Portréty - 13.část

Během dopoledne, ihned po ranní mši měl otec s králem jednání. Jednání bylo dlouhé a výsledkem byla neodkladná cesta do města Dunkerque a konečný cíl - Anglie. V příštích dnech měl tedy otec s matkou odjet do Paříže, aby mohli učinit nezbytné přípravy na cestu a co nejdříve putovat dál.
Než však k tomu došlo objevil se téhož dne odpoledne posel od správce z Gergelier. V dopise, jenž správce posílal, se psalo, že se stalo neštěstí v huti. Opakovaně zde došlo k nenadálým výbuchům a několik dělníků zde bylo zraněno a ostatní odmítali dále v huti pracovat. Správce se domníval, že jsou v tom něčí prsty, nejspíše toho muže, kterého pan hrabě před nedávnem vyhodil.
Hrabě Parcy de Bouvier by se nejraději vypravil domů na zámek Gergelier, ale nebylo možné odmítnout krále a nejet do Anglie. Musel tedy pověřit Jean-Poula záležitostmi na zámku, stejně měl jeho syn v úmyslu opustit Versailles, co nejdříve. Takže se ujme téhle záležitosti a po jejím vyřízení může odjet zpátky na moře.
Otec měl také díky oné cestě do Anglie možnost, získat zde nějaká zařízení pro svou huť, neboť dle dopisu jejich správce některá vzala za své a byla zničena při výbuchu. Marie-Claire se tedy musela záhy rozloučit s rodiči a posléze i s bratrem a ani slůvkem nenaznačila nikomu jaké má problémy.

Rozhodla se, že na to musí přijít sama. Vždyť jen ona sama je klíčem k rozluštění té hádanky. Anebo bude muset využít přízně a požádat o pomoc samotného krále.

Vidí se s ním skoro denně a málem s ním obden hovoří. S Julienem jsou stále oba středem zájmu. I on sám si ji dobírá, zda král nepodlehne jejímu kouzlu a kráse. Marie-Claire se vždy jen zasmála, že být královou milenkou je snad snem mnoha dam u dvora, ale určitě ne jejím, leda že by toužila po výhodách tím získaných.

Uběhl skoro celý měsíc a Marii-Claire se nepřihodilo nic, co by ji snad nějak ohrožovalo na zdraví či na životě.Však také byla od doby co odjeli její rodiče náležitě ostražitá. Zdálo se, že nastal klid, že se snad už nic nestane.

Nikdo netušil, že vše se má teprve udát. Bylo to zrovna v den, kdy Julien dostal od svého bratra Marcela zprávu, Julien si oddechl. Od otce dostal za úkol, že se má o Marcela postarat.
Tedy hlavně, aby jej uvedl ke dvoru a přivedl ke králi. Bylo ujednáno, že by mohl být nějaký čas společníkem královu synovi, mladému Duphinovi.

„Marie-Claire, vážně nechceš jet se mnou za bratrem?“
„Ne děkuji, opravdu ne. Ráda bratra přivítám i zde. Hlavně, když zůstává tady a neodplouvá do Nového světa.“
„Víš, že tě mám na starost, neměla by jsi tu zůstávat sama.“
„Ale bratře, já myslela, že šlo o to, abych byla uvedena ke dvoru a nějaký čas tady žila, nebo ne?“
„To jistě, ale nepočítalo se s tím, že naši tak záhy odjedou.“
„ A ty snad budeš pryč celý týden? Zítra či pozítří jste s Marcelem zpět nebo ne?“
„Taky doufám, jenže otec mi kladl na srdce ať jsem ti stále nablízku a to se mi nelíbí .Víš přeci, že když se králi zalíbí nějaká žena byť je vdaná, král má spoustu možností jak se nepohodlného manžela zbavit. Tys sice volná, ale naši jsou v Anglii já odjedu k abbé Locichardovi a ty tu zůstaneš sama na pospas dvoru a králi.“

