Portréty - 16.část

Marie-Claire byla zvědavá jaký bude, slýchala nářky obou dívek, že je to morous a hrubián.Když spatřila muže, který se k ní otočil obličejem, nevěřila svým očím.
Muž ji probodával pohledem a čekal na její reakci. Dívka nebyla nejprve schopna řeči, ale pak se probrala z prvního úleku:
„Ne, to není pravda, to nejste vy, Gerard je přeci mrtvý.“

Muž se k ní o krok přiblížil: „Já jsem mrtvý? Vy už jste mne tedy pohřbila?“
„Gerard je přeci mrtev.“ opakovala Marie-Claire, byla bezradná.Vždyť měla jeho krev na svých rukou.Když jej viděla naposledy, smrt se přeci usídlila v jeho tváři.Ještě teď jí zní v uších sluhův hlas a výkřiky:

„ Zabila ho, chyťte ji, vražednici.“

Vždyť vojáci ji hledají jen proto, že Gerarda zabila, nebo ne? To musí být jeho bratr, říkala si, ale málo tomu věřila. Muž přistoupil až k ní. Bylo nezvratným, že je to Marsac. Marie-Claire se ulevilo, ale zároveň se v ní bouřila krev.
On je naživu, tak proč dopustil, že se musí skrývat, že je všude hledaná vojáky jako nějaký zločinec. Se zatnutými pěstmi se vrhla proti němu, ale on byl rychlejší. Uchopil ji za zápěstí a držel pevně.

„Já jsem tedy mrtvý! Hned vás přesvědčím, že jsem živý a jak!“ Teď se zlobil on. Přitáhl si ji blíž k sobě, jednou rukou držel její zápěstí a druhou vzal dívčinu kolem pasu a sevřel v náručí. Začal ji líbat. Vášnivě a skoro hrubě.
Rukou, kterou jí uvolnil při objetí, mu vjela do vlasů a chtěla jeho hlavu odtáhnout od té své, ale její prsty nahmataly jizvu po sluhově úderu. Zaváhala a než dokonala svůj úmysl, Gerard ji o to víc sevřel, sotva popadala dech.
Vtom jako by se polekal svého chování, jeho sevření povolilo a rukama uchopil její hlavu jemně a láskyplně do dlaní.
„Bál jsem se toho, ale miluji vás, víc než svůj život. Tolik jsem se strachoval, že vás zabili. Myslel jsem, že zešílím, když jste zmizela. Nebyl jsem schopen nic podniknout, vše zařizovala matka. Odpusťte.“ pak ji opět políbil ale něžně a jemně. Marie-Claire byla zmatená, vlastní tělo ji zrazovalo.
Ve své zlosti mu chtěla ublížit, vmést mu do tváře jak jej nenávidí. Vše co musela prožívat od svého útěku z Versailles, ji trápilo, ta hrůza, že on je zabit, a ona už nikdy neuvidí nejen jeho, ale ani svou rodinu. Když ji dopadnou, skončí v Bastile, v tom lepším případě. Gerard pohladil její tvář. Uvědomovala si, že vše ještě neskončilo.
„Já už budu muset jít, mohli by mne hledat.“ Marsac se jen lehce usmál koutkem úst. Políbil ji na konečky prstů a rozloučil se s ní slovy:
„Budu na vás čekat, přijďte.“

