Portréty - 14.část

Marsac se během té doby stále zamýšlel nad Marii-Claire a nad někým neznámým, jenž stále čeká na vhodnou příležitost jak se jí zbavit. Věděl, že král jistě poté, co od něj Marie-Claire utekla, nešel spát, a tak se rozhodl, že nebude čekat do příštího dne, ale zajde za jeho výsostí ihned. Snad mu bude přát štěstí a král mu dopřeje sluchu.

Šel chodbami, kde bylo přítmí a bezděky si vybavil, jak z tamté chodby vyběhla Marie-Claire se sukněmi mírně vykasanými a v rukou střevíce tak spěšně, že ani nezpozorovala jak se on schoval do výklenku za závěs.

I v tom svém úprku byla kouzelná. S myšlenkami na dívku došel až do chodby jež ho dělila od královského předpokoje. Náhle však zpozorněl. Nemá štěstí u jeho výsosti někdo je.

Vrátil se tedy tiše před dveře, které oddělovaly jednu chodbu od druhé a rozhlížel se, kde se uchýlit než ten, kdo je u krále odejde, aby ho neuviděl. Nezbylo než se vměstnat za jakési brnění, které stálo v chodbě. Náhodou zde byla skoro tma, světlo ze svícnu, jež byl umístěn na konci chodby, sem jen těžko doléhalo a mohl být klidný, že by snad byl spatřen. Nečekal dlouho.

Za několik okamžiků se otevřela dvířka a vyšla ženská postava a za ní muž. Byla to vévodkyně M... a její sluha, to rozpoznal až procházeli kolem něj a uslyšel jejich hlasy. Tajil dech aby jej snad neobjevili, ale byli až příliš zabráni do hovoru a příliš jisti sami sebou, že ani nepředpokládali, že by snad zde někdo mohl být. A tak mohl slyšet pár vět, které ho doslova ochromily.

„Jeho výsost uvěřila všemu, co jsme jí řekli, nyní to závisí na tobě, tak ne, že to zpackáš. Pamatuješ doufám, co máš říkat. Když to nespleteš tak ti uvěří a udělá vše jak potřebujeme. A celá ta jejich familie půjde k čertu.“

„Ano paní, zajisté, udělám vše jak jste přikázala.“ Mohl ještě slyšet Marsac a dělalo se mu zle. Ač nejmenovali bylo víc než jasné o kom byla řeč.

Musel vyčkat než projdou dlouhou chodbou a budou z doslechu, co nejrychleji se vysoukal ze svého úkrytu a rozběhl se k pokojům rodiny de Bouvierů , pochopitelně musel oklikami, aby se nestřetl s vévodkyní a jejím sluhou.

Marie-Claire spala ani ne půldruhé hodiny, když ji probudil pravidelný stále se opakující zvuk. Bylo to klepání. Když se probudila, poslala ke dveřím své :

„Okamžik, už jdu.“ Vylezla z postele a oblékla si plášť s kapucí a zamířila ke dveřím.

„Kdo je tam, co si přejete?“ oslovila neznámý hlas za dveřmi.

„Slečno, běžím od pana Monmiera, pojďte rychle, hrozí vám nebezpečí.“ Poslední slova však neznámý již říkal Marii-Claire do očí, neboť při vyslovení jména rychle odemkla a otevřela dveře.

„Rozumím dobře? Co přesně říkal pan Marsac?“ptala se Marie-Claire a při tom hledala své střevíce, neboť vyběhla ke dveřím bosa. Muž mnoho nevysvětloval, přivřel dveře a jen ji pobízel, aby jej následovala.

Vtom se dveře do pokoje otevřely dokořán, samozřejmě ne samy, stál v nich Marsac. Muž který přišel pro Marii-Claire stál skrytý za nimi, takže jej příchozí hned neviděl a pak již bylo pozdě.

Sluha pochopil, že je zle a musí jednat. Bez rozmýšlení uchopil první věc, která byla na dosah a vší silou uhodil šlechtice do hlavy. Marie-Claire slabě vykřikla, když se jí Marsac sesul k nohám.

Hrůzu v jejích očích vystřídal bezmezný vztek, nečekajíc co bude dál vyrazila proti cizímu sloužícímu a použila svého hmatu silou, kterou ještě nikdy předtím do tohoto hmatu nevložila. Účinek byl okamžitý, s tím sluha vůbec nepočítal a šel k zemi i se svícnem, který se odkutálel jakmile jej přestal svírat v ruce.

Marie-Claire přiklekla k ležícímu Gerardovi. Chtěla jej nadzvednout, když však sáhla rukou pod temeno jeho hlavy ucítila něco teplého a lepkavého. V tu chvíli se jí zamžilo před očima. Viděla na své ruce krev. Nevěděla zda sluhu zneškodnila úplně, ani ji to v této chvíli nezajímalo, věděla jen jedno:

On ho zabil! On ho zabil!

Proč jsem mu jen dovolila odejít! Oči měla plné slzí, nebyla stavu se odtrhnout a přitom se bála dotknout jeho náhle zbledlé tváře. Kdyby tu zůstal, tohle by se nestalo! Roztřásla se, ach Bože...

