Bílá smrt-18.Kapitola

18.Kapitola
„Zasranej parchant! Nejradši bych mu kulkou provrtal hlavu. Proč tady vůbec máme takové idioty?! Michaeli?! Kdes to, proboha, sebral? Na smetišti?!”křičel naštvaně Erik, pochodujíc po místnosti sem a tam.
Ioli a Michael ho pozorovali, ale na rozdíl od něj seděli na židlích.
„Eriku…”
„Drž hubu, ještě jsem neskončil! Já chápu, že sbíráš, co se dá, ale takovýto lidi by sis klidě mohl odpustit. Nedokážou pochopit smysl jednání našeho vůdce, mimochodem taky mi to na mozek moc nejede, ale mlčím a nesnažím se ji zabít! Ale on?! Místo aby někde v rohu skučel, že jeho rodina je mrtvá, tak radši vyprovokuje jednu z nejnebezpečnějších věcí na světě, jen aby dokázal, že tu nemá co dělat!! Sorry, Ioli. Proč?!”
Erik divoce gestikuloval a rázně pochodoval sem a tam. Ioli s Michaelem na něj jen valili oči a čekali, co dalšího z něj vyleze. Když se totiž podívali do jeho rozzuřené tváře, opustila je všechna slova.
„Nechápu! Ok, taky jsem byl proti a měl jsem tě za totálního idiota. Protože, kdo, sakra, chce do našich řad něco tak nespolehlivého jako je Peregrimus?! Ale když se na ní člověk koukne zblízka…. je nám docela dost podobná. Ale oni vidí jen ty její chlupatý uši, ocas, tesáky, oko pod páskou, bílé vlasy a nic jiného! Ano, vypadá jako mimozemšťan, ale proto ji musíme zabít?! Proč-“
„Nedáš si čaj, vodu, kafe?”zeptal se Michael Ioli mezitím, co Erik ze sebe chrlil další a další nadávky. „A co sušenky?”
Ioli prudce zavrtěla hlavou a přitáhla si kolena pod bradu.
„Opravdu? Tohle bude ještě na dlouho.”kývl směrem k Erikovi, který dál pochodoval po místnosti. Akorát v opačném směru než před tím.
Ioli se pousmála, což Michaela udivilo. Vstal, došel ke skříni a vrátil se s krabicí plnou sušenek, kterou nabídl Ioli.
„Víš, docela jsi mě překvapila. Trochu jsem se tě bál, ale jsi vlastně docela sympatická. Když vynechám to tvoje věčné mlčení. Mluvíš?”
Ioli přikývla a vzala si sušenku, kterou pomalu okusovala.
„A vůbec?! Kdo může něco takového porodit?! To musela být úplně trolí matka! A otec?! Ten snad vylez ze záhrobí!! A má to vůbec nějaké rodiče?! Takové idioty snad nelze ani porodit, ti se někde uměle vytváření….”mlel si Erik dál tu svou.
„Víš, možná vypadá, že je chladný a nemá moc zájem o své okolí, což je možná i pravda. Ale někteří lidé jsou mu blízcí, a když jim někdo ublíží, dokáže se tvrdě mstít. Je pro něj těžké někoho přijmout, protože v životě přišel o mnoho. Znám ho od doby, kdy byl malý kluk. Už tehdy měl ten svůj výraz: přibliž se a naporcuji si tě ke svačině! Takový byl od smrti své matky. Krátce na to mu na vir zemřel i otec. A od té příhody s Rose…. Úplně se všem odcizil. Ale tebe si z mně neznámého důvodu začal také vážit. Jen se na něj podívej…”
Ioli se opět zadívala na Erika, který si uráčil všimnout, že ho ignorují a teď je oba probodával pohledem.
„Áh, Eriku! Velice zajímavé, určitě se nad tím zamyslím. Chápu tvé rozhořčení, ale nemohu ho vyhodit. Potřebujeme každou sílu. Určitě mě chápeš. Ale rozhodně si s ním promluvím. Jeho chování bylo velice nezodpovědné a dětinské. Takže… tak.”usmál se na Erika Michael.
„Poslouchal jsi mě vůbec?! Nebo jste si tady dávali odpolední svačinu?!”
„Poslouchal jsem tě celých šest minut, pak jsi začal mlít něco o trolých matkách, tak jsem se začal věnovat tady dámě. Víš, asi to nevíš, ale je to slušnost. Dámy mají vždy přednost.”
