Bílá smrt-13.Kapitola

13.Kapitola
Nehty zarývala do písčité země a odmítala se pohnout.
Muž cloumal provazem, na kterém byla přivázána za zápěstí, ale marně. Dívka se nehnula z místa. Dál dřepěla vzpurně na zemi a provrtávala ho očima.
Vypustil ze sebe další vodopád sprostých slov, sehnul se k ní a chtěl ji za zápěstí vytáhnout na nohy. Na to čekala. Když k ní byl skloněný, vrhla se mu tesáky po krku, ale sklapla na prázdno, muž stačil uhnout. Zavrčela.
„Svině jedna proradná.”zasyčel vztekle a prudce škubl provazem, až se Ioli rozplácla na zemi.
Byli před nějakou vysokou budovou uprostřed města. Byla celá zašedlá, rozmlácená okna, rozbořené balkóny, zrezlé okapy. Kolem ní se povalovalo mnoho odpadků, kusy aut, plotů, židlí, stolů a rozbitých skříní. Muž měl namířeno právě do ní.
Ozvěna jeho hlasu se nesla tichým městem a utichla až po několika vteřinách.
Ioli vyskočila na nohy a rozeběhla se pryč. Doufala, že muže to strhne k zemi a pustí ji, jenže muž měl mnohem větší sílu než vyhublá dívka, a tak se jen přetahovali.
Znova se k němu rozběhla a povalila ho svým tělem k zemi. Tesáky mu zabořila do paží a čekala, až muž pustí provaz. On ale vytáhl nůž a ohnal se po dívce. Mrštně uskočila.
Opět ji začal táhnout, i přes její velký odpor, k budově. Ioli vrčela, syčela, kopala, cloumala provazem a plivala na muže, jako nějaké divoké zvíře. To vše muž doprovázel nadávkami mířené na její osobu.
„Hej! Copak tu dnes nikdo nehlídá?! Co tak mi jít pomoc?!”křikl.
Nic se neozvalo.
„Vy parchanti! Vím, že tam jste! Vylezte vy srabi a pomozte mi s tím!”křičel dál.
Ioli na něj zasyčela.
„Jo, o tobě vím, že si tady, dík za upozornění.”zavrčel na ni.
Ve snaze utéct se znovu svalila na zem. Muž se vztekle otočil a probodl dívku pohledem, stejně jako ona jeho. Hodnou chvíli na sebe zírali, když z ničeho nic Ioli vystartovala a podkosila mu nohy. Muž spadl na zem, kde ji zavalil svým tělem. Ioli ho odkopla a chystala se vstát, ale zůstala zamotaná v provazu bez možnosti pohybu. Začala tedy sebou divoce házet.
Muž využil její nepohyblivosti, vyskočil na nohy, Ioli postavil a strkal ji směr budova. Ioli naštvaně klopýtala vpřed a vymýšlela jiný plán.
Vešli do budovy.
Ioli se nahrbila a tiše vrčela.
Došli k nějakému kovovému kruhu v podlaze.
Muž si ji změřil pohledem. Zamračil se.
Aniž by pustil provaz, ze sebe sundal černou bundu a hodil ji nahé dívce přes ramena.
Drobné Ioli sahala bunda po kolena a skoro se v ní ztrácela.
„Hej, tam dole! Otevřete! To jsem já!”
Kovový kruh se trochu poodsunul.
„Heslo?”
„Seru ti na heslo!”
„Eriku, chlape, jak to tu asi podle tebe máme ohlídat.”
„Nepamatuji si nějaký pitomý heslo. Otevři, nenechá se to jen tak vodit na vodítku!”
Ozval se dlouhý povzdech, ale po chvíli se kolo odsunulo úplně.
Ioli pod ním spatřila schody vedoucí do podzemí. Na schodech tam stál muž středního věku a neskrývavě na ni civěl.
„To je ono?”
„Ne, ty pitomče. Sebral jsem první holku, kterou jsem našel. Už si někdy vyděl člověka s ocasem?”odseknul Erik.
„Idiote.”zanadával muž, ale pustil je dovnitř.
Ioli se bránila, tak ji tam Erik prostě strčil, klopýtla o schod a málem by sletěla až dolů, kdyby
nebyla na provaze. Vycenila na něj tesáky.
„Opravdu vypadá jako zrůda.”utrousil muž za nimi.
