Bílá smrt-20.Kapitola

20.Kapitola
Hleděla muži do tváře, která byla až moc blízko nakloněná k její. I když jí to bylo nepříjemné, nepohnula se.
„Léčí se to rychle, ale stejně bys měla pořád nosit pásku, už jen kvůli lidem. Rozumíš?”
Ioli přikývla.
Věděla, jak lidé reagují na její černé oko skrývající smrt.
Podal jí novou pásku a ona si ji přetáhla přes hlavu. Doktor udělal nějakou poznámku do papíru a otočil se k ní.
„Spěcháš teď někam?”zeptal se ji.
Ioli zavrtěla hlavou.
„To je výborné. Potřebuji udělat tvůj zdravotní spis, tak bychom to mohli zvládnout teď. Co ty na to?”
Ioli se jen nechápavě usmála, což muž bral jako souhlas.
„Tak nejdřív si tě změřím, jo? Postav se sem, narovnej záda a nehýbej se.”
Ioli mlčky plnila jeho rozkazy, ale nezapomínala obezřetně sledovat místnost i muže. Bála se…
Poté co ji muž ohlásil, že měří 152,4 cm, ji postavil na váhu, kde se velice zachmuřil. Chvíli lamentoval na 33 kg její hmotnosti, poté ji vtloukal do hlavy něco o zdravém životním stylu, ale Ioli byla tak vyjukaná, že ji vše vypadlo minutu poté. Pak jí udělal nějaké testy na alergii, žádnou neměla, změřil si míry hrudníku, pasu, zkontroloval krevní tlak, vyzkoušel zrak a sluch, zhodnotil celkovou stavbu těla a vše pečlivě zapsal do papírů.
„Děvče, co s tebou uděláme?”prohlásil k ní doktor, když se vším skončil.
Jen pokrčila rameny a sklopila zrak.
„Seš na tom dost bídně. Ale neboj, dám tě do kupy.”zasmál se. „Ale pověz. Copak v centru není všeho dostatek?”
Viděl, jak dívka zatnula pěsti a skousla si ret, tak silně, až se objevil rudý potůček.
Nic mu neřekneš? Opravdu?
Ne…
Nechceš se lidem pomstít?
On tam nebyl.
Ale je člověk. Stejně jako oni. Hm?
Ne!
„Nemusíš o tom mluvit, jen mě to zajímalo.”uklidnil ji muž.
Ioli mu věnovala vděčný úsměv.

Čekala, ale Erik se pořád nevracel. Nakonec to vzdala a usnula. Její poslední myšlenka zněla: Kdo je Rose?

