Bílá smrt-21.Kapitola

21.Kapitola
Nevítaná.
Ano, to je to správné slovo pro Ioli. Jsou to čtyři dny. Čtyři dny od doby, kdy ji Erik chytil divokou venku, čtyři dny od doby, kdy ho chtěla zabít, čtyři dny mezi Ochránci, čtyři dny mezi lidmi, kteří se jí bojí. A dávají to dost silně najevo. Jediné, co ji tu drží, je Erik. To on ji už mnohokrát zachránil a jí samotné zabránil k vyvraždění celého bunkru. Jako před několika minutami.
„Promiň.”špitla tiše.
„V pohodě. Lepší než kdyby to schytalo to dítě, nemyslíš?”řekl Erik čistící si tvář od krve.
Ale ty krvácíš kvůli mně…
Před tím málem rozsápala dítě, které po ní házelo míčky, a přitom na ni nehezky pokřikoval. Ale Erik si stoupl před něj a tak od Ioli schytal drápanec do tváře. Hned poté, co ji vynadal, se spolu vydali na ošetřovnu, kde doktor vyděšeně koukal na Erikův obličej a ten ho za to seřval.
„Děti drahé, co jste zase vyváděli?”zeptal se přicházející doktor, který přinesl lékárničku.
„Nic zajímavého.”zabručel Erik a posadil se na lehátko, kde mu doktor začal ránu sešívat.
„Eriku, měl bys být opatrnější. Lidské tělo je velice křehká věc a i když si silný, nejsi výjimkou.”
Erik si hluboce povzdech a upřel oči na Ioli, která zvědavě zkoumala nástroje na doktorově stole. Jakmile vycítila jeho pohled, s nevinným úsměvem se k němu obrátila.
„Povězte, jak byste ji naučil žít s lidmi? Myslím, aby na ně neútočila s chutí je roztrhat. Aby je přestala nenávidět a nebála se jich.”zeptal se doktora.
„Hmm… Není to lehký úkol. Ať zažila cokoli, nechalo to na ní stopy. A to se velmi těžko mění. Musíš zjistit důvod a pak řešit a měnit. Komunikovat s ní.”
„Nezajímá mě její minulost. Potřebuju jen, aby se o sebe dokázala na tomto místě postarat sama.”zavrčel Erik.
Ioli sebou trhla, ale dělala, že to neslyšela a dál bloumala po místnosti.
Jsem přítěž…
„Podívej, Eriku. Já vím, čím sis prošel. Ale ona-“
„Ne. S tímhle na mě nechoď. Já mám jiné starosti, než jeden špatně vychovaný experiment, po kterém jdou ti bastardi z venku jen kvůli zabíjení!”
Doktor odložil jehlu a pevně Erika sevřel za rameno.
„Myslíš si, že je stroj na zabíjení?”
Ticho.
„Ona potřebuje tvoji pomoc. Potřebuje přítele, který ji bude rozumět.”
Erik dlouhou chvíli hleděl do prázdna, pak se prudce postavil, došel k Ioli a poplácal ji po hlavě.
„Vy jste tak skvělý psycholog. Určitě ji dáte do kupy, hm? Já vám věřím, doktore.”zahleděl se Ioli do oka. „Měj se pěkně, Ioli.”usmál se na ni a vykráčel z ošetřovny.
Ioli na něj hleděla s otevřenými ústy.
On… mě opustil?
„Erik!”vykřikla, ale zpátky se k ní nic nedostalo.
Rozběhla se za ním.
„Erik! Stůj!”popadla ho za rukáv bundy.
S povzdechem zastavil a pevně jí sevřel ramena.
„Podívej. Já nejsem schopen ti dát, co potřebuješ. Nebo možná ani nechci. Nezajímá mě tvoje minulost, ani co s tebou bude. Kvůli tobě nemohu dělat to, co je opravdu důležité. Ty potřebuješ odborníka, který tě všemu naučí. Ne mě.”
