Bílá smrt-23.Kapitola

23.Kapitola
Erik si ji měřil pevným pohledem a ona se koukala všude, jen ne na něj. Nechápala, proč přišel. Proč tu je. Co po ní chce. Proč ji nenechá být.
„Nech nás tu o samotě.”řekl chlápkovi po jeho boku, který v ruce držel svazek klíčů.
Když osaměli, Erik začal mlčky přecházet po malé místnůstce. Nepřestával Ioli probodávat pohledem.
Cítila nervozitu, i když vůbec nechápala proč.
Nakonec se Erik posadil naproti ní.
„Takže…..nechceš mi něco říct?”zeptal se chladným hlasem.
Ioli je sklopila hlavu a skryla tvář za záclonu bílých vlasů. Nechtěla mu nic říkat. Nechtěla s ním mluvit.
Moc to bolí…
Uchopil ji jemně za bradu a donutil ji, se mu podívat do očí. Chtěla uhnout, ale to nedovolil. Chtěl se jí dívat do oka. Chtěl vidět to, co tak slepě přehlížel. Co mu unikalo. Co vidět nechtěl. Co skrývá. Co tuhle drobnou dívku ničí zevnitř.
„Ioli… Co se stalo?”zkusil to tentokrát něžněji.
Zavrtěla hlavou.
Proč by mu to měla říkat? Je mu to jedno. Všem lidem to je jedno. Nikoho ve skutečnosti nezajímá. Je jen a pouze prostředek. Zbraň. Proč by se měli zajímat, co cítí zbraň?
Pustil jí tvář.
„Podívej. To cos tam předvedla, není normální. Ty jsi schopná žít s lidmi. Jsi schopná ignorovat to, jak se k tobě chovají. Ty bys to dokázala. Ale… Proč si zaútočila? Proč… proč jsi chtěla zemřít?”
Skousla si ret.
Erik se díval na dívku před sebou. Měla sklopené uši a tvář schovávala za vlasy, ruce přivázané ku kůlu. I když se snažila skrýt svou tvář, jemné třesení ramen ji prozradilo.
„Nemluvíš se mnou?”
Neodpověděla.
„Nebo se bojíš? Čeho se bojíš, Ioli? Pověz mi to. Mně můžeš věřit, jsem tvůj přítel.”
„Nejsi můj přítel!”vykřikla, přičemž nezapomněla vycenit tesáky.
Erik se narovnal.
„Jsi stejný jako oni. Stejný jako všichni! Já-já ti věřila a ty?! Byla jsem pro tebe jen obtíž…”vzlykla Ioli.
Erik ji překvapeně sledoval. Nedivil se jen slzám, které se dívce objevily na tvářích, ale podivil se i její mluvě. Byla čistá a plynulá. Ne jako od Ioli předtím. Mluvila zřetelně a ve větách. Jako normální 16ti letá dívka. Jako člověk.
„Lidi jsou lháři! Podvádějí, lžou a zrazují. Jsou schopni zabít svoji rodinu, jen pro svůj účel. Nezáleží jim na ostatních! Jsou sobečtí a moc zlí. Oni… Oni umí jen ubližovat!”křičela mu do tváře a marně se snažila vysvobodit z pout.
Erik ji popadl za ramena.
„Jsem tvůj přítel.”řekl tiše a vážně. Díval se jí do oka. „Myslíš, že tohle byla lež? Že jsem ti právě lhal?”
Ioli sebou trhla, aby shodila jeho dlaně. Otázka zůstala nezodpovězená.
„Teď tady sedím před tebou a snažím se zjistit, co tě trápí. Nechci ti blížit a už vůbec ne tě zabít. Já osobně nerad lžu a člověka jsem ještě nezradil. Ani tebe. Ioli, my jsme přátelé. Mně můžeš věřit.”
„Myslíš si o mně, že jsem přítěž…”
„To taky jsi. Kvůli tobě nemohu být tam, kde bych být chtěl. Ale možná to je důkaz toho, že i když to chci, tak tam být nemusím. A místo toho… Když mi Michael řekl, že chce do našich řad vzít Peregrimuse, měl jsem ho za šílence. Lidé si šuškají, že Peregrimus je nebezpečná krvežíznivá zrůda, která zabijí lidi. Že kvůli tomuto pekelnému projektu teď miliony lidí umírá. Naše planeta umírá. Nechápal jsem, proč bychom něco takového měli mít v našich řadách. Ale on si stál za svým. Vždycky byl divný. On nevěřil těm báchorkám, místo toho na tebe čekal. Aby tě poznal. Aby si udělal vlastní názor. Ale pro mě si byla jen odpad, který utekl z centra. Měl jsem tě za nemyslícího tvora, který umí jen zabíjet. Což jsi mi potvrdila tím, když si zabila ty dva pitomce, co byli se mnou. Já v tobě spatřoval zrůdu, ale Michael v tobě viděl něco jiného. Něco, co já jsem vidět nedokázal. Ale postupem času… Těch pár dní, co jsme spolu byli. Kdy jsi za mnou lezla a neustále mě rozesmívala. Probudila jsi něco, co jsem dávno pohřbil. A to stejný jsem udělal já u tebe. Něco se v tobě pohnulo. Jen nedokážu určit co to je. Proč tolik nenávidíš lidi? Proč tolik toužíš po smrti? Kdo jsi?!”
Ioli na něj hleděla s doširoka otevřenýma očima. Na muže, který jí změnil život. Na muže, který se prohlásil za jejího kamaráda. Na Erika.
„Ioli.”zašeptala.
