Bílá smrt-17.Kapitola

17.Kapitola
„Víš, má jednu výhodu mít tě u sebe.”poznamenat Erik, když se posadil na dřevěnou židli, která stála mezi ostatními židlemi u jednoho z dlouhých stolů.
Ioli na něj nechápavě koukla.
Erik mávl rukou kolem sebe a spokojeně se pousmál.
„Tvoříš dokonale prostorný osobní prostor!”zasmál se.
To byla pravda. Nikdo se k nim nepřiblížil blíž jak tři čtyři metry a tak pro sebe měli skoro jednu celou polovinu stolu.
Ioli provinile sklopila oči. Jak se má stát jednou z nich, když ji nikdo nepřijímá? Je také Ochránkyně, jak jí to řekl Erik…
„No, dojdu pro jídlo.”rozhodl Erik, vstal a odebral se k dlouhé frontě vedoucí k pultíku s jídlem.
Ioliin pohled se mu zabodával do zad. Toužila na něj zavolat, ať ji tu nenechává samotnou. Ať ji nenechává na pospas mrazícím pohledům ostatních lidí.
Nakonec sklopila oči ke svým prstům, které si nervózně mnula v dlaních. Nedívala se na nenávistivé pohledy kolemjdoucích, nevnímala hlasitý šepot urážející její osobu, ignorovala prsty ukazující na její uši a ocas. Uzavřela se do sebe.
Ách….. Baví tě to pořád? Baví tě si hrát na něco, co nejsi? Kamarádíčkovat se s těmi slaboučkými lidmi? Ioli, to nejsi ty…
Nech mě být.
Co to říkáš? Opravdu jsi zapomněla na svou přísahu?!
Prosím…. mlč. Nechci být zrůda.
Zabít je. Vyrvat jim srdce z těla a pak jej rozdrtit v dlani. Cítit chuť jejich krve. Vidět jejich bolest. Slyšet jejich nářek! Vidět je umírat!! Bolest za bolest!!!
Ne! Já….
Slib.
Prosím….
Přísaha!
Schovala obličej do dlaní. Snažila se potlačit tu ledovou radost, kterou pocítila při představě jejich smrti. Při představě, že roztrhá dítě před zraky jeho rodičů. Slzy, křik, nenávist, krev, bolest, smrt…
Prudce zavrtěla hlavou.
Nejsem zrůda…
„Radši jsem ti vzal maso i zeleninu.”ozvalo se a před ní se objevil tác s jídlem. Opravdovým jílem, ne lidské tělo.
Erik obešel stůl a posadil se naproti ní s hordou jídla na talíři.
„Jestli ti to nebude chutnat, máš smůlu.”řekl a s blaženým výrazem se začal ládovat.
Ioli do ruky vzala řízek a opatrně do něj zabořila tesáky.
Je to tak dávno, co jedla skutečné normální jídlo.
Když Erik spatřil její vyjevený výraz, donutilo ho to se opět zamyslet nad jejím předešlým životě. Copak v centru nebylo jídla dost? Centrum patří Počátku a ten má všeho dostatek. Bere jídlo obyčejným lidem, krade jim půdu a někdy i vodu.
Mezitím Ioli dokázala spolykat už tři řízky.
Jen nad tím zavrtěl hlavou a jedl dál.
Ioli nadšeně ochutnávala rajčata, salát, okurku, papriku, brambory, párek. Zapomněla, jak toto všechno chutná. Probudili se v ní vzpomínky na dobu před vězením. Před tím, než ji prohlásili za stvůru. Jídávala s ostatními vědci v jídelně. I když byla vždy schovaná někde v rohu, aby neděsila lidi při jídle.
Náhle Erik ztuhl a zadíval se za Ioli. Dívka pomalu otočila hlavu. Zadívala se do Johnových světle hnědých očí.
Ten se pohodlně usadil vedle ní a položil si kotník na koleno druhé nohy.
„Johne, co chceš?”zeptal se Erik a podezřívavě ho sjížděl pohledem. Nechápal, proč si sedl vedle Ioli.
