Bílá smrt-19.Kapitola

19.Kapitola
Hodil po ní matraci, až se zakymácela a i s matrací slítla k zemi.
„Tady máš postel.”ještě jí hodil polštář s peřinou. „A zbytek věcí.”
Ioli vykoukla z pod matrace a zakřenila se.
„Co se směješ. Na mý posteli spát nebudeš!”řekl a ochranitelsky objal svou postel.
Ioli se rozhlédla po pokojíku a nakonec si matraci přitáhla vedle Erikovi postele. Sedla si do tureckého sedu a spokojeně se křenila.
Erik ji nechápavě pozoroval. Nakonec vstal a došel zhasnout světlo. Při cestě do postele omylem Ioli přišlápl ocas, což doprovodila syčením.
„Promiň. Nemáš se tak roztahovat.”
Ioli si trčila polštář pod hlavu a spokojeně se zavrtala do teploučké peřiny. Užívala si tu měkkost a teplo. Naposledy v posteli spala před 11 lety. Pak to byla jen tvrdá a věčně studená kachličková podlaha.
Zadívala se do tmy před sebou.
Tma…
Kousla se do jazyka, aby nezaskučela.
Tma.
Nenávidím.
Ticho.
Nesnáším.
Chlad.
Zabiju!
Pevně zavřela oči.
Ne!
V mysli se jí začaly vybavovat nepěkné vzpomínky.
Osamocení.
Strach.
Nenávist.
Bolest.
Smutek.
Touha.
Přísaha.
Přísahala jsi…
Tma…
Po tváři jí skanula slza.
Bojím se.
Nechce skončit zase sama. Sama nenáviděná a sama nenávidět. Mít krev na rukách a vědět, že to byla její rodina. Vzpomněla si na otce. Na strýčka. Na svou rodinu.
Schoulila se do klubíčka, jako by se tím mohla ochránit před vzpomínkami. Marně…
Zaskučela.
Slyšela, jak se Erik v posteli posadil, zvedl se a někam šel. Vrátil se s baterkou v ruce. Tu podal skrčené Ioli.
„Neboj se.”řekl jen, než zase zalezl do postele.
Ioli si rozsvícenou baterku přitiskla k hrudi.
Děkuju.
O pár minut později už spokojeně spala.

Něco ji probudilo.
Kroky. Závan. Cvaknutí dveří.
Erik je pryč?
Posadila se a nahmatala rukou zhaslou baterku. Rozsvítila ji.
Erik tam opravdu nebyl. Jeho postel byla prázdná, až na rozházenou peřinu a pomuchlané prostěradlo.
Vysoukala se z postele a opatrně pootevřela dveře. Na chodbě stále svítily žárovky.
Potichu vyklouzla na chodbu a vydala se dál.
Díky bosým nohám se pohybovala neslyšně. Ušima pátrala po okolí po nějakém zvuku.
Hlas.
Vydala se za ním.
Bludiště bylo tiché. Všichni spali. Ale i tak se neustále rozhlížela, jestli ji někdo neviděl.
Došla k pootevřeným dveřím, ze kterých se linul tichý rozhovor.
„Je malá pravděpodobnost, že se probere.”ozval se drsný mužský hlas.
„Takže to chcete vzdát?”rozpoznala Erikův chladný hlas.
„Nemá to cenu. Prakticky je mrtvá.”
„Ale není. Dýchá. Ještě žije a já vám nedovolím ji zabít.”zavrčel Erik.
Dlouhá odmlka.
„Chápu...”
„To doufám.”
„Ale proč-“
„Do toho vám nic není.”
„Samozřejmě.”řekl muž rozhořčeně.
Šustění papírů.
„Řekněte mi, ten…. Peregrimus, jaký je?”
„Ioli? Je….zvláštní.”
„Zvláštní?”nechápal muž.
„Ano. Ona….. všichni ji považují za zrůdu, ale když se na ni podívám, vidím, jak se snaží potlačit bolest, kterou v sobě přechovává. Nechápu proč. Je z centra. Měl to být rozmazlený fracek, pro kterého bude toto místo utrpení, ale ona vypadá šťastně. Nechápu to…”
„Znám jednoho z vědců, kteří pracují na projektu Peregrimus. Prý nastala chyba a ta…Ioli byla uvězněna.”
„Uvězněna?”
„Ano. Zabila člověka. Od té doby ji všichni považují za zrůdu.”
„Proč by někoho zabíjela?”
„To nevím…”
„Myslíte, že jsou věci, které o ní nevíme?”
„Chcete říct, jestli nevíme o nějaké psychické poruše? Jakože by byla blázen?”
„Ano.”
„Nevím. Její spis je už sám o sobě dost krátký a některé věci v něm nemusejí být ani pravda.”
„Hmm…”
„Pochybujete o ní?”
„Přemýšlím, zda je někomu takovému dobré věřit. Můžeme věřit někomu, o kom nic nevíme?”
„Vždyť jste se jí dnes zastal. Tak proč tyto otázky?”
„Nechci udělat další chybu.”
„Myslíne na Rose?”
„Taky…”
„Slibuji, že pro ni udělám vše, co bude v mých silách.”
„Děkuji.”
„ A pokud jde o Ioli…. věřte jí. Když jsem jí tehdy ošetřoval, mohla mě zabít, ale neudělala to. I když ji většina považuje za hrozbu a vidí v ní zrůdu. Já v ní vidím zničenou dívku. A po dnešku si myslím, že ve vás našla něco, co potřebuje ona i vy.”
„Nechápu vás.”
„Pochopíte.”
Dlouhá odmlka.
„No, nechám vás tu o samotě.”řekl muž. Ioli uslyšela přibližující se kroky a zpanikařila.
Odskočila od dveří a snažila se najít nějaký úkryt. Ale chodba byla plná zavřených dveří a roh byl moc daleko.
Muž ji uviděl.
Byl to doktor, co jí ošetřil zraněné oko. Měl šedivé vlasy a hluboké modré oči.
Dal si ukazováček před pusu, aby jí naznačil, že má být potichu.
Ioli se nepohnula.
Vzal ji jemně za loket a začal vláčet pryč.
„Tady bys teď být neměla.”řekl potichu.