Bílá smrt-15. Kapitola

15. Kapitola
Už po sté ji Erik zarazil při sundávání pásky z oka, které ji ošetřili na ošetřovně. Chtěla ji strhnout a rozdupat pod nohama, ale to ji nechtěli dovolit.
„Mám ti to oko vyříznout?”zavrčel Erik.
Ioli na něj vycenila tesáky a zadívala se na bosé nohy, do kterých jí studila betonová zem. Přitáhla si Erikovu bundu blíž k tělu, aby se ochránila před mrazem. I když bunda páchla po člověku, byla za ni ráda a odmítala ji někdy někomu vydat. Nikdy na sobě neměla pořádné oblečení. Vědci ji navlékali do tenkých, bílých košilek sahajících po kolena.
Kráčeli chodbou ponořenou do šera, míjeli spousty dveří a lidí, kteří se na drobnou dívku moc nadšeně netvářili. V jejich tvářích viděla opovržení, znechucení, strach.
„I když tě spousta lidí považuje za zrůdu a možná tě nikdy nepřijmou, pořád seš jedna z nás.”
Podle nich jsem špatná existence, zrůda…
Nedívala se jim do očí. Nechtěla vidět jejich odpor k ní, protože pak by si uvědomila, že není jako oni.
„Vidíte to?”zaslechla tichý šepot.
„To je ta slavná naděje lidstva?”ozval se jiný.
„Vypadá jak nějaký nepovedený pokus.”
„Je to vrah.”
„Zrůda.”
„Lucinko, běž se radši schovat do pokojíčku, ano?”
„Tfuj! Co to přitáhl?”
„Proč jde tak blízko toho?”
„Vsaďte se, že ho zabije.”
Držela se těsně za Erikem s obličejem schovaným za závojem vlasů. Uši přitisknuté těsně k hlavě, ale slova do ní narážela a hrozilo, že ji povalí.
„Prý je jednou z nás.”
„Nebezpečná.”
„Divná.”
„Tati, bojím se jí.”
„Proč to nezabije?”
„Ať se vrátí zpátky, odkud přišla.”
„Zrůda.”
Erik prudce zastavil, až do něj Ioli narazila nosem.
„Lidi ztište se!”zařval. Ozvěna jeho hlasu se nesla dál a ztrácela se v útrobách bunkru.
Lidé zmlkli, ale nepřestávali dvojici pozorovat pohledy plnými odporu.
„Eriku! Chlape, stůj! Tebe dohnat……. Chci za to odměnu.”přiřítil se k nim nějaký muž středního věku s tmavými vlasy, světle hnědýma očima a vysokou mohutnou postavou.
„Johne.”
„Tak, jak to dopadlo. Co jsem tak slyšel od Michaela, tak ses na misi moc netěšil.”vrazil John Erika do ramene, až se zakymácel.
Erik jen otráveně ukázal na drobnou dívku za sebou. Johnovy oči se přimhouřily a rentgenovaly dívku chladným pohledem. Nakonec nespokojeně mlaskl a zavrtěl hlavou.
„Mně se nějak nezdá. Vypadá……. nebezpečně. A proč má ocas? Znervózňuje mě to!”
Ioli ho probodla pohledem a zavrčela.
„Být tebou tak ji neprovokuji. Mně kvůli ní zašívali hruď.”dal mu radu Erik.
„Kdyby si o mě jen škrtla nehtem, má kulku v hlavě.”ukázal na svůj pas, kde vysela pistole.
Erik jen pokrčil rameny.
„Je pravda, že ta potvora zabila zbytek týmu?”
„Jo. Měli poslat nějaké schopnější chlapy, nemám čas chránit takové idioty, co řvou na celé kolo. Ale byli dokonalá návnada…”pousmál se Erik.
„Tohle bys takto na veřejnosti říkat neměl. Tvoje metody, ne každý uznává.”
Erik jen obrátil oči v sloup a šel dál.
Ioli rychle cupitala za ním, ale pořád se na Johna mračila a cenila tesáky.
Ty by sis u mě taky neškrtnul! Urazila bych ti hlavu…
„Eriku, přijdeš na večeři?!”
„Jak to mám asi vědět? Musím si hrát na chůvičku.”zavrčel.
„Tak přijď.”uzavřel to John a ztratil se v davu zvědavců, kteří se tu za tu chvilku nakupili.
„Je tak neskutečně otravnej…”zabručel Erik a šel dál.