„Vždyť jsem ti říkal, že spolu poobědváme, ne?”zasmál se.
„Říkal.”souhlasil Erik.
„Tak vidíš.”plác rukou do stolu John a pustil se do svého jídla.
Ioli seděla vzpřímeně. Nepohnula se. Zírala na jídlo před sebou a kousala se do rtu tesákem.
„Tak jak to jde?”zeptal se John.
„V pohodě.”prohodil Erik.
„Víš, uzavíráme sázky, na to, jak dlouho přežiješ s tou zrůdičkou po boku. Někteří ti davaj týden, jiní měsíc. Jsou tam i sázky na tři dny! Ale já jim říkám, že dřív zabiješ ty ji.”
Ioli k němu stočila pohled. Erik ji sledoval koutkem oka.
„No, já myslím, že žádná z těch situací nevznikne.”
„Hmm…. Zrovna u tebe jsem čekal, že budeš víc opatrnější. Jako jeden z mála si četl její spisy. Víš, co dokáže a co udělala. I já jsem ten spis viděl. ,Projekt Peregrimus se vrhl na nevinného člověka a rozsápal ho na cucky v pouhých pěti letech. Hlavní vědec Makamoto prohlásil, že se na projektu stále pracuje a vše bude v pořádku. Ale lidé se začínají bát zrůdy, která žije s nimi na planetě. Opravdu je tento nezdařený pokus naší nadějí?’”zarecitoval John.
„Noviny často přehánějí.”pokrčí rameny Erik.
„Možná, ale to, že zabila člověk v pěti letech je pravda. Je vrah. Zrůda.”naklonil se John přes stůl. „A až přestaneš dávat pozor……….zabije tě taky.”zašeptal.
Ioli zatnula ruce v pěst. Snažila se zklidnit vír emocí, který se jí začínal zmocňovat.
„I kdyby, tak se jí to nepodaří. Ale teď je jedna z nás. Bude nám pomáhat, takže neznám důvod, proč by mě měla zabíjet. Nebo kohokoli jiného tady.”rozmáchl se Erik rukou. S přimhouřenýma očima sledoval Johna. Pochopil, co má za lubem a také si všiml, jak ho nedaleká skupinka chlapů pozoruje. Jen nechápal proč, to chce udělat.
„Zajímavá slova od někoho, kdo byl také proti návrhu přijmout Peregrimuse do našich řad. Pravil jsi, že nemůžeme věřit zrůdě z centra.”
Ioli koukla na Erika, který polknul.
„To bylo před tím.”řekl po dlouhé chvíli mlčení.
„A pročpak jsi tak najednou změnil názor?”
John se opřel o židli a ramenem zavadil o Ioli, která sebou trhla.
„Protože Ioli souhlasila s naším návrhem.”
„Ioli?”
„Tak se jmenuje.”kývl Erik na hrbící se dívku.
„Ioli…. Opravdu dali zrůdě jméno? Proč? Krvelačným zrůdám přece na ničem nezáleží. Natož na jméně.”
Ioli se začala klepat.
„Přestaň.”zavrčel Erik s výhružným pohledem zabodnutým do muže vedle Ioli.
John se jen pousmál.
„Bráníš jí? Eriku, chlape, ona není jako my. Není člověk. Je zrůda. Byla stvořena k zabíjení. Nemá city. Dokonce nám možná ani nerozumí. Je stroj!”
„Já ti radím, mlč.”
„Copak jsi zapomněl na Rose? Nakazila se virusem. Virusem, který způsobila ona! Ona je chodící zkáza. Tak proč ji musíme schovávat tady? Proč ji nenecháme venku, aby se jí lidé pomstili? Aby pocítila jejich hněv, bolest a nenávist. To jí patří. Ona ničí naši planetu. Je to zrůda, které všichni přejí pouhé utrpení. Zabila lidi z centra, kteří se o ni starali. Technicky byli její rodina a ona je jen tak zabila. Copak už toto není důkaz? Není jedna z nás a nikdy jí nebude.”