„Hej! Vstávej! Slyšíš, ty potvoro ušatá?!”
Ucítila kopnutí do těla. Se syčením se ohnala rukou.
Další kopanec.
Vyskočila a povalila Erika na zem, kde mu cvakla tesáky před očima.
„Dobré ránko.”usmál se na ni.
Ioli si odfrkla a sedla si na matraci.
Erik byl už přichystaný. Na sobě černou uniformu a voněl mýdlem.
Hodil po ní černé oblečení a rozkázal jí, si ho obléct. Což Ioli sama nedala, takže Erik byl nucen pomoct s oblékáním, při čemž si připadal jako úchyl.
Místo modrých šatů, teď na sobě měla úzké černé kalhoty, podobné Erikovým, ale ten je měl volné, upnuté černé tílko a přes to ji nasadil černou bundu, kterou měl i on.
„Už si jedna z nás a tomuhle Michael říká: uniforma Ochránců.”
Ještě než odešli z pokoje na snídani, tak jí Erik sepnul vlasy do vysokého culíku.
„Jdeme?”
Ioli přikývla.
Na chodbách už bylo plno. Někdo spěchal na snídani jejich směrem, jiný se rval proti směru. Ioli se marně snažila vyhnout kontaktu s ostatníma, ale stejně do nich často strčila, nebo zakopla o malé dítě. Proto se chytila pevně Erikovi paže a odmítala se kdykoli pustit.
Erik si jen povzdechl.
Společně dorazili do jídelny. S plnými tácy se posadili k malému stolku do rohu, aby se neopakovalo to co včera u večeře.
Vše probíhalo pěkně v tichu, dokud si k nim nepřisedl Michael.
„Dobré ráno, parťáci!”zasmál se.
Ioli se na něj usmála, ale Erik ho ignoroval a dál se věnoval své velkolepé snídani: dvěma rohlíkům, třem krajícům chleba, paštice, sýru a okurce.
„Ách! Máme před sebou další těžký den.”
„Co chceš?”zavrčel Erik.
„Hm. Špatně si se vyspal, Eriku?”
„Do růžova.”procedil skrz zaťaté zuby.
„Oh, jasně. No vlastně jsem ti přišel něco oznámit. Dnes je mise, v nedalekém městě se objevilo několik zvláštních případů, tak je musíme prověřit.”
„Chápu. Kdy vyrážíme?”
„My vyrážíme za hodinu, ale ty s námi tentokrát nejdeš.”oznámil Michael, vzápětí udělal obrané gesto rukama, když ho Erik zavraždil pohledem.
„Cos to řekl?!”
„Kdo by se postaral tady o drahou Ioli?”
„Já nejsem chůva! Není malé dítě, zvládne to sama!”
„No….. Podívej na ni! Vždyť by ji tu někdo mohl ublížit, potom bys určitě měl výčitky svědomí.”
„Spíš než oni, bych si dělal starosti o lidi kolem ní…”poznamenal Erik.
„Asi máš pravdu. Musíš tu zůstat.”
„Ne! Víš, že mě potřebuješ!”
Michael vstal a spojil ruce za zády. Náhle vypadal zase jako velitel Ochránců.
„Eriku, tohle je rozkaz! Zůstaneš tady a postaráš se o Peregrimuse!”řekl pevným hlasem.
„Mi-cha-e-li!”zavrčel Erik.
„Rozkazy platí i na tebe! Chceš mi odporovat?!”
Erik a Michael se chvíli měřili pohledem. Nakonec si Erik odfrkl, vstal a odkráčel z jídelny.
Michael se za ním díval s ledovým klidem na tváři.
„Postará se o tebe.”řekl směrem k Ioli a také odešel.
Ioli se dívala za vůdcem Ochránců Michaelem. Přišel ji zvláštní. S Erikem jednal, jako dobrý kamarád a vůbec nepůsobil jako vůdce. Ale jsou chvíle, kdy z něj autorita sálá na kilometry daleko.
Co je to za člověka?
Viděla sílu v jeho očích, ale občas místo této síly měl v očích jiskry jako dítě.
Ioli se ohlédla po lidech v jídelně. Někteří ji upřeně sledovali, jiní po ní házeli jen letmé pohledy.
Dojedla svou snídani, vstala a pomalu s hlavou vztyčenou vyšla z jídelny. Za ní se nesla vlna šepotu.
Vydala se pro ni neznámými chodbami na průzkum bunkru.

„Co tu děláš, zrůdo?!”křikl na ni muž stojíc ve dveřích.
Ioli kolem něj jen v klidu prošla, aniž by mu věnovala jediný pohled. Podobné narážky poslouchá už asi tři hodiny.
„Slyšíš mě, ty potvoro?!”
Bojí se tě!
Nenávidí mě.
V tom není zas tak velký rozdíl…
Hmm…
Jaký: hmm…? Copak tě to neštve? Nechceš jim zakroutit krky? No tak, co se s tebou stalo?!
„Mluvím s tebou!”ucítila dotek na rameni. Muž ji prudce obrátil k sobě.
Dívala se do jeho šedomodrých očí plných nenávisti.
„Vypadni odtud. Tady nemáš, co dělat. Rozumíš mi? Vrať se do centra. Do tý kupy odpadu!”křičel jí do obličeje. „Ty zmije nás chtějí zabít pomocí tebe! Že jo?!”
Zaťal ruku v pěst a praštil ji do tváře.
Ioli se zakymácela. Vycenila tesáky a vrhla se na muže.
Nic nevíš! Tak mlč!
Popadla ho za paži, ale než stačila cokoli udělat, někdo muže od ní odstrčil.
„Máš talent na vyhledávání průserů, že jo?”
„Erik.”usmála se nevinně.
Zamával jí.
„A ty si rozmysli, jestli si ceníš svého života.”poradil muži, který se dal na úprk.