Letenský pták / první část

Můžete mě potkat na Letné. Tuším, že průměrná výška 183 cm. Tuším, že průměrná délka 18 cm. Postavou sic ne žádný Discobolos, ale mé sportovní mládí, tak to jde na těle stále rozeznat. Na ksichtě měsíční porost a v hlavě bordel jak před hlavákem. Jóóó někdy si připadám fakt průměrně. Jindy zase moc nad tím průměrem a jindy zase pod. Fakt je, že žiju jak na houpačce. Dokážu si užívat darů velkoměsta, stejně jako se jimi i ničit. Abych mohl jednou za čas vypadnou do lesů a tam si zas užívat přírody se vším, co nám dává. Hodiny, dny nebo týdny, je to jedno. Puchýře pak beru jako požehnání, znamení, zapomínáme být lidmi a stávají se z nás pěkní chcípáčči. Vytrháváme se z kontextu přírody a pěkně surrealisticky se pasujeme do rolí, které nám nepatří. Nedávno jsem při jednom takovém bloudění potkal páreček a oni se vám popálili od kopřiv. No vřeštěli jak dva paviáni, hlavně teda chlapík. Tak jsem se na protest prošel skrz tu houštinu, no bolelo to jak sviň, ale bylo to boží. Ti dva koukali jak blázní a křičeli na mě, že blázen jsem já. Ale já jen beru život se vším, co mi nabízí. Pak jsem se ale dočetl, že jsem dokonce udělal i něco pro své zdraví, že prý už staří římani se pálili kopřivami nebo co. Nejsem ale fakt žádný skautík ani dobrodruh. Oheň si jinak než zapalovačem nerozdělám. Těším se do přírody, ale když se ji nalokám fakt dosyta, tak se nemůžu dočkat toho našeho šíleného města. Ta rozmanitost, kterou nám svět nabízí, tak to je opravdu něco, co je třeba popadnout za vlasy a užít.

Život mi ukázal, že svůj akademický titul mám jen pro parádu a dost možná ani to ne. Dobře se na něj balí buchty a jediné, co mi ho připomíná je štítek na schránce. Ano, opravdu jsem si ho tam čistě egocentricky dal. Ani nevím proč, bylo to spontánní, tak samozřejmé až se cítím trapně, kdykoli ho vidím. Jako by mi připomínal, co nejsem i když jím jsem.
Je tomu tak pár let zpátky, co jsem ještě nosil špínu za nehty, a to ne že by úmyslně, jen okolní svět si to zkrátka vyžadoval a uměl zařídit. Svět zůstává stále špinavý, já se však tuto záležitost naučil ohlídat, a to ryze z praktických důvodů. Za prvé, co se týče kariérního postupu, brzy jsem pochopil, že jakási společenská upravenost je nezbytná. Vycházím vstříc alespoň v tomhle. Za druhé, co se žen týče, život mě naučil, že na to ženské celkem hledí, ba co více, že se jim neupravené nehty příčí. Třetí důvod souvisí pouze s mým empatickým cítěním, a to se situací, v které je nezbytné či žádané zabořit dva až tři prsty do ženského klína. To si pak říkám, že srát na všelicos, ale tohle mi prostě tak nějak vadí a tuším, že by to vadilo i dotyčné. Prý má v sobě každý chlap kousek gentlemena, tady mu dávám slovo a tím to asi končí.

Jako každé ráno a každý den, čekám na ranní spoj směr Malostranská. Před chvíli jsem doběhl. Chození na poslední chvíli mě pronásleduje snad celý život. Kdyby mi spoj ujel, tak bych zas jednou přišel pozdě do práce, a to by mě už nezachránily ani ty pečlivě upravené nehty. Naštěstí mi dvanáctka právě přijíždí. Nasedám a rozhlížím se. Více než polovina posádky čumí do chytrých telefonů, vybavuje se mi scénka z filmu „Her“. Jó lidstvo, normální život má už za sebou, bude to jen horší a taky zvrácenější. Sem tam se někdo dívá do prázdna, sem tam nějaký ten údajně nestranický deník, z kterého je patrné politické zaměření hned z titulní stránky, pár bulvárů a jeden Pejsek a kočička. Sedám, vytahuji Serhija Žadana a dávám se do čtení. Na Malostranské nepřítomně vylezu, mrknu po přijíždějící dvacet dvojce, nasednu, mrknu po trojkách mé spolucestující. Neustále ji očumuju výstřih, je to hypnotické, opravdová biologická rušička čtení. Když se mi konečně podaří odtrhnout oči, tak vidím, že celkem dost hltá „Padesát odstínu šedi“. Kdo takové šílenosti čte? Představuji si, že hlavně znuděné maminy, které hledají nějaké to nové vzrůšo. Část to doma vyzkouší, nechají se svázat, naplácet, ponížit, pochcat a ojet a přijdou na to, že to vlastně třeba i dost bolí a není to vůbec takový vzrůšo jako v té knížce. Druhá část nesebere nikdy odvahu a bude jen snít a tečka. Fakt si nemyslím, že někdo díky téhle knize, díky tomuhle bestselleru najde novou studnici slasti, oživení vztahu.