„A pročpak ta Ioli nemá ráda lidi? Proč se chce nechat zabít? Proč chce zabíjet? Proč se chová tak šíleně? Co prožila? Co skrývá? Co tají? Co je Ioli zač?”
Erik vstal, obešel ji a zůstal za jejími zády. Po chvílí Ioli ucítila, jak provazy povolují. Protřela si bolavá zápěstí.
Erik se vrátil na svoje původní místo a zahledl se na ní.
Ioli mu to chtěla všechno říct. Potřebovala se někomu svěřit. Někomu říct to, co ji tak neskutečně dlouhou dobu týrá. Pro co nemůže klidně spát. Pro co nemůže dovolit lidem žít. Ale nedokáže to. Neumí to vyslovit na hlas.
Několikrát otevřela pustu, ale nakonec ji zase zavřela. Nakonec Erik vstal a Ioli se vyděsila, že odchází. Ale on ji jen obešel a opřel si záda o její.
„Třeba ti to půjde líp.”řekl.
Chvíli jen vnímala teplo jeho těla. Jeho vůni. Jeho přítomnost.
„Bojím se…”
„Čeho se bojíš?”
„Bojím se, že když zavřu oči, že když na chvíli přestanu dávat pozor, když dovolím někomu se moc přiblížit, zase tam skončím. Zase tam budu sama v tichu a chladu. Tam, kde to všechno začalo. Pronásleduje mě to. Na každém kroku. Chce, abych se tam vrátila.”
„Kam se máš vrátit? Ioli, já ti nerozumím…”
„Já vím. Nemůžeš porozumět. Nikdo neporozumí. Já…”slyšel její tichý vzlyk. Cítil, jak se chvěje.
„Kam se nechceš vrátit?”
„Do temnoty.”
Nastala dlouhá odmlka. Ani jeden z nich nepromluvil. Ioli sbírala odvahu k dalším slovům a Erikovy pracoval mozek na plné oprátky, jak se to snažil pochopit.
Ioli se zhluboka nadechla.
„Nikdy jsem o tom nemluvila. Nikdo se mě nikdy neptal. Všem to bylo jedno.”
„Chci to slyšet. Od začátku.”
„Bylo mi pět let…
                        [tab
]      *
Už od malička se na Ioli prováděli různé pokusy, které ověřovali její schopnosti. I když byla miminko, které jen sálo mlíčko a něco si blekotalo do dečky. Neprožila normální dětství. Neprožila žádné dětství. Pro ni neexistovala láska, přátelství, hračky. Ona to mít nesměla. Byla vyvíjena jako zbraň určena k zabíjení. Nesměla mít city. Nesměla toužit. Nesměla snít. Ale i přes to, že se všichni snažili ji nedat to, co každý tvor potřebuje, ona si to našla sama. Malé dítko si začalo přát. Začalo milovat. Začalo si hrát. Toužilo mít kamarády, se kterými se bude moci smát. Závistivě sledovala děti vědců, které vídávala u jídla v jídelně, jak jsou šťastní. Nikdy se k nim nepřiblížila. Byla pozorovatel.
I když byla zvídavá a plná touhy, bála se. Pronásledovali ji noční můry, děsila se ve dne i v noci. Strach jí byl v patách. Začala být čím dál víc nervóznější z přítomnosti vědců. Pokusy byli stále více a více krutější. V uších jí stále zněl křik, když byla přivázaná řetězy ke zdi a nemohla se pohnout. Viděla tváře vědců za skleněným oknem, jak se sklánění nad papíry, koukají do monitoru a sledují ji. Malá Ioli se snažila ze všech sil vyprostit z řetězů. Do zad ji studila kachličková stěna. Pak byl vydán rozkaz. Muž v černém držíc pistoli vystřelil první kulku. Tehdy poprvé byla Ioli postřelena. Kulky jí provrtávaly tělo, razily si cestu jejím masem a ona křičela. Křičela, jak nejhlasitěji mohla, ale nikdo nepomohl. Všichni se jen koukali. Všude byla krev. Kulky tříštily stěnu za jejími zády, zpřetrhávaly svaly a ničily orgány. Ioli cítila jen bolest. Vše ostatní přestalo existovat. Hlasité tepání v její hlavě bylo nesnesitelné, polívaly ji vlny zimy a horka, bála se, křičela, krvácela, křičela. Vědci přestali teprve tehdy, když Ioli omdlela. Když ustal její zoufalý a bolestný křik. Takové testy Ioli doprovázeli každý den. Byla rozřezávaná, ale vždy se dokázala zase spojit. Byla uštknuta, přežila. Byla vykuchána za života, přežila. Ale jakmile vědci ranili její srdce, bylo zle. Regenerace nepůsobila a tak se zjistilo, že i Peregrimus je smrtelný. Chcete zabít Peregrimuse? Zničte jeho srdce. Orgán, bez kterého nelze žít. Který drží celou bytost při životě. Peregrimus se stal smrtelným.
Ioli neměla žádné šrámy na těle, žádné jizvy, ani popáleniny. Ale její duše nesla hlubokou a trýznivou bolest. Ale malá holčička milovala svojí rodinu. Chtěla být s ní, nic jiného v životě neměla. Milovala svou matku, svého otce, strýčka a všechny okolo ní. Snažila se dělat vše pro ně, aby ji také milovali. Ale ať se nažila sebevíc, nic se nezměnilo. Všechny testy, testování a pokusy snášela pro ně. Přála si jen lásku. Nic víc. Tiše snášela svou bolest, aby nikomu nedělala starosti. Neproklínala svůj život, protože milovala. Tehdy nenávist ještě neznala. Byla plná lásky, kterou ale sama dostat nemohla. Nebyla jí souzena. Jí bestii z centra.