Bílá smrt-22.Kapitola

22. Kapitola
Zapomeň na něj! Opustil tě! Tak jako všichni ostatní. Zradili tě. Lhali ti. Zabij je! Zabij je všechny do jednoho! Slabí nemají právo žít, tak ukaž, že jsi silná! Že ty můžeš žít!
S hlasitým křikem se rozběhla naproti Ochráncům. Naproti lidem, mezi které mohla patřit.
Ale já nejsme silná! Kdybych byla, nikdo by mě už neopustil.
Lidé jsou zrádci!
„Zastav! Peregrimusi, stůj!”křikl někdo, ale ona neuposlechla. Hnána vztekem a zoufalstvím běžela dál. Nepřemýšlela, chtěla jen přestat trpět.
„Stůj!”
Vždy to bolí stejně. Ale už nemusí. Když mě tu nikdo nechce, proč tu musím zůstat?! Ve světě, který mnou opovrhuje. Který mě nenávidí. Který nesnáším!
„Chyťte ji!”
Po Ioli se začali sápat lidské ruce. Ohnala se a všechny je odstrčila. Zavrčela, ale oni to nevzdali. Opět se k ní začali blížit.
Nechte mě být! Co ještě chcete?! Proč mě prostě nenecháte?
Někdo se jí pokusil spoutat lanem, a však to prasklo pod náporem rozzuřené Ioli. Ohnala se drápy, ale uvědomila si, že jí je Erik ostříhal.
Erik…
Žádný Erik už není! Opustil tě.
Erik!
Zoufale zaskučela.
Věřila mu. Chtěla ho mít u sebe. Přála si ho mít za kamaráda. Ale on jí ve skutečnosti nenávidí. Kvůli ní nemůže dělat, to co on chce. Oslovoval jí jménem jen z lítosti, ne proto, že by v ní viděl něco víc, než mutanta na zabíjení. Už od prvního dne… Ioli věděla, že u sebe vždy měl schovaný nůž. Nevěřil jí. Byl připraven ji kdykoli zabít.
Tesáky zabořila no ruky, která jí svírala zápěstí. Dotyčný vykřikl a ostatní se mu seběhli na pomoc. Rukama sevřela jinou ruku a krátkými nehty ji začala drásat.
Krev.
Křik.
Olízla si prsty. Teplá krev ji zašimrala na rtech. Jak dlouho necítila tu tekutinu života…
Ale lidé to nevzdávali. Ioli je s vrčením odkopávala a bezmocná těla se po nárazu o zeď svezla k zemi.
„Zabijte to!”vykřikl náhle někdo.
„Ne!”
„Zabije nás!”
„To nesmíte!”
„Správně! Zabijte tu příšeru!”
Ioli uslyšela cvaknutí a o pár vteřin později jí tělo provrtala chladná kulka.
Hekla. Prudce se otočila a rozběhla se k ženě, která vystřelila. Ale to už ostatní stříleli do hubené dívky oděné v černém.
„Miřte na srdce!”
Zabijete mě?
Ioli se pousmála. Kulky provrtávaly tělo skrz na skrz, některé zůstaly zabořeny hluboko v mase. Cítila, jak se jí vlasy uvolnili z culíku a teď se celé od krve lepily na tváře. Nevěděla, jestli je to krev její, nebo ženy které teď zabořila tesáky do ramene.
Žena vřískala a snažila se Ioli odkopnout, ale marně. Nakonec se její tělo svezlo k zemi. Ioli ženu hodila k Ochráncům, kteří začali něco křičet. Rozzuřeně se k ní rozběhli.
Jen jedna věc je jistá. Všichni jednou umřeme. Smrt si nevybírá, smrt nerozhoduje, smrt prostě koná.
Cítila, že se jí motá hlava, ale nepřestávala na lidi dorážet. Ale ti se začali stahovat do bunkru a tělo ženy vzali sebou.
Zavrčela.
Vždy jste si přáli mou smrt, tak proč utíkáte?!
Vždy to tak bylo. Lidé se jí vždy báli. Ještě dávno před tím, než poprvé zabila. Nikdy se nesměla bavit s dětmi vědců, nikdy nesměla skutečně jíst vedle ostatních jako obyvatel centra. Držena stranou, tiše proklínána a nenáviděná. Cítila tu nejistotu okolo sebe, jen si ji neuvědomovala. Ale jednou se stala chyba…
Skočila na muže, který proti ní svíral nůž. Spolu spadli na zem, kde se mu pokusila prokousnout hrdlo. Ale on jí švihl ostřím před obličejem.
Zabij mě! Dělej!
Chtěla být s mámou a tátou. Chtěla je objímat a smát se s nimi. Ale oni k ní chodili tak málo. Nikdy nechtěli vidět její obrázky. Nikdy jí neřekli, že jí mají rádi. Chovali se k ní chladně.
Z očí se začali hrnout ven slzy.
Věřila Danielovi. Říkal, že jí považuje za svou sestřičku. Nosil ji pastelky, bavil se s ní, choval se k ní mile. Ale v ten den nic nedělal
„Zabij mě!”vykřikla zoufale.
Ale muž nereagoval.
Já už nechci cítit. Nechci být! Zabila jsem lidi, kteří byli mou rodinou, přestože mě neměli rádi. Chtěla jsem je vidět umírat, ale nedokážu to!
„Prosím… Pomoz mi!”křikla znova.
