Portréty - 15. část

Jaké bylo jeho překvapení, když se ve dveřích objevila sama Marie-Claire. Rychle ji uchopil za ruku a vtáhl dovnitř. Nebýt té podoby s matkou, byl by jí snad ani nepoznal. Možná se jí také trochu zhrozil jak vypadala.

Měla šaty podobné těm v jakých přijela prvně na zámek. Ale tenkrát byly ty šaty čisté, vyžehlené a byla radost se na děvče v nich podívat. Ale nyní! Do upravenosti měla hodně daleko, ač se snažila sebevíc. Vlasy měla svázané v nepříliš čistém šátku. Bylo znát, že nechodila po cestách, spíš úvozem a pěšinách dlouho nepoužívaných.

Poprosila o sklenici vody. Správce četl v jejích očích otázku, jestli ji nevyžene. Bude těžké jí říct o vojácích. Ale nebylo třeba, pochopila jaká je situace z toho, jak opatrně k ní začal správce hovořit.

„Měla jste štěstí, že jste proklouzla.“

„Tak i tady?“ vzdychla si Marie-Claire, až bylo jasné, že právě tady jí budou hledat nejdříve. Když správce viděl její nešťastný obličej,uklidňoval ji:

„Nebojte se, něco vymyslíme. Vyspíte se a ráno je moudřejší večera.“ Když však nabídl ať se vyspí v jeho posteli, odmítla . Ona bude spát raději v křesle, při představě, že by měla v jeho posteli spát tak jak zrovna je, muselo by jí být stydno.

Správce se stále omlouval, že jí nemůže poskytnout nic, kromě džbánu s vodou a mísou v které si může nejvýš opláchnout ruce a obličej. Marie-Claire jej ubezpečila, že je zatím spokojená s tím, jak to je. A byla to pravda.

Poté co ji malá doňa pomohla a poskytla jí šaty, které má nyní na sobě, nebyla jediná její noc příliš klidnou. Dostala se celkem bez větších potíží do Paříže ale na všech dveřích a vchodech paláce v ulici Saint-Denis byly královské pečetě a nezbylo než použít tajné chodby, aby zjistila, že palác je prázdný a cítila se tu málem jako vetřelec.

Doufala, že zde snad najde své bratry, ale mýlila se. Přespala zde, ale noc pro ni nebyla klidná. Každou chvíli se budila strachem a s pocitem, že má na ruce opět Gerardovu krev a před očima se stále objevovala jeho bledá tvář.

Nezbývalo nic jiného než se vydat domů – to slovo jí dávalo sílu. Věděla, že její rodiče jsou daleko, možná tam bude ještě Jean-Poul, ač ji jistě neměl moc rád určitě bude ochoten zjistit, co je s Julienem a i s Marcelem.A když už tam nebude jistě se tam bude moci na někoho obrátit , na pana správce, na vrchní kuchařku, matčinu starou komornou. Zkrátka někam musí jít. Co opustila město, měla jen tenhle cíl, dostat se domů na zámek de Gergelier.

Nejhorší to bylo poté co se v jednom hostinci dozvěděla, že ji hledají. Měla strach ze zatčení pro Gerardovo zabití, pro smrt muže, kterého snad začínala mít ráda.Musela se víc skrývat, ač byla jinak oblečená, jinak upravená, stále měla strach, že bude poznána a zatčena.

Teď usínala v křesle a nevěděla, co bude dál. Ale pro tuhle chvíli je alespoň trochu v bezpečí. Když se dostala až sem měla obavy, ale pak se rozhodla jít od jezera, přes stáje a zaťukat na dveře od domku pana správce.

Byl to takový drobný, nenápadný stařík, byla mu už spousta let. Julien jí říkal, že zde správcoval v době, kdy byla jejich matka ještě malá, a že je to jeden z těch mála, kterým je možné věřit a důvěřovat za každé situace. A měl pravdu.

Když se ráno probudila, bylo už světlo. Zprvu nevěděla kde je, ale sotva se rozhlédla poznala to místo, kde včera našla záchranu. Jen otevřela oči, ucítila vůni pečiva, stejnou jakou měla možnost cítit každé ráno, než odjeli s Julienem do Paříže.

V rohu místnosti byla jakási zástěna, vtom vrzly dveře, polekaně se otočila tím směrem. Byl to správce a vcházel do místnosti z druhého pokoje. Pozdravil ji. Marie-Claire si oddechla.