Ioli se po něm ohnala, ale Erik ji zarazil.
Šli pomalu po schodech dolů. V podzemí bylo šero, protože prostor osvětlovali jen holé žárovky rozmístěné na stropě v dalekých rozestupech, ale Ioliiny zostřené smysly si rychle přivykli. Kolem nich panoval chlad a pach vlhka. Byli slyšet ozvěny kroků.
„Kde je zbytek týmu?”zeptal se cizí muž.
„Zeptej se tohohle toho.”strčil do Ioli. Ta se vyděšeně rozhlížela kolem sebe. Chodba byla úzká, nemohla by tam ani rozpřáhnout ruce a to ji znervózňovalo. Neměla kam utéct.
„Zabila je?”
„Rozsápala na kousíčky.”
„K čemu nám to, sakra, bude dobré?”
„To bych taky rád věděl.”povzdech Erik.
Ioli nevnímala muže za sebou. Snažila se uklidnit splašené emoce. Strach, který se jí rozlézal po celém těle, nejistotu, zmatenost. Ve skrčeném postoji se nechala popostrkovat vpřed.
„Je klidný.”poznamenal cizinec.
„Je to vyděšený. Měl si to vidět venku. Není mazlíček, kterého si smíš pohladit. Je krvelačná zrůda.”
Zdálky Ioli zaslechla hlasy lidí, našpicovala uši.
„Kde je Michael?”zeptal se Erik.
„V zasedací místnosti, už na tebe čeká.”
„Jak může vědět, že sem tady?”
„Hlídka vás dva viděla, tak tě nahlásila. Prý to bylo zajímavé.”
„Takže tam někdo přece jen byl!”vykřikl podrážděně Erik.
Došli nakonec schodů.
Ioli do bosých nohou studila ledová betonová zem, stěny byly též betonové. Chodba se tu rozbíhala do několika směru. Erik ji strčil doprava. Procházeli kolem množství zavřených dveří. Z některých zaslechla tlumené hlasy lidí. Zaznamenala i tenoučké hlásky dětí.
Kde to jsem?
Vypadalo to jako podzemní bunkr. Po stropech vedly různé trubky a kabely. U zdí byly sem tam postaveny kovové lavičky a hasicí přístroje.
„Není to jako v centru, co? Bohužel si takový luxus nemůžeme dovolit.”
Záleží na tom, jakou část centra myslíš… Moje temné vězení luxusní nebylo.
Na konci chodby spatřila velké kovové dvoukřídlé dveře, které byly pootevřené.
Z ničeho nic ji Erik popadl za krk.
„Dám ti jednu dobrou radu.”zašeptal ji u ucha. „Jestli nechceš přijít o život, o nic se nepokusíš, jasný?”
Zavrčela na něj. Erik jen pokrčil rameny a strčil ji do místnosti.
Když se Ioli opět podařila získat rovnováha, rozhlédla se kolem sebe.
Byla to velká místnost, ve středu na špinavém koberci stál podlouhlý dřevěný stůl s několika židlemi okolo. Ze stropu visel kovový lustr, který vydával příjemné světlo. Ale jinak místnost působila chladně a dost neobydleně. Betonové holé zdi, trubky a kabely vedené různě po stěnách i stropě a chlad zalézající do morků kostí.
V čele stolu spatřila sedět muže středního věku. Měl delší světlé vlasy stažené do culíku a na sobě černou uniformu, jako Erik. Už na první pohled věděla, že je vůdce.
Muž se na ně usmál a ukázal na židle kousek od sebe.
Erik ji k nim dostrkal a posadil.
„Tak tě tu vítám, Peregrimusi.”řekl muž klidným autoritativním hlasem, přičemž ji probodával zelenýma očima.
„Eriku, kde je zbytek tymu?”obrátil se muž na Erika.
Ten stál za Ioli a držel ji za ramena.
„Pravděpodobně hnije na ulici.”odvětil chladně.
„Takhle bys o svých druzích mluvit neměl.”
Erik jen něco zahuhlal.
„Takže řekls jí, oč jde, nebo ne?”zaměřil se muž zpátky na Ioli.
„Nebyla s tím řeč.”
„Chápu. Takže, můj drahý Peregrimusi, vítej v Ochráncích!”rozpřáhl muž ruce a doširoka se na vyděšenou dívku usmál.