Bílá msrt-16.Kapitola

16.Kapitola
To to jsem já?
Bílé vlasy do půl zad, z pod ofiny vykukující křišťálově modré oko, druhé skryté za páskou, růžovoučké rty na bledé pokožce, drobná postava. Na hlavě dvě bílá vlčí ouška zvědavě nastražená dopředu a mezi nohama bílí kmitající ocásek se stříbrným pírkem na konci. Na sobě má světle modré šaty s úzkým vrškem a rozevlátou sukní po kolena. Ty sehnal Erik poté, co zjisti, že kalhoty na ni nenavleče.
Ioli stojí před velkým zrcadlem valíc oči na svůj odraz.
To jsem já?
Prsty se dotkla svého odrazu.
„Sluší ti to.”poznamenal nevzrušeně Erik rozvalený na posteli. Nespouštěl z ní oči a neustále v kapse kontroloval nůž. Nevěřil jí.
Ioli k němu otočila hlavu, ale když spatřila jeho obezřetný pohled, rychle se zase zakoukala do svého odrazu.
Vypadám………..jinak.
Jako zrůda?
Zrůda?
Podívej se na sebe. Jak můžeš říct, že jsi z poloviny člověk? Jak se můžeš přirovnávat k těm zrůdám?!
Já…
Přísahalas.
Nedokážu to…
Všechny je zabít. Způsobit jim stejnou bolest, jako oni tobě.
Miluji je.
A nenávidíš zároveň. Jak? Jak můžeš cítit oba pocity? Jak je můžeš být schopna milovat? I po tom všem!
Jsou má rodina. I když mě opustily, zradily, zničili…
Zatnula ruce v pěst. Hleděla na svůj obličej. Vypadal jako lidský, dokud nevycenila tesáky a nesundala pásku z oka.
Nejsi jako oni!
V žilách mám jejich krev.
To neznamená, že jsi člověk. Ty jsi jediná. Jsi sama. Kvůli lidem! Kvůli těm bytostem, co zrazují, vraždí své přátelé.
Ano. Jak mohla zapomenout? Jak mohla zapomenout na bolest? Strach? Chlad? Slova? Činy? Dovolila si věřit, že může najít své místo mezi lidmi. Mezi těmi špinavými lidmi. Chtěla tomu věřit. Ale když se teď vidí, teď poprvé v životě, když vidí svoji tvář a tělo, uvědomuje si tu propast mezi ní a lidmi. Ona je zrůda, ona je vrah, ona nemá existovat, ona za všechno může. Toto si o ní myslí lidé. Lidé, kteří jí vše vzali. Lidé, kteří ji znovu požádali o pomoc. Lidé, kteří se bez ní neobejdou, protože jsou slabí!
Ano, lidé jsou slabí. Nejsem jako oni! Já nejsem slabá!!
Kvůli pár světlým okamžikům začala věřit. Uviděla mihotavé světlo a šla za ním, i když je celé pohlcené temnotou. Lidé ji znovu zradí, až nebude potřebná. Až se její existence stane obtížnou.
Ale jsem jedna z nich! Mám jejich krev, žiju na této planetě, dýchám, jako oni!!! A já chci někam patřit! Chci mít přátelé!
Ale lidé tě znovu zradí.
Já vím!! Já to vím!! Ale nechci už být sama. Nechci se každé ráno koukat na své dlaně a říkat si: mohu pohladit? Dokážu opravdu milovat?
Ty nemůžeš mít přátelé. Ne tady, ne mezi lidmi.
Z očí jí začaly skapávat horké slzy. Viděla je. Třpytící se perličky na její tváři.
Erik vyskočil z postele a vrhl se k ní. Ale ona se prudce otočila a s vrčením vycenila tesáky. Zarazil se.
Ne! Nepřibližuj se! Prosím… Tys mi dal naději! V tobě jsem chtěla vidět přítele. Ale ty jsi člověk, zrůda, stejný jako oni! Myslíš si, že nevím o noži v tvé kapse? Cítím tvůj pohled plný nedůvěry! Vidíš mě jako zrůdu! Jako chybu v tomto zkaženém světě! Čekáš, až udělám chybu a pak……… mě jednoduše zabiješ!
Vytáhl nůž z kapsy. Jeho ostří se zalesklo ve světle žárovek.
Přikrčila se.
„Co je?”zeptal se ledovým hlasem.
Ioli nepřestávala sledovat ostří v jeho dlaních.
„Teď jsi Ochránce. Kývlas na to! Tak přestaň vyvádět.”
Stále vrčela a nepřátelsky cenila tesáky.