Teď je každopádně ta pravá chvíle něco navrhnout, zaujmout, oslnit, pod sukýnkou musí mít z téhle četby řádný jezírko. Takhle si to aspoň představuji.
Zaháním další podobné myšlenky otočením stránky. Ještě je brzo.

„Slečno, tohle zahoďte, obsah je stejně plytký jako ten obal a jen škoda stromů. Pokud si chcete počíst o šukání, zkuste třeba Dianu di Prima.“ říkám.

„Cože?“ ona.

Nechávám ji s otázkou na rtech a vystupuji.

V práci hic jako prase a nuda jako kráva. Zní to jako Farma zvířat, ale Orwella v tom nehledejte. Největší pozdvižení dne bylo, když kolega Martin přinesl sváču v sáčku pro psy. Znáte to, takový ten sáček, co je k nalezení po ulicích a sbírají se do toho všelijaký hovna všelijakých psů a kdo ví koho ještě. Jen tenhle byl igelitový, ale měl stejně výstižné nápisy. To se to pak v kanclu rozdělilo na dva tábory, přičemž první zastupoval názor, že je to hovadství, že se sáčky vyrábějí z jiného matroše, než obyčejné konzumní a že do rána chytne kdoví co. Druhý tábor razil mnohem jednodušší myšlenku.

„Sáček je sáček.“ povídá Eva.

A mě nezbývá než souhlasit.

A takhle si to pracujeme Na Pernštýně. To jsme to ale dopracovali.

Po šichtě si hlavu provětrávám cestou po Příkopech směr Paládko. Míjím živou sochu, z které pot letního žáru pomalu smývá make-up a dětem iluze. Dále spousty turistů, kteří jsou natolik blázniví, že si jako svou dovču vyberou právě Prahu a že je jich jako mravenců. Tady mravenec z Francie, tam z USA a spousta asijských mravenců s foťáky. Z které konkrétní části jsem se zatím nenaučil rozpoznat. Plánuji však tomuto studiu věnovat nějaký ten čas. Prý to jde rozpoznat dle očí, barvy kůže a roušek. Jeden z nich zakopl o pěkný kopec smůly a natáhl se na zem s úžasným skillem a to tak, že tablet drží před sebou ve vzduchu a raději místo něj obětoval bradu, kterou pomalu pokrývají kapky krve. Polámal se mraveneček, ví to celá obora. Za pár minut jsem si to prošlapal na Náměstí republiky a hurá osmičkou směr Letenský kopeček.

Doma dočítám poslední stránky knihy, čtu poctivě i poděkování, doslov překladatele a zavírám knihu. Mmmm, tohle mě vážně bavilo, tohle se musí oslavit. Koukám do knihovny, co dalšího si otevřu, pak si s tímhle dumáním lezu po chodbě dolů ze schodů, za roh do hospy, s tím, že v ní snad narazím na nějakýho známýho a když ne, tak taky dobře. V obou případech happyend.

„Jednoho Kláštera pane vedoucí.“

„Tady ho máš Alane, užívej.“ a přihraje mi ho po barové desce. Jako z filmu. Zaháním pocit žízně, když v tom mi zahraje má sms mikro kousek ze skladby Sympathy for Devil od Stounů.

Od: Natál

Čas: 17:58

Obsah: Zasukame si?

Jasný, stručný, bez keců okolo, celá ona, a to mě na ní baví. Ježiš to je hustá holka.

Odepisuji: „Jsem v Klastere a piju svecenou vodu. Sejdeme se za deset min u Poctu na vejno a jo to vis, ze jo. |Posukame si.“

Nestručný a s kecy okolo, celý já, a to ji na mě baví. Snad.

Po chvilce dopíjím pivko.

„Dnes jen na jedno, co se děje? Že ty si šlápl zas do hovna? Ne že mi s tím zas zasereš celý patník.“ povídá výčepní Honza.

„Ále hovno, život volá, respektive napsal sms.“ odpovídám.

Honza, tak to je férový chlapík. Zažil si hodně a mimo jiné taky nejlepší hudební léta Plasticů, i když už v ne tak slavné době. Takový ten fanoušek, co chodil na jejich zakázané koncerty, z čehož ho pak v jednom kuse honila a mlátila VéBé. Patřil mezi bandičku mániček, co se scházela v minulém století na schodech před Národním muzeem. Říkali si schodaři. Fakt vostrý a hrdí týpci, co se jen tak z něčeho neposrali. Hodně mi o tom navyprávěl, jaký byl tehdy ještě Knížák frajer, jak chlastali s Havlem, seznámil mě s poezií dalšího schodaře Milana Kocha a rozšířil obzory okolo české undergroundové scény. Teď vlastní příjemnou knajpičku, která zvesela ignoruje kůl trendy restauračních zařízení, jede si to svoje ve svém časoprostoru. Čekám jen, kdy dostane ochrannou známku z Unesca, protože tohle je vážně český unikát, světová památka a ohrožený druh.

„Á tak to je jiná,“ odpovídá „Že zdravím, měj se“.

Platím.
„Čao Jendo!“