Prudce se nadechla.
Nemůže ji opustit. Ne! On jí dal něco, co nikdy nepocítila. Věřila mu a chtěla s ním zůstat. Protože on s ní nejedná jako s věcí. On na ní opravdu mluví. Je to její přítel.
„Neodcházej. J-já tě potřebuji…”zašeptala s pohledem upřeným do jeho šedivých očí, které se najednou zdály neskutečně studené.
„Mlč. Nevíš, co potřebuješ. Já nechci být tvůj přítel, nechci být ničí kamarád! Byl jsem s tebou z rozkazu. Možná jsem se nechal trochu unést, protože jsi ve mně vzbudila lítost, ale to je pryč. Já mám práci a nemohu se zabývat zrůdou, jasný?”řekl chladným odtažitým hlasem. „Zůstaň s doktorem. On se o tebe postará.”
Ioli se nehýbala, nemluvila, nedýchala. Nehnutě stála v sevření jeho paží a hleděla do jeho bezcitného obličeje, na jeho rty, které vysílaly jednu kulku za druhou.
Bolí to… Vždy to bolí stejně. Proč?
„Nevím, co s tebou chce Michael dělat, ale já nemám čas na jeho hry. Ty nejsi připravená spolupracovat s lidmi. Měla jsi zůstat v centru. Tam by ti bylo nejlépe. Do toho světa nepatříš.”
Au…
Náhle ji pustil, obrátil se k ní zády a rázným krokem odcházel. Odcházel od ní.
Ioli se svezla k zemi. Prsty tlačila do chladné země, tesáky kousala spodní ret a snažila se rozehnat slzy, které si razily cestu ven.
Proč? Proč? Proč?! Proč mě všichni opouštějí?! Proč mě vždy nechají samotnou? Já chci být po jejich boku, tak proč mi to není dovoleno?
Navždy sama…
Maminka, otec, strýčkové, tetičky a teď i Erik.
Lidem nemůžeš důvěřovat.
Trhaně lapala po dechu.
Cítila podobný pocit, jako když ji nechali zavřít. Objala ji stejná samota a beznaděj.
Jsi tak nechutně slabá.
Nejsem slabá!
Toužíš mít přátelé? Ty? Pro tebe nic takového neexistuje. Smrt nemá kamarády. Smrt je sama. V temnotě. V osamění. Plná zloby a nenávisti. Hm?
Ne!
Náhle na svém rameni ucítila lehký dotek. Prudce škubla hlavou a zadívala se do doktorovi tváře.
Jemně se na ni usmál.
„Neplač. On už je takový. Já se o tebe postarám.”řekl něžně a pokusil se jí vytáhnout na nohy.
Nevěř lidem. Nikdy. Kdy si to konečně zapamatuješ?!
Prudce ucukla.
„Neboj se. Já ti neublížím.”
Když k ní opět vztáhl ruce, zasyčela. Ne rozzuřeně, nebo vztekle, ale zoufale. Zoufale hledala bod. Jakýkoliv pevný bod, kterého se bude moct chytit a zhluboka se nadechnout. Ale…. pro ni nic takového neexistuje.
Nechce lidem ubližovat. Nechce zavazet, nebo dělat potíže. Ale vždy když se ocitne někomu na blízku, jsou z toho problémy. Kvůli ní. Kvůli tomu, co je. Kvůli tomu, čím je.
Prudce vyskočila a rozběhla se pryč. Slyšela za sebou doktorovi prosby, ale nezastavila. Běžela nekonečným bludištěm chodeb vedena instinktem. Chtěla pryč, utéct, zmizet. Hledala únik. Hledala něco, co jí bude známé, co ji bude drže dál od temnoty v ní. Něco čemu bude moct věřit a nikdy to nezmizí. Něco po čem tak dlouho touží, ale není jí to souzeno. Smrt. Svoji vlastní smrt.