MiniProzření

Axena netrpělivě čekala na svého válečníka večer u psychelevize a stále doufala, že se zase jen zdržel ve Vojenské hospodě a že je jinak zcela v pořádku, živ a zdráv. Navíc se pohádali, než odešel na hlídku do vesmíru a ona teď trpěla menšími výčitky svědomí. Z přemýšlení jí vytrhl až zvonek. S tlukoucím srdcem šla otevřít a za dveřmi stál Petrex, Altarův zástupce ve velící funkci.
„Co se stalo?!“ vyhrkla vyděšeně.
„Víš, testovali jsme novou zbraň, zmenšovací paprsek a trošku se to posralo... Ale Vojenský doktor říkal, že to pomine, ale nikdo neví kdy...“
„Tak, sakra, o co jde?!?“ bledla už hrůzou.
Petrex jí s nesmírně zoufalým pohledem podal malou, skleněnou krychli, o hraně asi patnácti centimetrů s maličkým kapitánem Altarem Epetulexem, donedávna nejsurovějším velitelem Strážné jednotky 3, uvnitř.
Vypadal stejně jako dříve, jen neměřil 191 centimetrů, ale pouhých třináct.
Axena na něj přes sklo nevěřícně hleděla.
„Zlato, co se ti to stalo?!“ zašeptala šokovaně. Petrex se s ní rozloučil a spolu s ostatními vojáky odešli pryč.
Opatrně otevřela skleněnou krychli a jemně ho za uniformu vytáhla ven. Posadila si ho do dlaně a něžně ho prstem pošimrala po tváři.
Rozzuřeně na ni z dlaně koukal, byl ještě menší než panenky na hraní a ona měla strach, aby mu neopatrnou manipulací neublížila nebo aby jí, nedej bože, nespadl na zem. Jemně ho přemístila na stůl, přidřepla si a znovu ho pobaveně pozorovala. Přicupital až k ní, sedl si na okraj stolu a kysele se na ni zatvářil.
„Za měsíc prý zase vyrostu...“ pípnul tiše „ do té doby můžu bydlet třeba v krabičce od kafe, ale až vyrostu, to si někdo šeredně odskáče... Potáhnou před Vojenský soud!!!“ sršel vzteky nanovo a zatínal maličké pěsti.
„Nerozčiluj se už.
Postavím ti domeček a postýlku pro panenky. A do práce budeš chodit se mnou ve skleněné krychli......Nemáš hlad, miláčku?“
Znovu ho vzala do dlaní a něžně políbila. Pak ho nechala, ať jí vyleze na rameno, přičemž se držel její náušnice a chirurgickými řezy mu z jeho původní večeře připravila úplně miniaturní porci. Placatý vršek od limonády mu posloužil jako talířek a sklenice se stopkou, obrácená dnem vzhůru, jako stolek, u kterého musel stát. Do odměrky na sirup proti kašli mu kapátkem nakapala trošku modrého piva z plechovky a se smíchem na něj koukala.
Jako malá, obživlá panenka. S chutí všechno snědl, apetit se mu s paprskem nezmenšil, tak mu ještě přidala a pak ho v dlaních odnesla do ložnice a marně si lámala hlavu s tím, kde mu ustele.
Posadila ho na noční stolek a když při prohrabávání šuplíku narazila na vypolstrovanou podprsenku, napadl ji spásný nápad. Z košíčku vypárala gelovou výztuhu, která byla krásně měkounká a na přikrytí mu dala jedny ze svých termokalhotek.
Altar se do nich zachumlal a spokojeně prohlásil, že ho vždycky potěšilo, když se jí zrovna do téhle části oděvu dostal. Naoko uraženým mlasknutím ho sepsula a uložili se ke spánku.
Ráno mu napustila umyvadlo teplou vodou a pěnou do koupele, aby se umyl, nechala ho, ať si z uniformy sundá všechny ty mini odznáčky, opasek, bleskomet a pistoli a mundúr mu přemáchla v mýdlové vodě, jelikož už trošku zapáchal a dala ho sušit na topení.
Aby mu nebyla zima, s mateřskou něhou ho zabalila do kapesníku a odnesla do kuchyně.
„Aspoň mi nebudeš utíkat do hospody na pivo... A když mě budeš zlobit, tak tě zavřu do dózy na čaj a tam tě roupy přejdou...“ smála se zvonivě a z modrého berezinového koláče mu nasypala pár drobečků s polevou do vršku a do odměrky nakapala kafe.