Bylo zvláštní slyšet zase svůj vlastní křik. Slyšet svoji nahlas projevenou bolest. Ve svém vlastním hlase slyšela zoufalství a touhu a vztek. Byl to tak cizí hlas, ale zároveň k ní patřil.
Vytrhla muži nůž. Chtěla si ho vrazit do hrudi. Tak hluboko, jak to jen půjde. Protože jedině tak bude mít klid. Jedině tak přestane všem ubližovat a všichni přestanou ubližovat jí.
Prudce se napřáhla a-
„Dost!”zařval někdo.
Znala ten hlas. Ten, kterému chtěla z celého srdce věřit.
„Eriku?”zamrkala, aby rozehnala slzy. Dívala se do šedých očí.
Ne!
„Nedělej to, Ioli.”řekl skoro prosebným hlasem.
Ioli sklopila uši, opřela se dlaněmi o zem a z plných plic zakřičela: „Neeee!”
Proč? Já to nechápu. Už nic nechápu…
Znova se napřáhla, ale Erik jí nůž vyrazil. Pokusil se chytit hubená zápěstí, ale Ioli prudce odskočila. Náhle jí někdo znehybnil provazy.
Bezmocně zaskučela. Vrátila se k ní ozvěna vlastního hlasu spolu s nadávkami lidí okolo.

Bolí jí krk, zápěstí a taky nohy.
Pomalu otevře oči a několikrát za sebou zamrká. Ale šedá clona tam pořád je. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že je to kouř z cigaret doprovázený nechutným pachem. Chtěla se rozhlédnou okolo sebe, ale krk měla úplně ztuhlý.
Kde to jsem?
Chtěla vstát, ale nemohla. Nohy měla složené pod sebou a byli úplně znecitlivělé.
Jak dlouho tu jsem?
V uších jí nesnesitelně hučí. Uvědomí si, že sedí na studené zemi, přivázána za zápěstí ke kůlu, o který se opírá zády.
Co se stalo?
S naříkáním srovná nohy před sebe a několikrát jimi zakope, aby se do nich dostala krev.
Pomalu se jí začnou vracet vzpomínky.
„Mám ji! Tak co, potvoro?!”křičel jí někdo u ucha.
„Zabte ji!”
Bolest……
Krev…..
„Luce! Je Luce v pořádku?!”ptá se někdo zoufale. Brečí?
„Žije, ale krvácí. Odnesu ji na ošetřovnu…”zazní odněkud odpověď.
Prohýbe krk, ve kterém to hlasitě zapraskalo. Konečně se může rozhlédnout kolem sebe.
Je ve vězení.
„Zabiju tě! Zabiju tě!”vrhl se na ní nějaký muž.
Ioli vší silou roztrhla provazy a odskočila stranou, aby se vyhnula kulce, kterou na ni muž poslal. Kulka zasáhla muže držícího provazy.
„Ty zmije!”
Je v malé kamenné místnosti, kde jednu stěnu tvoří zrezivělé mříže. Je tu vlhko a smrad. Odněkud se ozývají mužské hlasy a smích. Vzduch je naplněn cigaretovým kouřem a pachem hniloby. Chlad jí prostupoval tělem a rozechvíval každou buňku.
Strach.
Ioli utíká. Zoufale hledá nějaký úkryt, ale před ní se rozkládá jen chodba.
„Stůj!”slyší za sebou Erikův hlas. „Ioli, zastav!”
Bojí se. Bojí se ho.
Zase mě opustíš. Zase mě zradíš. Nech mě být!!
„Já ti neublížím!”
Vpadne do nějakých dveří.
Přemýšlela, jak dlouho tu je. Snažila se, vzpomenou si, proč tu je. Jak se sem dostala. Kdo ji to udělal. Co s ní bude? Dostala strach, že tu stráví několik let. Sama…
Erik ji silně udeří do tváře. Ioli vykřikne bolesti a skutálí se na kovovou postel. Rychle se odrazí a sejme Erika k zemi, kde se mu pokusí prokousnout hrdlo. Minula.
„Uklidni se, Ioli! Prosím, nechci ti ublížit.”
„Nech mě být!”syčela vystrašeně a vztekle zároveň.
Co po ní ještě chce?! Proč se prostě nestáhne a nedá pokoj?
Chtěla vyběhnout z pokoje, ale on po ní skočil a přimáčkl ji pod sebou na zemi. Svíjela se, křičela, kopala, ale on nepustil.
„Uklidni se. Je to v pořádku. Nikdo ti neublíží.”snažil se uklidnit řádící dívku.
„Všichni mi ubližují! Každou minutou mého života! I ty! I ty…”po tvářích se jí začali koulet slzy.
„Nepřeháněj. Jsi tu jen pár dní.”odfrkl si Erik.
„Celý můj život!”zakřičela Ioli a pokusila se ho dokopnout. Marně.
Erik popadl provazy a začal ji hbitě svazovat, i když se Ioli urputně bránila.
Zaslechla hlasy Spousty hlasů. Do pokoje vtrhli lidé. Rozzuřený dav.
„Zabijeme ji!”zařvalo několik lidí.
„Držte huby a vypadněte!”zavrčel na ně Erik.
„Nech nám ji, Eriku.”
Ioli se začala vzpouzet. Chtěla vletět do davu a všechny je vykuchat.
Náhle ucítila tvrdou ránu do zátylku, před očima se jí vše rozmlžilo a ona se svezla bezvládně k zemi.
Zavrzaly mříže, a když Ioli vzhlédla, střela se s pohledem šedých očí.