„Připravil jsem pro vás šaty, aby jste se mohla upravit,“ řekl a pokynul směrem k zástěně. Když tam vešla byly tam na židli připraveny šaty a hlavně voda, aby se mohla umýt a dát do pořádku při denním světle. Musela spát velice tvrdě, vždyť ani nezaslechla, že by zde správce chodil,či otvíral dveře.

Za chvíli vyšla ne jako uprchlík, ale jako nějaká služebná. Byla upravená, byla svěží a také se o hodně lépe cítila, ač její situace nebyla nejrůžovější.Stále byla tou, kterou hledali vojáci. S chutí se pustila do jídla.

„Mademoiselle, sepsal jsem vám něco jako doporučující dopis. To víte, tady na zámku zůstat nemůžete.V tom převlečení by vás místní jistě poznali a mohlo by dojít k prozrazení. Než se vše s tím šlechticem vyjasní a než se objeví Julien, pošlu vás na zámek staré paní Saint-Clairové, je jí sice skoro přes osmdesát, ale je to jediné místo, kde budete v bezpečí.

Půjdete do kuchyně za paní Dupréovou a předáte jí tenhle dopis. Zatím budete tam. Já se pokusím něco vyzvědět a dám vám zprávu jakmile budu něco vědět. Teď si prosím uvažte tenhle šátek, ale rychle, jde sem velitel od těch vojáků, kteří se sem nakvartýrovali. Jmenujete se Clarissa.“

Ale vtom se už ozývaly rázné kroky velitele. Neobtěžoval se ani, aby zaklepal.

„No, dobré ráno. Pan správce není sice ženatý, ale děvčata jak vidět má docela rád.“ Správce jeho slova přehlížel, ale Marie-Claire zčervenala.

„Co je to za křepelku, kterou tady schováváte?“

“Odpusťte veliteli,“ začal správce poníženě. „Je to děvče mé sestry, hledá tady službu. Ale víte nemohu ji přijmout. Musel jsem jí napsat doporučující dopis.“ Řekl stařík a čekal, zda-li se muž chytí.

„Tak ten bych rád viděl.“ Muž v uniformě jej nezklamal. Marie-Claire s mírnými rozpaky sáhla do záňadří a podala muži list, na kterém sotva stačil uschnout inkoust. Muž pročítal řádky a samolibě se usmíval, přitom jak četl nemohl vidět, že Marie-Claire si ještě pevněji utáhla šátek kolem hlavy a co nejpečlivěji v něm ukryla pár posledních pramenů vlasů, které byly místy ještě vlhké.

Velitel dočetl, pak hodil list před dívku na stolek, ta neotálela. Rychle začala skládat list a ukryla ho tam, kde ho měla před chvílí. Ve spěchu políbila stařičkého správce na tvář a se slovy: „Děkuji ti strýčku a nashledanou.“ Vyběhla z místnosti, jako by jí za patami hořelo.



* * *

„Ať jde dál,“ slyšela až venku hlas ženy, té za kterou ji správce poslal. Stála tiše a pokorně před ženou, jež si jí prohlížela od hlavy až k patě.Byla postavy malé, podsadité a mírně pichlavých očí.

„Ukaž mi ruce.“ Nařídila ji tónem toho, kdo má tady v kuchyni hlavní slovo a koho všichni poslouchají. Poslechla tedy i ona. Paní Dupréová si ji znovu nevěřícně změřila pohledem.

„Kde jsi sloužila?“

„U paní hraběnky de Vernon.“

„To toho moc v kuchyni neumíte, spíš tak…“

„Ó ne, paní umím všechno. Já sloužila i v hostinci a selské kuchyni, než jsem se dostala k paní hraběnce.“

„Uvidíme. Je ti jasné, že nebýt pana správce, tak tě tu nechci. Takovéhle ručičky mluví za sebe. Ale zkusíme to.“ Marie-Claire spadl kámen ze srdce. Teprve, když se pak chopila první práce, poznala, jak ji za tu dobu, co žila na zámku a pak u dvora, zjemněly ruce. Jak za tu dobu ztratily schopnost nevšímat si příliš horké či ledové vody. Také se neubránila prvním puchýřům.

Ale nebála se žádné práce, do každé se pustila s vervou a zručností, kterou neztratila, jen si ji znovu upamatovala. To všechno viděla i pani Dupréová. Myslela, že bude litovat, když vyhoví svému dávnému příteli, ale pochopila, že neprohloupila. Za pár dní se děvče rozkoukalo a nebylo nad ni lepší pomocnice v kuchyni.