„Počkej, až vyrostu!!! Já ti dám za tyhle kecy!!!“ rozčiloval se pisklavě a kolem pasu si přidržoval kapesník, jelikož mu byla děsná zima.
„Ale, nekvíkej mi tady a papej...“ švitořila rozněžněle a laškovně do něj cvrnkla prstem, však neodhadla intenzitu a málem mu vyrazila dech. Převrátilo ho to na záda, plesknul sebou o stůl, ale po chvíli se posadil a vyčítavě na ni z kapesníku hleděl. Polekala se, protože i když byl momentálně maličký, tak to stále byl její milovaný, i když momentálně většinu času nevrlý a cynický, partner a drsný velitel Strážné jednotky 3.
I přes jeho rozčílené protesty a vztek ho vzala do dlaní a jala se celý incident urovnat.
„Promiň,čumáčku, to jsem nechtěla...“ kála se omluvně.
„Tos udělala naschvál!!!! Víš, jak to bolelo?! Málem jsi mi polámala žebra, do prdele!!!“ zuřil a písklavě ječel, až ji to rozesmálo nanovo a Altar už se definitivně urazil.
„Já za to vážně nemůžu, ty máš teď tak tenoučký hlásek, promiň, už se nezlob....“
Prstem ho jemně hladila po hlavě, dokud ho hněv nepřešel a foukala na něj, aby ho aspoň trošku zahřála.
„Já bych si tak dal cigáro...“ zakňoural náhle a smutně na ni koukal.
„Nějak to vymyslíme, neboj... Teď se najez a já se půjdu mrknout, jestli už ti uschla ta tvoje mini uniforma.“
Kvapným krokem odešla pryč, což mu připadalo jako mírné zemětřesení a pustil se do snídaně. Přitom si šokovaně prohlížel svou kuchyni, jelikož se mu nyní naskytl pohled, který už nikdy jindy nepozná. Všechno bylo obrovské, skleněný kulatý stůl jako přistávací luftrplac turboplazmových stíhaček, z kuchyně do ložnice by cupital asi půlhodiny. Za chvíli se ozvalo opět slabounké zemětřesení a s ním přišla i Axena, s čerstvě vysušenou uniformou a maličkými odznáčky v dlani. Vysypala mu je na hromádku a podala mu svršky a zbraně.
„Jsou všechny?!“
Altar si svá vyznamenání pedantně přepočítal a nasázel zpátky na vojenskou bundu. Pak se pečlivě ustrojil, obul a na hlavu posadil důstojnickou čepici a vypadal jako malý vojáček na hraní.
„Počkej tady, já se obleču a půjdeme do Institutu, doma sám být nemůžeš, ještě bys mi spadl do koše na odpadky a já bych tě už nikdy nenašla...“
„Nepůjčíš mě dětem na hraní, že ne???“ tázal se s mírnou obavou v hlase.
„To,víš, že ne!!!!“ vykulila na něj oči „co tě to napadá? Budeš s náma v kanclu na kancelářském stole, ale víš co??? Axeile včera spadl prstýnek do odtokové mřížky ve sprše a nemůžeme ho dostat ven, možná, že ty bys to teď dokázal?!“
„Pokud mě tam nezapomenete, tak to risknu...“ řekl odevzdaně a vlezl si do vypolstrované skleněné krychle, kterou mu láskyplně vystlala výztuhou z podprsenky.
„Do kabelky mě nedávej! Tam by se asi poblil, než bychom dorazili do Institutu!“ rozkazoval jí zase řízně ze svého úkrytu.
Otiskla mu na skleněnou hranu polibek a celou dobu ho pečlivě držela v dlaních, aby to s ním moc nehoupalo.

„Páni... Jak se mu to stalo?!?“ civěly na něj kolegyně z Institutu vzdělání pro nejmenší vyjeveně, když z krychle vylezl na stůl.
“Prý nějaký test zmenšovacího paprsku, víc toho nevím...“
„Konečně mu můžu bez obav říct, že se občas chová jako arogantní, šovinistické a sexistické prase...“ řekla Axeila kysele „že pane kapitáne?! A žádnou blbou odpověď nechci slyšet, jinak si vezmu plácačku na mouchy!“
„Holky, neubližujte mu!“ bránila ho Axena, až ho to dojalo a vděčně se na ni usmál.