„Drž už konečně hubu, Johne!”zakřičel Erik, který viděl bolest a nenávist v Ioliiných očích. Ale už bylo příliš pozdě…
Ioli mrštně vyskočila ze židle a s Johnem práskla o zem.
Zrůda, stroj, vrah…..
Ty nevíš, čím jsem si prošla!!! Ty mě vůbec neznáš! A stejně říkáš y věci! Věci, které jsou pravda, ale…. já to nechtěla!!!
Vrhla se k Johnovi, který ji odkopnul.
Po jídelně se rozprostřel zmatek. Všichni začali panikařit a ječet.
„Vidíš?! Je to zrůda!”ukázal John na rozzuřenou Ioli.
Ta se opět postavila na nohy a znova zaútočila. I s ostříhanými nehty dokázala Johnovy rozdrásat tvář.
„Potvoro jedna zmutovaná.”zasyčel John.
Náhle Ioli kolem pasu popadl ruce, snažíc se ji zastavit.
„Ioli ne! Tohle je to, co on chce! Přestaň!”křičel Erik, ale Ioli se mu vysmekla. S vrčením se vrhla na Johna, který vytáhl pistoli.
Erik viděl jeho touhu v očích. Chtěl ji zabít. Chtěl všem dokázat, že je to zrůda, aby ji mohl sprovodit ze světa. Konec konců, to tady chtěli všichni.
Ioli po něm chňapla tesáky, ale minula. John vystřelil, ale ona se ladně vyhnula a opět se mu drásala po hrdle.
Vypadala stejně divoce, jako když ji Erik poprvé spatřil. Ale na rozdíl od té chvíle se jí v očích nezračí hlad, ale bolest smíšená s nenávistí.
Ozval se další výstřel. Na Johnově tváři přistály kapky rudé krve. Trefil Ioli do hrudi, ale naštěstí minul srdce.
„Zab to!”ozvalo se odněkud z jídelny.
Erik dál zápasil s Ioli, ale ta ho úspěšně ignorovala. Zaměřila se pouze na Johna a jeho smrt.
Toužila ho zabít. Vykuchat a rozsápat. Nikdy nepochopí její bolest, ale může cítit stejnou. Může mu také způsobit muka a pak se mu smát do očí.
„Ioli, prosím, nedělej to!”křičel dál Erik.
Do jídelny vrazila místní ochranka.
Erik zavrtěl hlavou s hrůzou v očích. Půjdou po Ioli a zabijí ji.
Ozbrojená ochranka udělala kolem těch tří kruh a na Ioli namířila zbraně.
„Peregrimusi, dej ruce za hlavu a klekni si!”
Ioli jen zasyčela.
John se stáhl za ochranou bariéru ochranky a tak v kruhu zůstali jen Erik s Ioli.
„Eriku odejdi. A ty splň rozkaz!”
Erik popadl drobnou dívku a schoval ji do své náruče. Ioli ztuhla, jako prkno.
„Odstup od ní.”
„Hele lidi, ona je v tom nevinně. On ji k tomu vyprovokoval a ona se jen bránila.”
„Odstup od ní!”
„Posloucháte mě vůbec?!”
„Zaútočila na člověka. Projevila se jako nebezpečná a my ji musíme zabít.”
Erik si odfrkl.
„Kdyby tady stála malá holčička, která ze vzteku napadla tátu, taky byste ji chtěli prostřílet? Ne! Tady nejde o důvod, tady jde o váš názor. Vy ji prostě tady nechcete. Bojíte se jí!”
„Ty ji bráníš?”ozval se John.
„Ty mlč. Ty mlč, idiote!”
„Eriku, ona není člověk.”
„Není to ani zrůda!”
„Je to vrah. Viděls ji teď.”
„Řekl jsem, ať mlčíš!”
John se jen zasmál a odporoučel se pryč.
Erik aniž by pustil Ioli se dostal pryč z kruhu a prchal pryč chodbou. Což se neobešlo bez protestů. Ale i tak se bezpečně dostali do jeho pokoje.