Ale nebyl jí dopřán čas se vzpamatovat. Koutkem oka zaregistrovala, že sluha se probírá. Věděla jediné - musí pryč, Marsac je mrtev, teď se musí postarat o sebe.

Zvedla se tedy a rozběhla se pryč, muž za ní. Běžela, co mohla, pryč odtud a za ní se rozléhal sluhův hlas:



„Chyťte ji, vražedkyni.“



Gerardova matka té noci mnoho nenaspala. Její jediný syn se potácel mezi životem a smrtí a ona jej nemohla opustit. V očích měla stále slzy a obraz jak jej našli. Div neomdlela, jak jej tam viděla ležet bezmocného a bez života.



Nyní se modlila k Bohu, aby jí nebral jedinou radost jejího života. Upnula se jen na tu jednu otázku, zda bude žít, či ne. Vše ostatní odmítala poslouchat. A bylo toho hodně, co musela vyslechnout tam v tom pokoji.

Její syn se musel pomátnout, usilovat o přízeň té krásky, té netýkavky. Ta kráska z Gergelier flirtovala s kdekým, ale běda, když se někdo přiblížil víc než mu dovolila. Ta vskutku nepotřebovala ochránce. Každého odmítala vždy mile a s elegancí, ale tak jasně, že ne neprávem ji přirovnávali k jejímu bratrovi.

A Gerard se dokonce opovážil jít až do jejího pokoje! Co mohl čekat jiného, než tohle. Kdo jiný by mu tohle mohl udělat? Jen ona!

Gerardova matka nevěděla, co je pravda, čemu věřit , vždyť její syn o té dívce hovořil docela jinak, proto odmítala věnovat sluchu tomu, co slyšela. Vše se vyjasní, až se ta, pro ni záhadná kráska objeví.

Ale ta dívka nebyla k nalezení, ani tu noc, ani příští den, ani další dny a týdny poté. Teď se však matka , když byl její syn ošetřen modlila u jeho lůžka, aby se probral.



* * *

Správce zámku de Gergelier byl spokojený, nejstarší syn Jean-Poul velice rázně a vynikajícím způsobem zvládl situaci v huti. Huť bylo sice nutné zavřít, poškození na zařízení byly velké, nejdřív je nutno opravovat, či dopravit sem nové stroje, než se začne s těžbou znova.

Ale zaplať bůh, dělníci se už nebouřili, Jean-Poul je uklidnil a usměrnil, jak bylo třeba. Jeho úkolem bylo jen jim dát práci než bude dopraveno vše nové, přímo z Anglie. Jean-Poul, syn hraběte, však nepobyl v rodinném sídle dlouho. Jen co dal do pořádku situaci v huti rozloučil se správcem a odjel na moře.

Muž jenž tohle všechno způsobil byl odhalen a nyní je již na galéře pěkně v okovech. V tomto s rod Bouvierů nezapře. Dovedli být velkorysí, dovedli i odpouštět, bylo-li třeba, ale dokázali i nemilosrdně trestat, když si to někdo zasloužil. Není to ani týden co Jean-Poul odejel a vše se vrátilo na panství do starých kolejí. Vždyť zde byl ještě správcem v době, když žili hraběnčini rodiče. Ale nestěžoval si.

Málokterý správce měl takové štěstí na své panstvo jako on. Hrabě Parcy de Bouvier měl přehled o všem na panství, uměl se postarat a také to podle toho na jeho panství vypadalo. Ne nadarmo platí přísloví: jaký pán, takový krám.

Ale před pár dny sem však dorazili královi vojáci, měli s sebou zatykač na Marii-Claire. Vše tady prohledali, nic nenašli a přesto zůstali. Byli na zámku všude, stále o ně zakopával. Vyhodit či vykázat je nemohl, nezbývalo než je trpět.

Co trpět – musel se postarat o jejich ubytování a stravu. Měli zde vyčkat než se mladá šlechtična objeví, nejdéle však třicet dní, a chtěl-li, aby tady udělali co nejméně škody musel se o ně chtě nechtě postarat.

Marně si lámal hlavu, co se mohlo ve Versailles přihodit. Na zatykač se dá napsat cokoliv. Musel čekat na odpověď od svých známých, kterým po příjezdu vojáků neprodleně napsal. Nejhorší bylo to čekání. Nerozuměl tomu. Jean-Poul byl na moři, rodiče byli za průplavem a Julien s Marcelem bůhví kde.

Už byl večer, chystal se na lůžko, když se ozvalo zaťukání. Měl domek postavený vedle stájí. Neměl rodinu a žil zde sám. Zaposlouchal se, bylo to ťukání, jako když za ním přijde některá ze služebných, když něco provede, rozbije , či udělá nějakou škodu a zatím o tom ví jen ona a bojí se, co se stane, kdyby to nepřiznala.

„Dále,“ řekl a čekal, která z nich vejde. Zatím se pobyt vojáků obešel bez jakýchkoli nepříjemností, bylo jen otázkou času, kdy se něco stane.