Poslední dobou k ní moc milý nebyl a teď měl dost času na přemýšlení, jak se po opětovném zvětšení změnit.
„Já jsem připravený na všechno...“ špitnul klidně a posadil se na krabičku od cigaret. Uxila, hlavní asistentka pro výchovu Tekkenských dětí, mu nalámala modrou čokoládu na maličké drobky a vysypala mu je do hrnečku pro panenky.
„Na, dej si na nervy a když budeš hodnej, možná ti uháčkuju spacák a ušiju polštářek.
Ale to bys musel být velmi,velmi hodný, což ty moc neumíš,viď?!“ řekla mu jízlivě a pobaveně se usmívala nad jeho miniaturním vzezřením.
Altar si jen povzdechnul a mlčky cumlal čokoládové drobky.
Teď, když byl úplně malinký, nikdo z něj respekt neměl a všichni najednou překypovali až přílišně zdravou upřímností.
„A kdy zase vyroste, Axi?“ slyšel zpovzdálí.
„No to já nevím, prý asi za měsíc...“
„Teď ho nemůžeš ani pustit k vodě,co? Leda že bys ho spláchla do hajzlu...“ smála se jedna z těch semetrik, až Altarovi čokoláda zhořkla v puse. Slyšel dobře?
„No tak teď ho přece neopustím... Já vím,že jsem to měla v plánu, protože se choval jako arogantní blbec, ale nyní zas vím,že ho pořád miluju...“
„Já tě nechápu, takovýho magora uniformovanýho, vždyť on ani nemluví, po každým jenom řve! Až se zpátky zvětší, bude z něho stejné hovado jako před tím...“
„Třeba ne...“ zaslechl její posmutnělou odpověď a koukal do prázdna jako opařený.
Jak je možné, že si ničeho nikdy nevšiml, že nikdy nevycítil, že si o něm většina myslí, že je arogantní vůl a co je nejhorší, vůbec netušil, že ho jeho zlatovláska chce opustit?!
I když poslední dobou víc než hodně času propil s kumpány ze Strážné jednotky 3 ve Vojenském baru a moc se své partnerce nevěnoval, ale ona mu přece nikdy nesdělila,že jí to vadí?!
A přece jí to štvalo,víc než dost... Ale pořád si našla čas a chuť, aby mu upekla jeho oblíbený modrý koláč a uvařila mu kafe a donesla prášky, když mu po prochlastané noci bylo zle a on ji většinou za tohle ani nepoděkoval, inu, však to je přece samozřejmost, ne?
Zklamaně zalezl zpátky do krychle a propadl mírnému zoufalství.
Asistentky z Institutu se začaly věnovat malým Tekkenským potomkům a on v kanceláři osiřel a začal se nudit. Procházel se po stole tam a zpátky, hopsal po světelné klávesnici, chtěl vyskákat na velký svinovací monitor, že jsou to všechno svinské mrchy, ale pak se na to vykašlal a začetl se do časopisu, který byl rozevřený na stole. Jak těmihle periodiky ze zásady pohrdal a Axeně se smál, že takové kraviny čte, momentálně mu dané čtivo přišlo vhod.
Dozvěděl se o využití bylinek v domácí kosmetice, o přípravě salátů na oslavu Dne vítězství Militantní Modrovlády a další článek ho dokonale uzemnil.
Že to byl Axenin časopis, poznal hned podle růžové svítívé tužky, kterou si zaškrtávala text, jež ji zaujal.
Jste ve vztahu nešťastná?! Zněl nadpis, třikrát podtržený. Výčet vlastností různých typů nevhodných partnerů, ve kterých se někdy bohužel viděl více než dokonale. Neustálý vztek, pocit nadřazenosti, samolibost, neochota naslouchat, chtít mít ve všem pravdu a spoustu a spoustu jiných, z nichž minimálně jedna třetina byla zakroužkovaná růžovým oválem pravdy a poznání.
Jeho milovaná si o něm myslí, že je despotický, narcistický pitomec, jež jí nenaslouchá, kašle na ni a radši se věnuje chlastání, válčení a ke všem v okolí umí být natolik cynický, že ses ním většina baví jen kvůli ní samotné.
Jak s ním může být?!