„Už se třesu, vážně se nemusíš bát, dám pozor.“ Ujišťovala Juliena Marie-Claire a netušila, že bude s Julienem nadlouho v odloučení.
Příštího dne byla docela ráda, že zrovna dnes její bratr odjíždí. Dostala totiž od krále pozvání na dnešní podvečer. Odpověděla, že přijde. Ano, bude moci hovořit s králem o samotě. Bude s ním smět mluvit a tak jej poprosí o pomoc. A hlavně snad to vše vyřídí sama. Jen však potřebovala ještě mluvit s Marsacem, dřív než půjde ke králi.

Protože, čím víc se blížila hodina její schůzky s panovníkem, tím víc byla nervoznější a rostly v ní přeci jen obavy, jestli učinila dobře a podaří-li se jí vše vyřešit tak, jak si to představovala v duchu.
Ne nadarmo hovořila často o tom, že nechce být něčí milenkou, ba ani královou. Zatím touží si užívat, bavit se a veselit bez toho, aby se na někoho vázala, byť to byl jen milenec. Dokonce prý uvažuje o tom, že krále požádá, aby mohla opustit dvůr a trávit zimu na zámku Gergelier, bude-li cesta a pobyt rodičů trvat příliš dlouho.
Říkala to záměrně, aby se tohle vše dozvědělo její blízké okolí, protože i její nová známá vévodkyně M... slíbila, že její slova nesmlčí a tak se tuto informaci dozví i osoba, jíž je Marie-Claire solí v očích.

Komorná Anette se vrátila s nepořízenou. Marsac sice již přijel, ale neměla štěstí, doprovázel nějakou starší dámu a jí se nepodařilo k němu přiblížit. A hodiny tak nemilosrdně ubíhaly.
Přeci jen poslala ještě jednou Anettu, aby šlechtice vyhledala a nebo, aby mu nechala vzkaz, že Marie-Claire je u krále. To bude
muset stačit, neboť sloužící, který ji měl odvést již stál za dveřmi.
Musela tedy jít. Sluha ji vedl chodbami, které byly osvíceny a podlahy v nich byly potaženy koberci, ale po chvíli přešli tam, kde se ještě stále pracovalo a úpravy byly v plném proudu. Vše se teprve dodělávalo. Nebylo zde koberců, panovalo zde přítmí a sem tam zde skomíralo jakés takés osvětlení.

Pak ji sluha pokynul a vešli do malé úzké chodby, kde bylo místo jen pro jednoho. Vyšli dveřmi, které i z druhé strany pokrývala tapiserie. A tak se dostala do malé místnosti, velice skromně zařízené. Zde ji sluha opustil a nechal samotnou..
Hořelo zde několik svící, přesně tolik, aby zde nebylo přítmí a ani, aby zde bylo příliš světla. Na stole stála mísa s ovocem. Chvíli stála Marie-Claire nerozhodně, pak se začala rozhlížet.

Než si však mohla vše doprohlédnout otevřely se dveře a z druhé strany pokoje vešel král. Poklonila se, čekala , že konečně dojde k vyřešení jejího problému, ale najednou měla pocit, že si nejspíš nadělá další.

Tolikrát si v duchu přehrávala, co králi řekne, jak to všechno bude a nakonec to dopadlo všechno jinak. Když začala, že o ni někdo usiluje, obrátil to král v žert, že si také všiml, co o ni usiluje šlechticů. Pak jí naznačil, že je velice potěšen její volbou.

Náhle Marie-Claire pochopila, že je všechno špatně. Ona sem vstupovala myslíc, že jde ke králi a vlastně vcházela do pokoje MUŽE, jenž si s ní ujednal schůzku. Král jí pokynul, aby vstala , chtěla začít znovu a hovořit o důvodu, který ji sem přivedl , ale ta zrádná slova.