Ioli se lehce pousmála.
Vždy si přála mít kamarády, se kterými by se takto bavila, kteří by ji přijímali. Erik si ani neuvědomuje cenu přítele. Neví, jako štěstí má, že ho může mít. Žít životem bez přátel, být navždy předurčena samotě, to je osud dívky narozené v laboratoři. Ale ona sní o tom, že jednou by mohla někoho milovat, být s ním, aniž by tím někomu ubližovala.
„Tak tady je můj pokoj.”oznámil Erik a otevřel jedny z mnoha dveří.
Před Ioli se objevila malá ponurá místnost s betonovými stěnami, tmavým kobercem na zemi, kovovou postelí s matrací, bílou peřinou a polštářem. V rohu stál dřevěný stůl, u něho židle s křivýma nohama. Vedle dřevěná skříň a police. Celé to působilo jednoduše, chudě a neútulně.
„Netvař se tak kysele. Nemáme peníze na to, abychom si žili, jako králové.”řekl a strčil dívku dovnitř.
Na bosých nohách ji zašimral hebký koberec. Roztěkaně se rozhlížela po místnosti, prohlížela každý předmět, kout.
Cvakly dveře a Erik vešel za ní. Začal vyndávat zbraně schované různě po těle a vykládal je na dřevěný stůl.
Ioli jen valila oči na to, kolik toho u sebe má. Tři pistole, několik nožů, divný hák na řetězu, ostré vypadalo to jako placaté šipky a další vymoženosti. U některých zbraní byla ráda, že je nepoznala na vlastním těle.
„V dnešní době musíš být připravena přežít, nebo zemřeš. I ty se snažíš pro přežití udělat vše. Já dělám to samé.”řekl jí, když vyděl její vyvalený pohled směřující ke zbraním.
Když konečně vyložil všechny svoje hračky, zadíval se na dívku stojící uprostřed místnosti v jeho černé bundě.
„Musíš se vykoupat, nechci, aby mi něco takhle špinavého chodilo po pokoji. A lidé také uvítají smytí krve z tvého ksichtíku. Hm?”
Ioli jen nechápavě koukala. Nikdy se nekoupala. Vždy ji jen postříkali hadicí a konec. Nikoho nikdy nezajímalo, jestli má mastné vlasy, nebo obličej celý od omáčky.
Popadl ji za paži, vyvlekl z pokoje a vedl dlouhou chodbou ke koupelnám. Několikrát zatočili do jiné uličky, až nakonec Ioli ztratila orientaci v tomto bludišti.

„Tak se osprchuj, já počkám venku.”nařídil jí.
Ioli stála na dlaždičkové podlaze v místnosti s bílými stěnami a několika kovovými trubicemi, které údajně měly být sprchy. Ke každé sprše byl závěs, aby dotyčný měl alespoň nějaké soukromý.
Dál jen na Erika zírala s nechápavým pohledem na tváři.
Erik přimhouřil oči. „Nedělej si ze mě srandu…”řekl výhružně.
Dívka jen pokrčila rameny a dál přešlapovala z nohy na nohu nepřestávajíc sledovat Erika, který si založil ruce na hrudi.
„Copak ses nikdy sama nesprchovala?!”
Dívka zavrtěla hlavou tak prudce, až jí dlouhá ofina spadala do očí.
Erik si hlasitě odfrkl a přistoupil k dívce. Popadl černou bundu a strhl ji z hubeného těla na zem, při tom v duchu proklínal Michaela a prosil všechny bohy, které znal, o pomoc.
Dívka od něj odskočila s výhružně vyceněnými tesáky.
„Klid! Nechci tě zabít, ale vykoupat, jasný? A věř, že se mi to taky nelíbí, ale jsem jedinej, kdo se k tobě odváží přistoupit blíž, jak na dva metry. Tak se, laskavě, uklidni.”řekl a rázně si to mířil k Ioli.
Popadl ji za drobná ramena, strčil pod jednu ze sprch a pustil proud teplé vody.
Jakmile na Ioli dopadly první teplé kapky, ztuhla. Zaraženě stála pod sprchou a slízávala kapky na svých rtech. Cítila, jak se jí povolují zmrzlé svaly a teplo jimi proniká do celého těla. Nikdy v životě na svém těle necítila něco tak teploučkého. Jako by ji někdo objímal. Jakoby jí voda předávala teplo života.