Asi proto, že jej má přes všechno ráda a marně ve svých snech doufá, že se jednoho dne změní a bude k ní láskyplný jako ty první chvíle, kdy ji poznal a byl ještě poblouzněný láskou a ona jej nechtěla právě proto, že je vojenským velitelem a měla obavy zrovna z těchto potíží, jež ji sužují nyní.
Až se do něj nakonec zamilovala, přehlédla vojenskou uniformu i Válečné geny, kvůli nimž má tak jiskrné sytě modré oči a černou válečnou minulost a nakonec i jeho slinu po Světlunce a skutečnost, že se postupně přestal usmívat, začal zase sršet vztekem a ledovým cynismem, nabyl pocitu, že pocit milovanosti jí přece stačí dokázat sexem a jí tak hluboce zklamal.
Ale už byla raněná hlubokou láskou k němu, k jeho modrým očím, vysoké, štíhlé, předpisově vojenské svalnaté postavě a chvílím, kdy k ní býval milý a něžný a bohužel počet těchto okamžiků se limitně začal blížit nule...
Slezl z časopisu pryč a schoval se zpátky do své krychle, kde tvrdě usnul. Probraly ho až asistentky a Axena, jež ho starostlivě hledala.
Už, už měl na jazyku vzteklou poznámku, že ho zbytečně vzbudila dosti brutálním způsobem, přece musí vědět, že nikde jinde být nemůže, ale bleskově ji spolknul.
„Tady jsem, pusinko, kdy bych byl prosím tě, neboj se...“ špitnul klidně a usmál se na ni z dlaně, do které ho z krychle docela nešetrně vysypala, jelikož si ho prvně nevšimla, poněvadž se zachumlal do kapesníku, který objevil na stole.
„Nemohla jsem tě najít, nezlob se...“ kála se obvyklým způsobem.
„Ale neomlouvej se, já přece chápu, že ses o mě bála a nic ti neříkám...“
Usmál se ještě více a Axena docela překvapeně zamrkala, jelikož už byla připravená se s ním zase hašteřit.
„Prstýnek už kolegyně vytáhnout nechce?“ tázal se mile.
„Už ne, říkala, že bys ses tam ještě utopil a ona by musela před Vojenský soud. Zítra přijde údržbář.“
„Tak dobře, pusinko... Jinak vám, dámy, děkuji, za vaši laskavou péči, moc si toho vážím...“ prohlásil ke kolegyním a zdvořile se na ně pousmál.
„Že on nám tady vychlastal ty likérové bonbóny, co holky?!“ žasly kolegyně, ale nakonec ho vzaly na milost a ušily mu modrý polštářek a malou peřinku, aby už nemusel využívat kapesníků a kalhotek.
Následující dny ho Axena pečlivě střežila, nosívala ho sebou úplně všude, kam šla ona a i když si od ostatních jejích přítelkyň a známých vyslechl dost nemilé řeči, jež by raději neslyšel, nemohl říci, že by mu to nepomohlo.
Nikdo jeho přítomnost nebral v potaz, jelikož byl přílišně maličký a rychle se pozapomnělo, že tam také je a všechno slyší.
A pokaždé tiše poslouchal svou drahou, jak jej brání, až mu z toho bylo stydno a trpce se smiřoval se skutečností, že na takovou obranu a zastoupení vlastně ani nemá nárok a přísahal si, že až zpátky vyroste, nikdy už svým chováním nezapřičiní, aby jej musela takto hájit.
Axena mu vyprávěla o Kosmickém divadle, o všech svých zálibách, o kterých ani netušil, že je má, vždycky si ho posadila do výstřihu mezi ňadra, kde mu bylo měkko a teplo, starostlivě mu lámala drobečky modrých sušenek a celičkou dobu pusu nezavřela, jelikož si užívala, že ji konečně poslouchá.

Když pak v oslepující záři, noci po intervalu jednoho měsíce, opět nabyl své původní velikosti, byl už zcela jiným, tolerantním a něžným partnerem a klidným vojenským velitelem.
A když se na základně Trixidonského sektoru 3 začalo proslýchat, že ho zmenšili záměrně, jelikož jeho arogantního chování, surového přístupu ve velení a neustálého řvaní do totálního ochraptění, měla už celá Strážná jednotka 3 plné zuby, nerozčílil se, na naopak prohlásil, že je za tenhle incident velmi vděčen.
A to bylo jeho největším vítězstvím.