Marie-Claire vyběhla z pokoje a chvátala dolů po schodech cítila svoje srdce až v hrdle, jak bilo. Děvčata uklízela v kuchyni, byly již skoro hotovy se svou prací, a Marie-Claire se k nim přidala. Když odešly spát, musela čekat, než dívky usnou.
Pak opatrně vyšla ze společného pokoje a šla tiše, tak aby ji nikdo neuslyšel ani nespatřil, vzhůru do druhého patra, kde měl pokoj Gerard Marsac de Monmier. Pokoj byl spoře osvětlen, jen přítmí, tak akorát na povídání ve dvou a měli si toho ti dva hodně co povídat.
Gerard jí pokynul ať se posadí. Trochu váhavě si sedla na pohovku stojící u knihovny, nevěděla najednou jak začít. Přisedl si blíž. Ten tam byl její klid. Vždyť se nelíbala poprvé, jenže on ji asi miluje.
„Musíme si pohovořit, situace je pro nás oba víc než vážná. Královi vojáci vás nehledají kvůli tomu, že by jste někoho připravila o život, tedy mne. Ale byl na vás vydán zatykač kvůli spolčování se s německými kuřfiřty.“ řekl Gerard tušíc, že to s dívkou otřese.
„Myslím, že to není pravda, ale to zatím nestačí. A bohužel musím vám říci ještě jednu zprávu, která vás mnoho nepotěší.Ale bylo by to ode mne nečestné, kdybych vám to zatajil. Víte, když jste uprchla a nebyla jste k nalezení, byl zatčen váš bratr Julien a vsazen do Bastily.“
Seděl blízko ní, netušil jak bude reagovat, ale chtěl by udělat vše, aby zmírnil bolest již jí svými slovy způsobí a jež se nyní odrážela v její tváři. Marie -Claire vytryskly slzy, ukryla tvář do svých dlaní a zaštkala:
„ Proč mne tam nenechal, měl mě tam nechat...A co Marcel?“ Gerard zprvu nechápal , ale pak si uvědomil na koho se Marie-Claire vlastně ptá.
„Bohužel o něm nevím zatím vůbec nic, ve Versailles se objevil jen Julien.“ Marie-Claire se rozvzlykala, muž ji přivinul k sobě a hladil ji po rameni. Marie-Claire si snad poprvé v životě začala naříkat, neboť se jí vše zdálo k neunesení.
„Proč, když někomu vstoupím do života má kvůli mně jen smůlu a trápení. Julien je zavřený, Marcel bůhvíkde, vás to stálo málem život, proč mne tam jen nenechal?“
„Jen tiše, uklidněte se, vidíte to zbytečně černě.Vaše slzy mne bolí tisíckrát víc než ta rána do hlavy. Nevěřím, že vše z čeho vás viní je pravda. Spíše má ve všem prsty vévodkně M... ,řekl bych. Než jsem tak nepěkně skončil ve vašem pokoji, vyslechl jsem jak vévodkyně přikazuje svému sluhovi, aby vás odstranil.
Nejspíše víte o vévodkyni něco, co mělo zůstat utajeno,nebo snad žárlí na vaši krásu? Možná někdo z vaší rodiny má u té záludné ženy nějaký vroubek a ona se teď mstí. Uklidněte se tedy. Jste na živu a to je trumf o němž vévodkyně neví.“

Muž se usmál, neboť jeho slova na Marii-Claire působila a on si oddechl. V opačném případě si nedovedl představit ,co by musel udělat, aby ta kráska přestala plakat.
V těch rozpuštěných vlasech, i ve svém chudém oblečení a pláči byla krásná. „No tak, usmějte se, vidíte, jak vám to sluší.“ I přes svůj úsměv Marie-Claire vzdychla.
„Vskutku nevím, co bychom mohli mít s tou vévodkyní společného. Vážně o ničem nevím a pokud je mi známo, tak ani Julien mi o ní nic zvláštního neříkal.“
„To nic, musíme zatím čekat, měl by mi přijít od matky list , do té doby vyčkáme třeba si na něco upamtujete o čem nyní nemáte povědomost.“
Gerard vstal nabídl se, že nalije víno. Marii-Claire připadalo, že byl pryč celou věčnost a on jen zamířil do vedlejšího pokoje.Když se vrátil podával jí sklenici s vínem. Upila z ní.
„Vážně nevím, co sem vévodkyně plete nějaké německé kuřfiřty. Marsac se na ni nechápavě podíval. „Copak, vy neumíte cizí řeči?“ Marie-Claire si pozdechla.
„Odpusťte prosím, budete si muset pro své srdce najít nějakou jinou dívku, já nejsem šlechtična jak si všichni myslíte.Ano patřím sice do rodiny de Bouvierů o tom není pochyb, ale...prosím, nedívejte se na mně,“ řekla Marie-Claire a Gerard poslechl. Stále to však nechápal.