Teď se jim docela bude hodit. Minulý týden právě odjela vévodkyně s tím, že sem přijede mladý pán. Paní Saint-Clairová je už příliš stará na to, aby dohlédla na vše na zámku. A správce, který to má všechno ve svých rukou, hledí spíš na svůj prospěch. Ale možná se to změní, až zde bude mladý pán a snad tu i zůstane.

Marie-Claire si zde zvykla, práce bylo spousta, neměla moc času o sobě přemýšlet, nezbývalo jí než čekat, tím spíše, že pár dní po té, co sem přišla, objevili se tu vojáci a prohledávali zámek.

Netušila, že strach může být tak hrozný. Ale protože nic nenašli, odešli. Marie-Claire si pomalu uvykla, že je oslovována jako Clarissa a děvčata, pomocnice v kuchyni paní Dupréové si zvykaly na dívku, která k nim přibyla.

Po několika dnech , když (Marie-Claire) Clarissa přikládala další poleno na ohniště byla svědkem, jak se ostatní děvčata dohadují, kdo že půjde dnes v noci za paní hraběnkou, nabídla se, že je může vystřídat, pokud nebude paní Dupréová proti.

„Hleďmě ji obětavku, přišla od dvora a hned chce jít k panstvu.“ Ušklíbla se Gisela, ale vtom jí přerušila paní Dupréová:

„Co je, jsme snad na trhu, do práce, do práce! A ty nebuď škodolibá, sama víš, že to není med hlídat staré paní spaní.“ Marie-Claire nechápala a tak jí bylo vysvětleno jak se věci mají.

Hraběnka má své dny, hlavně noci. Nemůže spát a stále něco potřebuje. Lépe řečeno vyžaduje si společnost. A tak tuto situaci řeší po svém, vždy se u ní děvčata střídají, je to služba na celou noc.

Paní hraběnka podřimuje, když se vzbudí, chce, aby ji stále někdo něco povídal, nebo aby poslouchal co povídá ona sama. A tak se domluvili, že Marie-Claire bude tou příští společnicí paní hraběnky. Hned ráno se Marie-Claire střetla se správcem.

„Tak ty jsi ta nová, že?“

„Ano pane správce.“

„A jak se jmenuje?“ zeptal se, ačkoliv to musel od paní Dupréové dozajista vědět.Marie-Claire odpověděla a jen co si všimla jak se po ní správce podíval, tušila, že bude asi zle.

„ Promiňte musím do kuchyně.“ řekla a vykročila sice rázně, ale musela projít kolem něj. Když ho míjela plácl ji rukou po zadečku. Přidala do kroku, aby byla co nejrychleji pryč. Když se pak po krátkém spánku objevila v kuchyni obrátila se na ni paní Dupréová:

„Dobře, že jsi vzhůru, co je zde mladý pán , přibyla nám práce. Bude to asi pěkný morous, nic mu není vhod . A čímpak jsi tak zaujala paní hraběnku děvče , žádá si opět tvé společnosti v noci, budeš muset za ní jít, jinak s ní nevydržíme.“

„Jak jsem se zmiňovala, naposledy jsem sloužila u hraběnky de Vernon a byli jsme u dvora ve Versailles, tak jsem ji vyprávěla jaké to tam je“

„Tak to věřím, to se staré paní líbilo.“ A tak Marie-Claire absolvovala další náročnou noc s paní hraběnkou. Musela jí stále něco povídat nebo poslouchat, co paní hraběnka mezi podřimováním povídá. Když se blížilo ráno, byla docela ráda, že už bude den. Už jí docela bolela pusa od toho povídání……

Konečně ji hraběnka propustila s tím, že chce donést snídani. Jakmile se objevila dole v kuchyni všichni už byli vzhůru a když yslovila přání ohledně snídaně pro paní hraběnku, hned jí Gisela podávala tác, neboť měli snídani již hotovou a jen čekali, kdy si pro ni dívka přijde. Marie-Claire odnesla tedy snídani, ale hraběnka jí jen tak nepustila.

„ Než se najím povídej mi ještě něco, třeba to o té paní de Vernon, jak se připravovala na maškarní ples.“ Marie-Claire si jen v duchu povzdechla – copak si pamatuji jak jsem to vyprávěla, ale začala.

„ A sedla si k tomu, nemusí nade mnou stát, nemám to ráda.“ Pobídla ji hraběnka a tak si Marie-Claire sedla. Jenže nepovídala dlouho. Po minulé noci spala jen pár hodin a za sebou měla další probdělou noc a tak se stalo, že po pár větách se jí začala zavírat víčka a ona usnula.