Ioli na Michaela nechápavě krabatila obočí a Erik na něj zíral jak na blázna.
„Hele, nevím, jestli ona vůbec ví, že je Dáma.”ukázal Erik na rozcuchanou Ioli.
Ioli na něj vycenila tesáky.
„Vidíš?! Urazil jsi ji.”
Erik si zhluboka povzdechl.
„Abys to chápala. Michael je odborník na ženské pohlaví. Zvláštní je to, že měl jen jednu přítelkyni a to před… deseti lety?”
„Osmi.”
„Pardon. Osmi roky. Od té doby, nic.”
Ioli se dala do upřímného smíchu.
„Ha! Můj názor. Michaeli, taky se ti směje.”
Michael si založil ruce na hrudi a zamračil se.
„Proč se bavíme o mých vztazích? Jsem tady kvůli, jak si ho nazval ty, idiotovi, který rozpoutal rvačku.”
„Řekls, že si s ním promluvíš.”
„To taky udělám!”
„Fajn. Ale jestli ještě jednou udělá něco podobného, neručím za sebe.”
„Zdá se mi to, nebo seš najednou extra ochranitelský?”
Erik rychle odvrátil tvář.
„Dal jsi mi ji na starost.”
„To jsem ti dal i ty dokumenty, které jsi ztratil. Tobě na ní záleží.”pousmál se Michael.
Erik se zadíval na Ioli.
Ano, záleželo mu na ní. Zpočátku v ní taky viděl jen zrůdu ale od té doby, co se mu rozbrečela v pokoji…. poznal její jinou stránku. V hloubi duše nese bolest, kterou převtěluje na nenávist k lidem. Ale proč, to už nevěděl. Bál se, že na pohled silné a nebezpečné stvoření, je ve skutečnosti jen křehká dívka, tiše volající o pomoc. Probudila v něm něco, co už myslel, že dávno zapomněl. Ale stejně jí nedokáže dát to co chce, přítele.
„Asi už půjdeme.”zabručel nakonec.
Popadl Ioli za zápěstí a odvlekl ji z místnosti.
Opravdu mu na mně záleží? Bojí se o mě? Bránil mě?
Je to jeho povinnost.
Ale kdybych mu byla na obtíž, nechal by mě zabít…
Potřebují tě, bez tebe jsou nic.
Stejně mám radost. Někdo se mě zastal!
„Nesmíš se nechat vyprovokovat.”poznamenal k ní Erik.
Ioli sklopila zrak k nohám. Měla na nich lehké tenisky na suchý zip. První boty v jejím životě.
„I když to byla i moje chyba. Měl jsem ho zarazit už na začátku.”
Prudce zastavila a čekala, až se na ní Erik podívá. Udělal to. Hleděl na ni šedivýma očima, ve kterých se mu zračila starost.
„P-p-promiň.”vykoktala tiše Ioli.
Usmál se a podrbal ji ve vlasech mezi ušima.
„Za co se omlouváš? Jenom ses bránila.”řekl jemně s úsměvem.
„Mohli tě zabít i se mnou.”poznamenala jemným hláskem, když si vzpomněla, jak je obklíčili a mířili na ně zbraněmi.
Bodl ji strach. Možná je pro ni mít přátelé skutečně něco nedosažitelného. Protože je bude vždy jen ohrožovat. Jako dnes ohrozila Erika. Kvůli její pověsti budou trpět její milovaní. Nechce, aby kvůli ní někdo trpěl.
Erik jí konejšivě položil ruku na rameno.
„Ať se ti honí v hlavě cokoli, vyžeň to. Udělal jsem to z vlastní vůle, protože jsem tě chtěl chránit. Jasný?”
Přikývla.
Zase se vydali na cestu bludištěm chladných chodeb.
„Proč vlastně tak málo mluvíš?”
Ioli mlčela. Nechtěla mu říkat o svých prožitcích, protože by to v ní vyvolalo vztek. Nechtěla mu říkat, že za 11 let v temnotě člověk zapomene hodně. Někdy i své vlastní jméno.
Když nedostal odpověď, jen pokrčil rameny.
„Já bych taky někdy radši mlčel, než se bavit s blbci.”zasmál se nakonec.
Ioli se také zasmála.