Bílá smrt-26.Kapitola

26.Kapitola
Ioli byla propuštěna z vězení. Musela slíbit, že svůj úkol začne brát vážně a podřídí se vůdci Ochránců. Slib vyslovila se vztyčenou hlavou po boku Erika. Věděla, že dokud bude s ním, dokáže všechno. Věděla, že tu chce najít své místo. Dokáže, že je silná a bude pomáhat. Konec konců k tomu byla vytvořena.
Když všichni odešli z hlavního sálu, kde proběhlo oficiální přijetí Ioli mezi Ochránce a Erikovi bylo jasně řečeno, že je jeho svěřenkyně, Erik si stoupl před ni. Dlouho se na ni mlčky díval, jako by se chystal k něčemu závažnému.
„Moje drahá svěřenkyně, rád bych ti někoho představil. Chci, abys poznala, že lidé nejsou tak zkažení, jak si myslíš. Chtěl bych ti představit někoho, kdo pro mě moc znamená.”
Ioli nic neříkala. Stále byla ještě moc vyjevená ze sběhu událostí, než aby se zmohla na nějakou inteligentní reakci. A tak jen mlčky následovala Erika, který si to rázně vykročil z hlavního sálu a mířil si do bludištěm chodeb neznámo kam.
Moc dobře si uvědomovala, že na ni všichni zírají, jako na zjevení, ale neohlížela se. Přehlížela tiché šuškání. Je jedna z nich!
Došli k dřevěným dveřím. Ioli si je pamatovala z té noci, kdy se potají vykradla za Erikem.
„Počkáš tu chvíli?”
Přikývla.
Erik zmizel ve dveřích a ona se opřela o zeď. Kolem ní procházeli lidé s nevraživými pohledy ve tvářích. Erik jí řekl, že ta dívka, kterou zranila, přežila, ale lidé to snáší hodně špatně. Potrvá nějaký čas, než ji přijmou mezi sebe. Ale ona jim odkáže, že není zrůda, za kterou ji pokládají.
Hmmm…. Myslíš si, že s nimi můžeš žít? Že se můžeš stát jednou z nich? Ty sem nepatříš. Tady není tvé místo. Ty nemáš chránit. Tvým posláním je šířit strach! Lidé tě nikdy nepřijmou!
Vypadni.
Nejsi jedna z nich a nikdy jí nebudeš. Zradí tě, okradou tě o všechno, pokusí se tě zabít. Už jsi to jednou zažila, tak proč?!
Ioli zatřepala hlavou. Snažila se poslechnout Erika a ten dotěrný hlas ignorovat. Což šlo velmi velmi těžce. Byl s ní tak dlouhou dobu. Stal je její součástí. Možná to je ona sama. To neví….
Dveře se otevřely a ven vykoukla Erika hlava s rozcuchanými světle hnědými vlasy na hlavě. Pustil ji dovnitř.
Ioli pomalu vkročila.
Stanula v malé bílé místnůstce. Byla skoro prázdná. Na jedné ze zdí visel obrovský obraz hor, za které zapadalo slunce, v rohu stála dřevěná židle a kousek od ní stála nemocniční postel spolu s kapátky a nějakými lékařskými přístroji. Pod bílou přikrývkou někdo ležel. Nehýbal se.
Ioli se osmělila a pomalým krokem došla k posteli. Nahlédla do lidské tváře.
Byla to dívka. Vypadala tak na 19 let a byla nádherná. Srdcovitou tvář lemovaly tmavě hnědé vlnité vlasy. Plné rty, kulatý nosík a zavřené oči. Jediné, co ji dělalo strašidelnou, byla její barva. Byla tak neskutečně bledá. Možná i bledší než Ioli. Ioli jasně viděla prosvítající žíly na jejím krku. Vypadala tak křehce.
Nehýbala se. Bezvládně ležela na zádech s rukama podél těla. Jen hrudník se zvedal v pravidelném pomalém rytmu.
Vypadala jako mrtvá.
Ioli se nepohnula. Hleděla na dívku před sebou a nevěděla, co dělat. Proč ji sem Erik vzal? Kdo je ta nádherná dívka, který vypadá jako mrtvola? Co se jí asi stalo?
Cítila, jak se k Erik přiblížil, chvíli stál vedle ní a pak si sedl na kraj postele k dívce.