Paní hraběnka se tím náramně bavila, jak ta dívenka se snaží přemáhat spánek a už se těšila na to jak ji vzbudí, aby odnesla tác, že je po snídani. Dnešní noci i té předešlé se opravdu nenudila. To děvče umělo vyprávět jako málokdo. Ta jí musí dělat společnost i přes den. Jen to bude muset domluvit se správcem.

Upíjela horké mléko a se zalíbením si prohlížela děvče. Zrovna jí povolil šátek a její obličej byl rázem lemován záplavou bohatých vlasů. Ta je ale líbezná, povzdechla si hraběnka, jak je to dávno, co jsem byla takhle mladá.

Ve vedlejším pokoji , vlastně v pokoji přes chodbu měl pokoj mladý pán. Vstal dnes dříve, rozhodl se projít a prohlédnout si zámek, neboť včera do toho neměl chuť ani jednu. Snídaně zatím nikde. Zaslechl jak se u hraběnky zavírají a otvírají dveře a tak, když si oblékl košili vydal se k paní hraběnce.

Zaklepal a počkal, a když uslyšel tiché: “Dále,“ vešel. Chtěl hraběnku pozdravit, ale ta mu prstem naznačovala ať mluví tiše. Nechápal důvod, ale poslechl.

„Pst chlapče, já si ji probudím sama.Dopřej mi nějaké to potěšeníčko. Když se mi podaří zdřímnout, stále mně někdo budí a já nemohu vzbudit nikoho.“

Mladý muž se shovívavě usmál a pohlédl směrem kam mu hraběnka ukazovala. Jaké štěstí, že mu však neviděla do obličeje. Nemohl uvěřit svým očím, když spatřil spící dívku.

„Až ji tedy vzbudíte, řekněte jí prosím, že bych také rád posnídal.“ A co nejrychleji opustil hraběnčin pokoj. Měl sto chutí s něčím praštit , a taky že to udělal. Jeho vztek odneslo pár váz, které stály příliš blízko. Myslel, že se zadusí vzteky. Otevřel dokořán okno a rozrušeně přecházel po pokoji.

TA kterou hledají po celém království, je u něho za služebnou. Tedy u paní hraběnky. Tohle zjištění jej probralo z apatie posledních dnů dokonale. Radost z toho by měla nejvíce jeho matka a jistě by mu odpustila, že rozbil pár tak drahocenných váz.

Je to přesně měsíc, kdy mu řekla, kdo je jeho otcem. Bylo to ve Versailles. Věděla, že ho tím raní. Neboť to byl muž, kterého ona kdysi milovala, a kterému se kdysi cele oddala, nyní je však vězněn v Bastile, v nemilosti krále a celého dvora.

Pokud však chtěla, aby její syn měl nějaké sídlo a jmění musela dosáhnout toho, aby Philip Luis de Saint-Clair otcovství doznal. Stálo ji to mnoho úsilí, než byl ochoten dát písemně, že Gerard Marsac de Monmier je jeho synem, musela souhlasit s dodatečným sňatkem, aby bylo dosaženo legitimnosti a on jako manželský syn mohl zdědit sídlo, zámek a panství hraběnky de Saint Clairové, své babičky.

Když však přijela do Versailles mohla se ze svého vítězství těšit jen krátce. Ještě týž večer o milovaného syna málem přišla. Kolik dní se zmítal mezi životem a smrtí, než s její pomocí zvítězil život. Nemalé úsilí musela vynaložit, aby král dal svolení, že Gerarda odveze alespoň na dobu než se zotaví a bude moci vyřešit a objasnit, co se vlastně tenkrát tu noc stalo a jaká je pravda.

Vévodkyně M… uvedla a skoro dokázala, že se komtesa Marie-Claire Vivienne Parcy de Bouvier podílí na jakémsi spiknutí, či vyzvědačství a dokonce byl obelstěn i její syn touhle dívkou a málem jej sprovodila ze světa. Ale k vynesení konečného verdiktu bylo potřeba najít hříšnici, po které jako by se zem slehla.

Gerard byl zmaten, nemohl vévodkyni usvědčit ze lži. Zvláště nyní, když byl jeho stav tak vážný a on si z té noci nic moc nepamatoval.

Měl strach, že už dříve chtěla vévodkyně Marii-Claire zabít, a tentokrát se jí to nejspíš zdařilo, neboť dívka nebyla k nalezení. A jako jediná mohla vnést světlo do celé události. Jen ona a zatím ji nikdo nenašel.

