Bílá smrt-12. Kapitola

12. Kapitola
Už je to dlouhá doba, kdy se cítila tak uvolněně. Naposledy takhle spala jako miminko, když si ještě nic neuvědomovala. Když ještě nevěděla, že ji sledují každou vteřinu jejího života.
Rozespale otevře oči a několikrát zamrká. Cítí, jak tělem proudí nová energie.
Chce se protáhnout, ale něco ji v tom zabrání. Teprve teď si uvědomí, co se stalo a začne sebou divoce škubat. Snaží se zpřetrhat provazy, které jí řežou do masa. Má spoutané kotníky, zápěstí a přes ústa šátek.
Divoce sebou zmítá, snaží se osvobodit z těch pout, která přivolávají nepříjemné vzpomínky.
Zaskuhrá do šátku.
„Jen klid.”ozve se kus od ní.
Ztuhne a našpicuje uši. Až teď si uvědomí, kde se nachází.
Je v autě. Vyvalenýma očima si prohlíží útroby té divné krabice, když se očima zarazí na člověku sedícím na předních sedačkách.
Je to ten muž. Upřeně hledí před sebe a rukama svírá volant.
„Už jsem myslel, že je po tobě.”poznamená.
Ioli se nehýbe. Nemá na to odvahu. Vůbec netuší, co se děje a proč ještě žije. Vždyť přece prohrála…
Pocítí strach.
Strach z neznámého. Strach z muže. Strach z toho, co se bude dít dál. Proč tu teď leží svázaná? Co s ní chce dělat?
Co když mě odveze zpátky?
Po těle ji přejede mráz. Nechce se tam vrátit. Nikdy!
Opět sebou začne škubat. Tentokrát mnohem divočeji a s větší vervou. Ze všech sil se snaží přetrhnout provazy, které ji brání v úniku. Hlavou se otírá o sedačku a snaží se sundat šátek, aby mohla použít své tesáky.
„Sakra. Uklidni se.”zavrčí muž rozhořčeně. Ioli si ho nevšímá, dál se snaží osvobodit.
Konečně! Šátek ji sjel na krk. Zvedla spoutaná zápěstí k ústům a začala je zpřetrhávat. Muž si toho všiml, prudce zabrzdil, popadl provaz ležící vedle něho a přes sedačku vlezl k Ioli. Snažil se jí chytit za zápěstí, ale ona se mu divoce vyhýbala. Pokusila si rozvázat kotníky, ale to jí muž zasedl nohy a snažil se ji opět spoutat.
„Když jsi spala, byla s tebou menší práce!”
Ioli mu zavrčela do obličeje.
Konečně se mu podaří dívku opět spoutat, tentokrát ji ale zápěstí narval za záda.
Ioli zůstane nehybně ležet na sedačce. Muž se zase vrátí k řízení a tiše pokračují v jízdě.
Co se mnou bude?
Co by? Lidé tě opět využijí.
Ne…
Proč bys je jinak zajímala? Seš jenom zbraň a zrůda. Potřebují tě k tomu, aby přežili.
A to si myslí, že bych spolupracovala?!
Jsou to zrůdy, nevíš, čeho všeho jsou schopni…
Posadí se a hlavu opře o opěradlo. Urputně se snaží zlikvidovat provazy, přičemž nespouští zrak z muže. Teprve pochvíli si všimne zrcátka, ve kterém jí pozoruje muž.
Vycení tesáky a zahledí se na svět venku.
„Víš, Ioli, svět venku je moc krásný. Zelené lesy, modrá obloha, města a vesnice, barevné domy. I já tam kdysi žila. V malém domečku s mým otcem a matkou, ale pak jsem se dostala sem. Schází mi vítr a zpěv ptáků po ránu. Jednou, až budu stará, se tam určitě vrátím.”řekla ji jednou maminka před spaním. Ioli ráda poslouchala příběhy o světě za zdmi centra. Chtěla o něm vědět vše a hlavně, jednou do něho chtěla patřit.
Avšak skutečnost je jiná, než příběhy.
Projížděli mrtvou krajinou. Kolem rozpraskané silnice stálo mnoho uschlých stromů, na nebi pluly šedé mraky, na silnici viděla nespočet mrtvol zvířat, někdy i člověk. Krajina byla bez života. Mírný větřík zvedal ze země oblaka prachu. Daleko v dálce viděla nějaké město. Vysoké zašedlé budovy a pod nimi trosky domků. Celé město bylo zahaleno v mírném oblaku prachu. Ale jinak kolem do kola nic. Žádný strom, potok, tvor, život.