„Jmenuje se Rose.”poznamenal tiše.
Ioli odvrátila pohled od Erika a vrátila se k bledé tváři dívky.
Rose…
„Rose, tohle je Ioli. Ten slavný Peregrimus z centra, víš? Teď je jako já. Je Ochránce.”řekl směrem k dívce. Nepohnula se, ani oči se nezachvěly. Jen tam dál ležela zcela bez života.
Erik ji jemně uchopil za bledou ručku.
„Rose utrpěla vážnou nehodu a už několik let je v kómatu. Doktoři jí chtějí odpojit, ale já jim to nedovolím. Nedovolí, aby jí zabili. Já věřím, že se jednoho dne probudí. Že se ke mně vrátí. Budu čekat. Slíbil jsem jí to.”zašeptal. Z jeho hlasu se vytratil veškerý chlad a zbyla jen něžnost, láska a strach. Hleděl na dívku a v očích se mu zračil nekonečný smutek. Bolest tak silná, až v Ioli hrklo. Znala ho jako silného a nevrlého chlápka, ale teď se jevil úplně jinak.
Přisunula si židli k posteli a usadila se.
„Miluju ji. Ona je dívka, kterou jsem si zvolil, ale nedokázal jsem jí ochránit. Rose je pro mě vším…”řekl sklesle.
Ioli se bála promluvit. Bála se, že vysloví něco, co ho zraní. A tak čekala, až začne vyprávět. Seděla a koukala.
Erik se zhluboka nadechl. „Stalo se to před třemi lety, kdy mi bylo 18 let. Už tehdy jsem pracoval u Ochránců, jelikož jsem byl Michaelův dlouholetý známý, vzal mě jako malého kluka pod svá křídla, když jsem přišel o rodinu. S Rose jsme spolu byli od 16 let. I ona se přidala k Ochráncům. Chtěla být se mnou. Věřila, že ji dokážu ochránit. A já v to věřil také. Byla to usměvavá dívka, která tě dokázala rozveselit v jakékoliv situaci, ona neznala lži ani podvody, chtěla jen být se mnou a dělat mě šťastným. Neměla nikoho kromě mě. Jako malé mimino ji rodiče nechali v děcáku. Byli jsme spolu tak hrozně moc šťastní. Ona pracovala jako kuchařka v minulé skrýši Ochránců. Uměla dělat vynikající jídla. Každý večer mi donášela něco malého k zakousnutí. Ale naši skrýš objevil Počátek a vrhl se na nás jako pes na kost. Měli tanky, bomby, dokonalé střelné zbraně a mnoho lidí. Zničili náš úkryt, vyvraždili polovinu Ochránců. Když jsem bránil hlavní vchod, přiběhla ke mně nějaká žena a řekla, že Rose je v nebezpečí. Že Počátek zaútočil zezadu, kde byla kuchyně a Rose. S vzteklým křikem jsem rozběhl do kuchyně. Pozdě…. Počátek vyvraždil všechny ženy. Začal vše zapalovat a ničit. Bořil náš domov a bral nám to nejcennější. Životy. Bránili jsme se, jak nejlíp jsme uměli, ale marně. Michael zavelel na ústup. Popadl jsem Rose a běžel pryč. Byla celá od krve. Všude. Krev jí tekla z břicha i z hlavy. Měl jsem tak neskutečný strach.
Michael našel jiný úkryt. Tento bunkr. Rose byla okamžitě odvezena na ošetřovnu, kde zjistili, že utrpěla vážná zranění, ale je naživu. Avšak nikdo nedokázal říct, kdy se probudí a jestli vůbec… Slíbil jsem jí, že na ni počkám.
Byl jsem naštvaný. Půl roku jsem s nikým nemluvil, choval se jako naprostý blbec.”
Ioli zaťala dlaně v pěst.
Život není spravedlivý… Působí bolest, ale dává radost.
„Je mi to moc líto.”zašeptal po chvíli ticha.
Erik mlčel. Seděl s hlavou skloněnou a nehýbal se.
Ioli věděla, co se děje. Otevřel staré rány, které se nikdy pořádně nezahojí. Zná ten sžírající pocit, který je oba bude pronásledovat do posledních dnů na tomto zkaženém světě.