„Vidíš? Je to příjemný.”podotkl Erik.
Ioli se nepohnula. Erik do ní dloubl prstem, aby si udržel její pozornost. Překvapilo ho, že i pod teplou sprchou má dívka ledovou pokožku.
„Tady máš mýdlo. Tím si umyješ tělo i vlasy. Jasný?”strčil Ioli do ruky lahvičku s mýdlem.
Ta si ji opatrně obracela v rukách.
„Ne, umývat tě vážně nebudu, to musíš zvládnout sama. Už teď vypadám, jako uchyl.”zahudroval, když sjel její nahé tělo pohledem. Zamračil se. I když žila v centru, zdálo se mu, že její tělo není úplně zdravé. Nemá žádné rány a jizvy, ani mít nemůže se svou regenerací. Ale její vystupující žebra, úzké nohy i ruce, bledá pleť, propadlé lícní kosti, dlouhé nestříhané vlasy a nehty svědčily o dost krutém životě.
Zavrtěl hlavou, zatáhl závěs a šel se posadit na lavičku.
Ioli si po nekonečně dlouhém prohlížení lahvičky, kápla na ruku mýdlo a snažila se ze sebe vydrat veškerou špínu, poté si pořádně umyla vlasy. V malém kanálku na zemi mizely červené a šedé potůčky teplé vody. Ioli cítila, jak ze sebe smývá špínu a chlad. Jakoby se z ní stal jiný tvor.
I když už byla dávno umytá, stále stála pod sprchou a nechala si po těle stékat potůčky teplé vody.
Přemýšlela o tom, jaký to teď bude. Žít mezi lidmi, kteří ji nepřijmou. Kteří ji považují za krvavou zrůdu lačnící po smrti všech. Jaký teď bude její život? Nalezne tady své místo? Nebo ji lidé zase jen využijí? Do její mysli se vkradl strach. Strach z neznámého, nového a strach ze samoty.
Zastavila proud vody, což jí chvíli trvalo, než došla, jak kohoutek funguje a vylezla ven. Několikrát zaklepala hlavou, aby z uší dostala vodu a taky si vyždímala ocas, který náhle přibral na váze. Hned se do ní pustila zima. Objala rukama tělo a očima pátrala po Erikovi. Náhle ji na hlavě přistál ručník.
„Utři se, nebo nastydneš. Tady nejsme na pláži.”
Když viděl, že Ioli neví co s tím, popadl ručník a začal jí drbat mokré vlasy, potom jí ručník hodil přes ramena.
„Teď vypadáš, alespoň trochu jako člověk. Když samozřejmě vynechám ty tvoje uši a ocas.”
Po nekonečně dlouhé době, se její koutky roztáhly k opravdovému úsměvu. V očích jí zazářila nepatrná jiskřička štěstí. Vypadala tak spokojeně, až Erik ztuhle odvrátil tvář. Nedokázal přijmout to, že to co celou dobu pokládal za zrůdu bez emocí, se teď na něj směje. Měl pocit, že si ta vyhublá dívky myslí, že v něm najde přítele, ale to je na omylu. O takovéto věci ztratil zájem už dávno.
Vytáhl z kapsy nůžky. Ioli se úsměv ze rtů vytratil a vykuleně zírala na ostrou věc v Erikových rukách.
Chce mě zabít?
„Musím ti ostříhat vlasy. Máš je moc dlouhé. Neboj, mám s tím nějaké zkušenosti. Sedni si na lavičku a nehýbej se, ok?”
Dívka uposlechla jeho rozkaz a prkenně se posadila na lavičku. I přes její protestní vrčení se jí postavil za záda.
„Uklidni se. Nic ti neudělám.”snažil se ji zklidnit.
O chvíli později slyšela, jak nůžky stříhají její dlouhé bílé vlasy. Několik pramínků jí spadalo do klína a ona si s nimi pohrávala.
Erik jí zepředu zastřihl i ofinu, aby jí nelezla do očí.
Byl to zvláštní pocit. Jakoby přicházela o něco, co k ní patří. Co bylo její součástí a teď se to vytrácí. Ale zároveň se cítila lehčí.
Erik od ní ustoupil a spokojeně mlaskl.
„Musím uznat, že vypadáš opravdu roztomile. Už ani moc nepřipomínáš zrůdu z laboratoře. Spíš nějakého roztomilého mutanta.”poznamenal.
Ioli se kousla do rtu.