Bílí msrt-14.Kapitola

14. Kapitola
Ioli přimrazeně seděla na dřevěné tvrdé židli a očima probodávala muže sedícího kousek od ní. Díval se na ni, jako na nějaký poklad a to ji znervózňovalo. Tenhle pohled nesnášela, jelikož věděla, co znamená.
Zavrčela.
Muž zamlaskal a zkřížil ruce na hrudi.
„Viděla jsi, co se stalo se světem. Před několika lety náš svět začal postupně umírat, díky virusu, který byl k nám přinesen z dalekého vesmíru. Rostliny, zvířata i lidé začali umírat a svět se rozpadl. V tom uviděli šanci lidé, kteří toužili po moci. Kontinenty se rozdělili do několika regionů, lidé mezi sebou začali válčit o jídlo a místo k přežití. Někteří vládci myslí na dobro lidu, ale tak to není v našem regionu. Počátek, který vládne této krajině, je chamtivý a nezajímají ho obyčejní lidé. Bere lidem zásoby, zabíjejí nevinné a neustále válčí s našimi sousedy. Lidé trpí. Proto jsem založil tuto skupinu, která má chránit naši zem. Naším cílem je svrhnout nynější vládu a dostat Ochránce na vrchol. Bohužel v podmínkách dnešního světa je těžké bojovat. Mnoho lidí je nakaženo virusem a najít zdravého člověka není lehké. Ale i tak se mi to podařilo. Chodil jsem regionem a dával do hromady muže, ženy i děti, kteří se chtěli bránit. Ale oproti Počátku, jsme velice slabí. Naše zbraně nejsou tak dobré a máme jich málo. Moji lidé jsou slabí, jelikož přísun jídla máme velice omezený a ubytování také není nic moc. Ale pak se na nás usmálo štěstí. Počátek chtěl použít svoji tajnou zbraň, Peregrimuse, kterého se vědci nechtěli vzdát. A nakonec utekl. Říká se, že jsi naděje lidstva, a tak tě prosím, pomoz nám. Pomoz nám porazit Počátek a zachránit naši zem.”řekl muž.
Ioli na něj zírala s otevřenými ústa a nakonec se dala do smíchu.
Chtějí, abych jim pomohla? Abych za ně bojovala? Abych se stala jednou z nich?!
Svůj úkol zná odmalička, ale pro ni už nic neznamená. Nenávidí lidi. Nechce jim pomáhat. Nikdy nebude bojovat pro ty nestvůry! Nikdy nedovolí, aby z ní byla zase věc!!
Do žil se jí vlil vztek. Začala sebou škubat, vrčet a prskat.
Erik se jí stále pokoušel držel na židli, ale docela se u toho potil. Svíral zmítající se dívku za ramena a tlačil ji do židle.
„Prosím, potřebuji tvoji pomoc!”křikl zoufale muž.
Vycenila na něj tesáky.
Proč?! Proč bych vám měla pomáhat?! Proč bych měla chtít vás zachránit?! Vám je jedno, co cítím a mně je jedno, co s vámi bude!
Jste slabí! Pořád se spoléháte na něčí pomoc!! Ale u mě ji nenajdete…
V mysli jí pluly vzpomínky na minulost.
Prý jsem vaše naděje, vaše spása, tak proč jste mě tam, zavřeli?! Proč jste mi sebrali vše, na čem mi kdy záleželo?! Proč jste mi sebrali i to málo?!
„Prosím, uklidni se. Nechceme ti ublížit, potřebujeme tvoji pomoc.”
Pomoc… Já jsem taky potřebovala pomoc! A nikdo nepřišel! Všem bylo jedno, co se se mnou děje!
Divoce sebou házela, dlouhými nehty se snažila zasáhnout Erika a osvobodit se. Chtěla utéct. Daleko. Daleko!
Nikoho jsem nezajímala!
Začala křičet.
Nikoho nezajímá, že se bojím tmy!!!
Už nevnímala své okolí, chtěla se jen dostat pryč. Oči upírala na velké dveře a děla vše proto, aby se k nim dostala.
Vztek cloumal jejím tělem a probudil touhu po krvi. Toužila ublížit lidem, co ji zradili. Toužila je zabít a rozcupovat na kousíčky, které rozhází všude kolem, aby se už nikdy nestaly opět tělem. Nepohřbí je, aby měli klid. Nechá je hnít na mrtvé ulici, kde nikoho nebudou zajímat.
Opět ze sebe vydala křik. Zoufalý křik naplněn nenávistí volající svobodu.
Chci je zabít! Chci vidět jejich unikající život! Chci vidět jejich nekonečné utrpení!! Chci, aby ochutnali moji vlastní bolest!
Toužíš je všechny zabít?
Ano. Chci cítit tep jejich srdcí ve své dlani.
Seš zrůda.
Oni jsou zrůdy!
Náhle jí tělem projela ostrá bolest. Vydechne, několikrát zamrká, aby rozehnala slzy, o kterých neměla tušení.
V hrudi ji chladí ostří nože a rameno ji drtil stisk Erikovi ruky.