„Víte, jsem šlechtičnou ani ne půl roku,víc to asi nebude.“ Marie-Claire mu vyprávěla vše, jak se odehrával její život od jejího narození až do chvíle než se objevila se svým bratrem u královského dvora. Když dozněla poslední věta, napila se vína, jež měla ve sklenici. Trochu se jí třásla ruka, tohle nikomu jinému než rodině nevyprávěla, tohle se nikdo cizí neměl dozvědět.
Nedokázala by však tohle tajit muži, který ji nejspíš miloval a zachránil jí život. Nemohla by mu opětoval lásku, kdyby tohle o ní nevěděl. Gerard se k ní otočil upřeně se na ni podíval. Nejprve však políbil její ruku , poté tvář.
„Proto jste se tedy ještě nevyjádřila k mému vyznání? Nechtěla jste mne ranit svým odmítnutím, myslela jste , že kvůli tomu všemu, co jste mi právě svěřila , vás nebudu milovat? Oh, krásná Claire. Šlechtičnu nečiní jen její rod, vzdělání, řeči či její vychování a způsoby, musí mít především také šlechetné srdce.
Vy máte nejen šlechetné srdce ale i duši. Já vás mám rád nejen pro vaši krásu, váš úsměv, ale proto, že se v té kráse promítá vaše dobré a laskavé srdce. Nemusíte se obávat, že bych někdy, co jste mi právě řekla, sděloval každému na počkání.
Miluji vás tím více, když vím, že jste nezhořkla a nezanevřela na svět jen proto, že k vám nebyl vždy laskavým. A nejspíš vám díky zlým a závistivým lidem způsobí ještě spoustu nepříjemností. Chtěl bych být i nadále vaším ochráncem a stát vám po boku, abychom všemu nepříjemnému mohli čelit ve dvou.“
„Vám tedy nevadí, že se musím skrývat a být služkou, že mé ruce vás mohou poškrábat, když vás budu chtít pohladit?“ Objal ji a znovu políbil.Poté začal hovořit :
„Vidíte, člověk je tak opilý vaší krásou, že zapomíná že i já vám dlužím jisté informace. Nejspíš víte, že jsem pouze levobočkem. Ale jistě nevíte, jako doposud nevěděla řada lidí, kdo je mým otcem.
Ani nevím, zda by nebylo lepší se to nikdy nedovědět. Ovšem to bychom se tady nikdy nepotkali.Tenhle zámek patří jeho matce a možná bude patřit mně.
Můj otec nebyl nikdy dobrým člověkem. Když mu matka podlehla a poté později oznámila, že je těhotná tak ji zavrhl. Dle všeho nebyla jedinou jeho obětí.A tehdy se objevila na scéně Isabella Vivienne de Leroa, vaše matka.
Můj otec se s ní chtěl oženit, i přesto, že ona milovala jiného. Dopustil se činů, pro které se ocitl v Bastile a kam mu také nejspíš dopomohl i váš otec.Odpykává si trest. Nyní jeho jménem opovrhuje král, královský dvůr všichni, kteří jméno Philip Luis de Saint-Clair jen uslyší.
Jsem rád, že nosím jméno Monmier, ale skutečnost, že hrabě de Saint-Clair je mým otcem nemohu změnit, jako to, že jsem synem člověka, jenž byl jak se říká úhlavním nepřítelem vaší rodiny.“

„ Miluji vás ať jste synem kohokoliv.“ Začal ji líbat a ona se nebránila, nebránila se ani tehdy když ji vzal do náruče a odnášel do vedlejšího pokoje, tam ji položil na postel do které měl sám ulehnout. Nikdo by nespočítal ty polibky, jimiž se vzájemně obdarovávali.
Jeho ruce ji hladily a byly stále odvážnější, když spočinul vedle ní Marie-Clair byla stále vzrušenější, jeho polibky a doteky ji rozpalovaly. Byl jí tak blízko, že mohla cítit i jeho vzrušení. Nesměle zašeptala:

„ Já, ještě…“ Gerard se jen pousmál: „Nebojte se, neudělám nic, co by jste si nepřála a ani teď nehodlám něco pokazit přílišným spěchem. Nechtěl bych vás ztratit pro něco co by nás mohlo někdy v budoucnu rozdělit, jen proto, že jsem byl nedočkavým. A věřím, že mne pochopíte, když vás nyní opustím s přáním dobré noci.“
Věnoval jí ještě několik polibků a pak se vzdálil do pokoje, ve kterém si před chvílí sdělovali své osudy.Marie-Claire zprvu nechápala. Proč ji opouští právě teď. Ale došlo jí, že se nejspíš bojí toho, aby mu ona snad někdy nevyčetla, že zašel příliš daleko. Nechtěl být stejný jako jeho otec, jež by se nejspíš nezastavil a pokračoval dál. Nyní bylo vše tak nejistým.

On je zde na zámku pánem a ona jen v roli služebné a ke všemu není vyjasněná situace s vévodkyní M… Stále je na ni vydán zatykač, a kdyby si jí snad nyní vzal tak jak si muž bere ženu, mohlo by se v budoucnu zdát, že pouze využil situace.

Když se ráno probudila, bylo ještě šero, uvědomila si, kde se nalézá. To včera nedomyslela ona ani on. Rychle se upravila a nahlédla do vedlejšího pokoje. Marsac seděl v křesle a ještě spal. Nejraději by ho políbila, ale to si teď nemohla dovolit. Jejím hlavním úkolem bylo dostat se nepozorovaně do kuchyně.Co nejtišeji vyšla z místnosti. Jen doufala,že nikoho nepotká než dojde až do přízemí.
Seběhla ze schodů a namířila si to do kuchyně. Najednou se cítila provinile, ne, neměla zůstávat přes noc. Ale byla to nádhera ležet znovu v hebounkých pokrývkách na nadýchaných polštářích. Teď jí však čeká fůra práce.

Snažila se přemýšlet a vzpomínat, nevzpomene-li si na něco co mohlo být příčinou nenávisti vévodkyně M… Avšak to se jí moc nedařilo .Měla spoustu práce a ke všemu musela čelit nepříjemným poznámkám Rozi, že dnešní noc nestrávila ve své posteli.
To nešlo dobře utajit, když jí Rozi byla budit a ona měla postel netknutou, bylo víc než zřejmé, že spala jinde. Už takhle se cítila provinile, a jaké štěstí, že Marsac byl rozumný a nechtěl víc než polibky a objetí.Ještě nyní si uměla živě vybavit, jaké vzrušení ji jeho dotyky a polibky způsobovaly. Ach jak jej miluje a jak je ráda, že zůstalo jen u těch doteků a objetí.
Odpovídala Rozi na každou její nepříjemnost, ale ačkoliv byla ve svých odpovědích vtipná a jen tak se nedala zahnat do kouta nakonec musela zasáhnout paní Dupréová:
„ Rozi, nechala toho, že jsi se nepohodla se svým Jeanem, za to Clarissa nemůže. A nebyla-li dnešní noci ve své posteli, je to čistě její věc. Naší to bude, až za ni budeme muset dělat její práci a věř, že to by si musela setsakra zdůvodnit.
Za jedno a za druhé, myslím, že Clarissa není hloupá, aby si začala něco s mladým pánem, jistě ví, že panská láska po zajících skáče. Nakonec dnes v noci má být opět s paní hraběnkou. Tak přestaň, nebo si budu myslet, že jí závidíš, ať byla kdekoliv.“
Marie-Claire se nemohla dočkat večeře, snad uvidí Gerarda, za celý den jej nespatřila a nejraději by se rozběhla do jeho náruče. Teprve nyní si připustila, že touží být v jeho blízkosti víc než kdy jindy. Nakonec i ten nejdelší den má svůj konec a tak nezbývalo než něco pojíst a upravit se, než dojde nahoru s večeří k paní hraběnce.
Než však mohla vstoupit do hraběnčina pokoje střetla se přede dveřmi se správcem. Jen ho pozdravila a chtěla požádat, zda by jí neotevřel dveře. Uslyšela však správcova slova:
„ Jak vidět, nezahálíte.“ Přitom se k ní přiblížil a využil toho, že drží oběma rukama tác s večeří. Objal jí ze zadu a jeho ruce jí osahávaly. Jeho hlas šeptal přímo u jejího ucha:
„Co kdyby se zastavila u mne až bude ráno odcházet od paní hraběnky?“ Marie-Claire dělala, že neslyší a snažila se popojít o pár kroků vpřed. Avšak správce ji tak lehce nepustil.

