 03.01.2017 3 1311(13) 0 |
Suchá víčka z pergamenu
halí vlhké bělmo.
A čočky, v důlcích zaryté,
civí do černobíla.
Úlomky chladné dýky,
trčící z údolí mezi lopatkami,
zacpaly stěny změklých cév.
Zrezlá pumpa nehybně dlí
v husté tekutině.
Když ztěžka se svrašťují zákruty,
tam v dálce za rohem,
sněžní voyeři lepí se tiše na okno.
Sledují rozklad horoucího nitra na křehký led.
Žasnou.
A zmírají na pravý opak.
halí vlhké bělmo.
A čočky, v důlcích zaryté,
civí do černobíla.
Úlomky chladné dýky,
trčící z údolí mezi lopatkami,
zacpaly stěny změklých cév.
Zrezlá pumpa nehybně dlí
v husté tekutině.
Když ztěžka se svrašťují zákruty,
tam v dálce za rohem,
sněžní voyeři lepí se tiše na okno.
Sledují rozklad horoucího nitra na křehký led.
Žasnou.
A zmírají na pravý opak.
06.01.2017 - 18:11Samozřejmě je nutné vnímat v podstatě vše, co napíšu obrazně. Zde je vyobrazen člověk co hledí do černobílé minulosti, slepý k novému žije v minulosti. Po zradě není schopen důvěřovat a milovat. Proto se utápí v žalu. Děkuji za komentář, vážím si ho.
05.01.2017 - 08:01Yasmin
Není to asi úplně můj šálek poezie, ale stylem, jakým to popisuješ, není vůbec špatný. Třeba - trčící z údolí mezi lopatkami - je hodně zajímavé. A zajímavý je i ten konec. Něčím určitě zaujala.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
vločky a lidé. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : ledové paradoxy.
Předchozí dílo autora : zvěř.
