z toho rozbrečela. Zůstala sama.
I když se tak urputně bránila, i když tekla krev, odvedli ji hluboko do podzemí, kde ji strčili do děsivé prázdné místnosti.
Strýček se proti ní postavil a řekl: „Slibuji, že se sem pro tebe vrátím. Až nadejde tvůj čas, opět spatříš světlo.” To byla poslední slova, která Ioli slyšela. Pak se těžké kovové dveře zavřely a všechno zmizelo. Úplně všechno. Vztekle kopala do zdí, křičela, vrčela, nadávala a volala. Pak si uvědomila, že je sama. Že ji všichni zradili. Že lidé jsou zrádci. Utichla. Stáhla se sama do sebe. Ale ještě než úplně zapomněla složila slib. Zabiju všechny, kteří mě zradili. Způsobím jim stejnou bolest jako oni mě. Pocítí můj vztek a nenávist. Budou trpět.
                        [tab
]            *