„Nerozumím co tím myslíte. A pusťte pane, ať ta večeře není studená.“
„Hm, paní hraběnce je to jedno, stejně toho moc nesní, jen se v tom ponimrá.“ Marii-Claire se hrnula červeň do tváří .
„Ustupte, nebo budu křičet.“ Správce sice poodstoupil ale pak se postavil před ní a s úšklebkem ve tváři pronesl:

„Takže pan správce se vám zdá sprostým, aby jste mu věnovala pár chvil, ale u mladého pána pobýt celou noc, je v pořádku?“
„Co si to o mně myslíte.“ Správce se jen škodolibě usmál:
„Neučte mne znát mravy u dvora, vy s touhle pěknou tvářičkou. Nebo jste snad dnešní noc strávila ve své posteli? Já bych řekl, že jste ráno vycházela právě ze dveří mladého pána.“ Vtom se přímo za ním ozvalo:

„Tím snad chcete naznačit, že ta dívka byla u mne přes noc?“ Tohle správce nečekal, začal se mladému šlechtici uklánět a o překot začal popírat své tvrzení.
„Ne, to ne, pane.“ Řídil se tím, že panstvo má vždy pravdu i tehdy, kdy ji nemá a zvláště tehdy, kdyby vyvracení toho co panstvo řeklo, mohlo uškodit jemu.
„Tak to bych si vyprosil. Přeci bych musel vědět, že u mne bylo takhle krásné stvoření.“ Řekl mladý pán a loupl po Marii-Claire očima. Ta jen zrudla po kořínky vlasů a jen stačila postřehnout jak se správce kroutí.
Vypadá to, že ji musel vidět když vycházela z Marsacova pokoje, ale byl natolik slabochem, že nebyl schopen mu to říct do očí. Ale to už se jí šlechtic ptal:
“Vy jste tedy podle slov pana správce dnes v noci nebyla ve své posteli?“
„Ne, pane, špitla Marie-Cliare. „Můžete nám tedy říct jméno toho šťastlivce?“
„Odpusťte pane, to nemohu.“ Marsac se jen podíval na správce a neušel mu jeho škodolibý pohled, který říkal: Bodejť by řekla, když to byl sám tazatel. Marie-Claire se ozvala znovu:

„Prosím, nesu večeři paní hraběnce, nemohu se déle zdržovat.“ Marsac jí tedy pokynul, aby šla. Na správce se otočil a velice přísně řekl:
„Bylo by moudrým, aby jste se zabýval tím, co vám přináleží z funkce správce, a ne se zajímat o kdekterou sukni na zámku. Během několika dní odjíždím ke králi a než odjedu chtěl bych vidět všechny účetní knihy a přehled hospodaření na zámku a panství paní hraběnky. Jako budoucí majitel, bych nerad přebíral zajíce v pytli.“
Správce panství se hluboce klaněl, ale přitom si myslel své.Zprvu to vypadalo, že tenhle mladý pán se zájmem o zámek nepřetrhne, ale jak se zdá čert mu ho byl dlužen.

Ale tahle nová služebná mu neuteče.