Nikdy nebudu jedna z vás. Nemohu… Ale spíš než být sama ve tmě…
Rozběhla se k němu. Erik se postavil do bojového postoje a chystal se na dívku zaútočit, avšak Ioli byla rychlejší. Popadla ho za zápěstí a zkroutila je tak, až mu nůž z rukou vypadl. Rychle ho sebrala a zabodla do své hrudi. Na Erikovu vyděšenou tvář dopadlo několik kapek rudé krve.
Ioli klekla na zem, vytáhla nůž z hrudi a bodla znova a znova a znova a znova!!!
Nemám ráda tmu!
Bojím se jí!
Spíš než v ní být sama………. radši zemřu!!!
V tomto světě už existuje jenom nenávist. Lidé mezi sebou bojují a pobíjejí se. Nedokáží milovat. Ale já nechci nenávidět!! Nechci cítit ten děsivý chlad, který mi přináší potěšení. Nejsem zrůda!! Nechci jí být!!!
Náhle jí nůž z rukou odletěl pryč a na tvář přistála facka.
Několikrát zamrkala, aby rozehnala slzy. Nechápavě koukla na tvář před sebou.
„Co to děláš?!”
Neodpověděla.
„Jsi psychopat, nebo co?! My tě potřebujeme! Tebe, ne tvý rozcupovaný vnitřnosti! Do prdele, koukej se vzpamatovat, jasný? Ať se ti honí hlavou cokoli, zapomeň na to. To ti tohle místo přijde tak nesnesitelný? To ti tak hrozně moc vadí představa, že nám máš pomoct? Nebo prostě jen nedokážeš bojovat? Co?!”držel ji za ramena a klepal s ní. „My tě potřebujeme.”
Já vás také potřebuji…
Ale když jsem svou rodinu potřebovala nejvíce, nepřišla!
Zahleděla se na svůj odraz.
Neměla bych existovat. Mý předci měli být vyhlazení na planetě Alaris. Tam byl jejich domov. Tam měli zemřít. Ale místo toho ze mě lidé stvořili zrůdu. Z poloviny člověk, z poloviny cizí tvor. Nepatřím ani k jednomu druhu. Udělali ze mě tvora navždy odsouzeného k samotě. Navždy považovaného za zrůdu. Navždy budu nenáviděná!
Vyklouzla s Erikova sevření a rozběhla se naproti zrcadlu. Vší silou na něj skočila celým tělem. Zrcadlo se roztříštilo na stovky úlomků letících vzduchem. Některé našly cíl v Ioliině těle, jiné se s hlasitým cinkáním snesly k zemi.
Svalila se na zem do hromady střepů.
Proč nemohu jednoduše přestat existovat? Proč nemohu v klidu zemřít, aniž bych se musela koukat na nenávistivé pohledy? Vždy jsem toužila po domově, lásce, přátelích, rodině. Vždy!
Slyšela, jak Erik na ni něco křičí, ale ona se utápěla ve vlastních slzách. Bolest jí stlačovala hruď a ona nemohla pořádně dýchat a tak jen lapala po dechu.
Zrůda nemůže milovat.
Nejsem zrůda! Nechci jí být!
Hmmm…..
Ne! Mlč! Prosím, přestaň mi říkat ty věci.
I když je to pravda?
Nechci věřit v pravdu!
Náhle na svém těle pocítila teplo. Její tvář se zabořila do něčeho měkkého a vonícího po prášku na praní.
„Šššššš. Uklidni se. Klid…”utěšoval ji hlas, ze kterého se vytratil veškerý chlad.
Erik ji něžně hladil po vlasech, její tvář tiskl na svou hruď a snažil se ji uklidnit.
Silně ho objala pažemi. Poprvé, poprvé v životě někoho směla obejmout. Cítila to uklidňující teplo šířící se po těle. Vždy si přála někoho obejmout, ale nikdy jí to nebylo dovoleno. Až do dnes.
Silně zaskučela.
„Ioli, jsem tady. Šššš…”
Prosím, slib, že už neodejdeš. Že se mnou zůstaneš. Ty, který se mě nebojíš dotknout. Ty, který jsi mi řekl jménem.
„E-“vyklopila ze sebe.
„To je v pořádku. Je to dobrý.”
„E-Erik.”vysoukala ze sebe chvějícím se hlasem.
Odlepil ji do sebe, aby se kouknul do její zrudlé tváře.
„Neodcházej…….. Já-“
Erik nic neříkal. Bál se, že zase bude mlčet. Snášet všechno s nekončícím mlčením. Jedna jeho polovina zapomněla na to, že je Ioli zrůda. Ta polovička jí chtěla poznat, a slyšet.
„J-já se…. bojím tmy!!”vykřikla zoufale.