Nevěřil, že by jej uhodila Marie-Claire, ale nemohl to nijak dokázat. Jeho svědectví bylo svědectvím jednoho hlasu proti dvěma. Byl zmatený a ke všemu jeho matka ve strachu o jeho zdraví, si vyprosila pobyt mimo Versailles a on neměl možnost zjistit co a jak vévodkyně M … učinila či jaké mohou být její další kroky.

A nyní se ta dívka objeví na zámku hraběnky de Saint-Clairové, jeho babičky, jako služebná. Vtom do pokoje vešla Gisela se snídaní, ani si nevšiml, kdy zaklepala.

Nevraživě se po dívce podíval a vytkl, že se chtěl projet na koni, ale že ranní projížďka na koni je proto ranní, že se odvíjí ráno a ne až v poledne. Byl nepříjemný, ale nedokázal jinak.

Neuvědomil si, že od chvíle, kdy odjela jeho matka a on se dostal do role pouze pasivního hráče ve hře kdy šlo o život, stal se nevrlým, mrzutým a apatickým. Mnoho toho nenamluvil.

Nespokojený sám se sebou, že nedokázal matce odříci a slíbil, že bude čekat zde na zámku, jeho zlost odnášelo služebnictvo. Gisela se vrátila do kuchyně celá roztřesená, slzy na krajíčku:

„Já teta, už k mladému pánovi nepůjdu!“ Pani Dupréová si dala ruce v bok. „Tak se na ni podívejte, ke správci se jí nelíbí, u staré dámy ponocovat nebude, takhle chodit s mládenci do krčmy, to by se jí asi zachtělo.

Namoutě, to snad mám všechny pochůzky obstarávat sama. Vy si myslíte, že mladý pán je zvědav na starou bábu.“ rozhorlovala se, ačkoliv věděla, že kdyby ji tam teď znovu poslala, dívka neřekne ne.

„Že tříská nádobím? Ale ty třasořitko, takových mládenců já poznala. A žiju? Žiju. Určitě jsi tam přišla obličej jako kakabus a nebo se ti třásla kolena. To spíš, řekla bych. To vás nenapadne, že máte bejt jako to sluníčko, jen se usmívat. To se mladejm pánům líbí,“ lamentovala kuchařka a mezi tím vším udílela příkazy.

Marie-Claire se vrátila ze sklepa odkud přinesla cibuli. Byla unavená, kruhy pod očima, ale nenaříkala si. Věděla, že musí vydržet stůj co stůj. Vzpomínala na to, že ji bývalo i hůře.Když bylo k večeru přitočila se k ní kuchařka:

„Děvenko, paní hraběnka si tě zase moc vychvalovala co nevidět jí asi budeš dělat společnici i ve dne. Ovšem to budeme řešit až s takovým požadavkem vyrukuje, já jen abys pak nebyla překvapená.. Ale o to nic, představ si ty naše dvě treperendy, zkrátka, mladý pán si vzpomněl, že bude večeřet sám a ve svém pokoji. A tak mu doneseš jídlo ty.

Prej je divnej, podle mě je každej pán divnej, co tobě budu povídat. Ty dvě nebyly dál než za naší zahradou, ale tys byla v světě. No nemám pravdu? A až se od něj vrátíš můžeš jít spát. Kuchyní sklidí ony, když za ně jdeš s večeří, o to se neboj.“

Marie-Claire se za tu dobu, co zde byla přesvědčila, že ač kuchařka hudruje a stále něco vytýká je to dobrák od kosti. Než nastal čas odnést večeři, chtě nechtě se trochu upravila. Vzala si čistý šátek a zástěru, jde přeci k panstvu. Už je tady přes dva týdny a mladého pána ještě neviděla.

Chopila se tácku a s vidinou, že dnes půjde spát o něco dřív, vydala se vzhůru po schodech. Věděla jen to, že pán byl nějaký „marodný“, a když to s ním bylo lepší, jeho matka odjela a mladý pán zůstal zde. Zaklepala, ozvalo se neosobní:

„Vstupte,“ vešla tedy také, pozdravila a dělala to co jí příslušelo. Okno v pokoji bylo otevřeno, slunce pozvolna zapadalo, ale bylo ještě vidět. Mladý pán stál zády do místnosti a díval se ven.

Byl jen v košili, kabátec měl hozený přes opěradlo židle. Marie-Claire vše na stole uchystala a když se muž nehýbal odvážila se promluvit:

„ Prosím pane, můžete usednout k večeři.“ Mírně se uklonila a zůstala stát, čekajíc na pokyny šlechtice, který se pomalu otáčel do místnosti.