Ledové šedivé oči se vpíjí do křišťálově modrého oka. Ioli se uklidní a rukama se snaží vyndat nůž ze své hrudi, v tom ji ale brání Erik.
„Tak podívej.”začal ledovým hlasem. „Je mi ukradená tvoje minulost. Je mi jedno, jak s tebou zacházeli a čím sis prošla. Nezajímá mě to!”zařval dívce do obličeje.
„Eriku…”ozval se muž.
„Ne! Na tohle ty tvoje diplomatické řečičky nezabírají. Je to zrůda, zvíře, jestli chceš, aby poslechla, musíš si ji ochočit. Musíš jí ukázat, kdo je tady pán.”
Ioli zasyčela.
„Je to tvoje vina, že tento svět umírá. Lidé tě považují za zrůdu. Za smrt. Naše spása je smrt. Kvůli tvé zrůdné polovičce tento svět umírá! Žila sis pohodlně zavřená v centru, kdes měla všeho dostatek! Nevědělas nic o venkovním světě! O světě, který potřebuje pomoc! Nezajímalo tě to. Zabíjelas lidi, kteří tě stvořili! Je mi ukradený důvod tvého běsnění. Ale uvědom si, že tohle všechno je tvoje vina! Vina tvých předků!”
Zakroutil nožem v dívčině hrudi. Zakňučela bolestí.
„Ale i přesto všechno v sobě neseš naši krev. Jedna tvoje polovina je stejná jako my, z poloviny jsi člověk. Taky máš city, taky toužíš žít, potřebuješ jíst. Domov tvých předků byl zničený, nedostal šanci. A tato planeta také umírá. I když tě spousta lidí považuje za zrůdu a možná tě nikdy nepřijmou, pořád seš jedna z nás. Narodila ses díky lidem a tato planeta je tvým domovem!”
Mým domovem? Jsem jedna z vás?
„Ale ty nejsi schopna přijmou svoji druhou část! Zabíjíš lidi! Je ti jedno, co se stane s naším světem, i když to bude znamenat tvoji smrt! Z nějakého důvodu lidi nenávidíš a toužíš po jejich smrti. Ale v časech, jako jsou tyto, tě potřebujeme. Potřebujeme tvoje schopnosti. Lidí tě nedokážou přijmout, protože jsi jiná, ale toto je tvůj domov! Tak pro něj něco udělej! Dokaž, že nejsi ta zrůda, kterou v tobě vidíme! Nebo jen sleduj, jak tvůj domov umírá…”
Ioli na něj zírala s vytřeštěnýma očima. Tohle ji ještě nikdo neřekl, ještě nikdo ji neřekl, že je jako lidé. Že má domov. Že má místo kam patří.
Opravdu existuje místo, kde bych mohla žít?
„I když tě spousta lidí považuje za zrůdu a možná tě nikdy nepřijmou, pořád seš jedna z nás.”
Začala se klepat.
„Proto ti říkám: zapomeň na svoji nenávist a pomoz nám bojovat. Propůjč nám svoji sílu a bojuj za svůj domov. Za svoji rodinu!”
Já nemám rodinu! Nechci být jedna z vás!
Po tváři se jí zase koulely slzy.
Ale přesto, že si to odmítala přiznat, ji jeho slova zasáhla. Chtěla se chytit té malé naděje, že by mohla najít své místo.
Nikdy nenajdeš své místo.
Ale já ho už mám.
Seš zrůda.
Oni jsou zrůdy! Jsem z poloviny jako oni.
Chceš jim pomoc?!
Vedle Erika se objevil muž se zelenýma očima.
„Prosím, pomoz nám.”řekl.
Ioli chvíli si chvíli nehnutě prohlížela muže před sebou. V duchu si pořád opakovala Erikova slova.
Přikývla.
Chci mít své místo…
Muž se na ni usmál a řekl Erikovi, aby vyndal nůž z její hrudi a sundal provaz.
Když byla Ioli volná, stlačila krvácející ránu na hrudi, která už se začala hojit.
„Vítej mezi námi. Teď seš Ochránce.”řekl muž. „Já jsem Michael Cross, hlavní vůdce.”představil se.
Otočil se na Erika, který probodával dívku šedivýma očima.
„Eriku, doveď ji na ošetřovnu, ať se jí podívají na oko a potom se o ni postarej.”
„Proč já?! Ty to tu chceš mít, tak se o to starej sám! Nejsem chůva.”rozčílil se Erik.
„Přežils její útoky a navíc ti věřím.”
„Tak tos mě fakt namotivoval.”zabručel, ale neodporoval. Popadl dívku a strkal ji ke dveřím.
Ještě než vyšli z místnosti se Ioli otočila a zahleděla se Michaelovi do zelených očí. Donutila Erika zastavit.
„Ioli.”řekla potichu.
Erik i Michael ztuhli a s otevřenými ústy zírali na dívku.
Michael se na ní usmál. „Vítej, Ioli.”
„Ono to mluví!”vykřikl překvapeně Erik.
Ioli ho zpražila pohledem.