„Virus.”řekl muž z ničeho nic, když si všiml, jak se Ioli smutně dívá z okna. „Před několika lety na zem dopadl meteorit, který k nám přinesl neznámý virus. Začalo to nenápadně. Nejdříve se pořád měnilo počasí, horka, zimy, neustávající deště a zase horka. Pak to napadlo rostliny, které postupně všechny usychaly a umíraly. A nakonec byli postižení i lidé a zvířata. Začal být nedostatek jídla a svět, který jsme znaly, se rozpadl. Lidé bojovali o území, jídlo i vodu. Nakonec začali napadat vlastní rasu. Zešíleli. Víš, ten virus když tě napadne, nezemřeš hned. Nejdřív tě to paralyzuje a postupně zabíjí, až nakonec tvoje tělo exploduje. Trvá to několik měsíců. Začalo to dávno a lidí je čím dál míň.”
Svět umírá…
„Víš, nechápu, proč ti říkají naděje lidstva. Ty pocházíš z toho zatracenýho šutru, zabíjíš lidi, nechápeš naše problémy a ani tě to nezajímá. Sobecky sis žila schovaná někde uvnitř, kde si měla všeho dostatek. Stejně, jako ti ostatní bastardi, co tě stvořili. Kolik žen kvůli nim zemřelo! Jen aby přivedli na svět zrůdu, jako seš ty! Nechápu to! Proč tě mám přivést?! K čemu nám asi tak budeš?! Kdyby to bylo na mně, dávno bys byla mrtvá, stejně jako ostatní z centra.”syčel zlostně.
Ioli mlčky hleděla na svá holá stehna.
Vidí ve mně jen zrůdu…
„Proč si vlastně utekla z toho útulného hnízdečka? Mělas zůstat zalezlá. Ty do tohoto světa nepatříš. Tady bojují lidé o holý život! Kvůli tobě! Přineseš sebou jen další smrt. Nikdy mezi námi nenajdeš místo. Jsi zrůda stvořena ze smrti.”
Ty do tohoto světa nepatříš…
Nejsem zrůda.
Sklonila hlavu a nechala si dlouhé vlasy spadat do obličeje, aby neviděl slzu, který ji ukápla z oka.
Vždy si přála jen někam patřit. Mít rodinu, přátelé, ale všichni v ní vidí věc, zrůdu. Myslela si, že venku pro ni místo bude. Že v tom krásném světě s lesy a ptáky najde místo, kde by mohla svobodně žít a být milována. Ale i tam ji lidé považují za zrůdu a touží po její smrti.
Utekla ze strachu. Bála se těch lidí okolo sebe, toho co jí mohou provést. Bála se svých vzpomínek. Ale nejvíc se bála tmy. Té tmy, ve které by pro ni zmrzl čas a její duše pomalu umírala. Tmy, která by opět naplnila její život i mysl. A samoty, která by zmrazila její srdce. Už nikdy se tam nechce vrátit.
Ale toto lidé nikdy nebudou schopni pochopit. Nikdy nepochopí její srdce naplněné láskou a nenávistí.
Kousla se do rtu, až jí po bradě stekl teplý pramínek a rudá kapka skápla na bledé stehno.
Mám z poloviny stejnou krev, jako oni a stejně k nim nikdy patřit nebudu. Protože moje druhá půlka je naplněna smrtí.
Správně jsem se nikdy narodit neměla. Moje existence byla jen sen lidí, kteří toužili po záchraně. Ale teď jsem tady. Zrůda ve světě lidí. Proč?!
Schoulila se do klubíčka. Toužila zmizet. Zůstat navždy spát bezesným spánkem. Necítit bolest v hrudi a horkou nenávist v krvi. Necítit nenávist a strach ostatních. Toužila odejít za svými mrtvými předky, kteří světlo světa spatřili jen na kratičkou chvíli. Na rozdíl od ní jim nebyl dát život, po kterém všichni tak moc touží. Dostala ho ona. Dívka naplněná nenávistí.
Ale jedna její část chce žít. Chce žít, aby vyplnila svůj slib: zabít je.
Nenávidím je!
Auto sebou cuklo a muž vystoupil.