„Mám strach ...“ začala nešťastně.
„Se mnou se přeci nemá čeho bát.“ A když jí král začal líbat, zprvu se nebránila, ale náhle ji popadla lítost, vztek, že se nikdy nenaučí žít u dvora a správně chápat co a jak se kdy smí. Byla snad rozzlobena víc sama na sebe, než na samotného krále, jinak nebylo možno si vysvětlit to, co posléze učinila.

Ona sem přišla v naději, že ji král pomůže a on z ní chce vážně udělat svoji milenku a tak ve chvíli, kdy si snad král myslel, že může být odvážnější, Marie-Claire jej odstrčila a dala králi políček, až se mu muselo zatmít před očima.

Ale to Marii-Claire ani trochu nezajímalo, dala se úprkem pryč nejbližšími dveřmi, které se jí podařilo otevřít. Vše je ztraceno, je tou nejhloupější dámou zde na dvoře! Dostala se na spoře osvětlenou chodbu. Chtěla být co nejdříve pryč z těchto míst, alespoň ve svém pokoji, proto se rozběhla. Klapot jejích střevíců zněl v chodbě bez koberců a skoro holých stěnách jako rány kladivem.

Přes své rozrušení si najednou uvědomila, že tudy neběží sama. Někdo běžel za ní. Velice dobře věděla, že to král nejspíš nebude. Dotyčný byl sice naštěstí ještě daleko, ale o to víc jí začalo bušit srdce. Rozběhla se další chodbou, ale v půli, když věděla, že její pronásledovatel je dostatečně daleko rychle se shýbla a zula si střevíce. Uchopila jeden každý do ruky, mírně si vykasala sukně a běžela na konec chodby, kde se tato rozdvojovala. Nyní bylo slyšet jen klapot bot jejího pronásledovatele.

Marie-Claire byla již dosti zadýchána, když se dostala do poslední z chodeb, která ji dělila od míst, kde už bylo možné někoho zastihnout a kde se mohlo začít objevovat služebnictvo.
Zastavila se Musela popadnout dech. Z dálky slyšela kroky svého pronásledovatele. Vskutku tak řádně si zkomplikovat život umí snad jen ona.

Vtom ji popadly něčí ruce.

Jednou rukou kdosi neznámý uchopil dívku kolem pasu a druhou jí přikryl ústa, aby snad nevykřikla. Byl to někdo, kdo se skryl za závěsem výklenku, ve kterém měli řemeslníci cosi dodělávat. Marii-Claire obestřel nezměřitelný strach, ovšem jen do chvíle než neznámý promluvil.

„Ach, krásná Bouvierová, tiše, nebo nás objeví.“ S úlevou si oddechla, byl to Marsac.Ruka kolem pasu ji přitáhla co nejblíže k sobě, aby se do výklenku vešli oba dva. Marie-Claire mohla cítit jeho dech přímo za sebou. Sama se snažila dýchat pravidelně a tiše ač ještě před chvílí těžko popadala dech.

Třásla se jí kolena měla pocit, že když se neopře o muže za sebou, bude se chvět celá z toho napětí, které právě prožila. Ale to už její pronásledovatel doběhl až k nim.
Zatajil se jí dech. Neznámý tiše zaklel a zmizel v jedné z chodeb. Marie-Claire se nebyla schopna pohnout, teprve za hodnou chvíli ji Marsac jemně pobídl:

„Myslím, že je pryč.“

„Děkuji pane, doprovodíte mne prosím do mého pokoje?“

„Já myslel, že spěcháte ještě do sálu na tanec?“

Když se na něj podívala, muž přestal žertovat a chopil se jejích střevíců, které ještě stále držela křečovitě v rukou.

„Obuji vás, jistě by nebylo nejvhodnější, kdyby nás zde takto někdo objevil.“

„Sem přeci nikdo nezajde.,“ doslova špitla Marie-Claire.

„Stačila by jedna upovídaná komorná, jež by si tudy krátila cestu, a dostala byste se do řečí.“

Muž jí nabídl ji rámě. Šli mlčky, dívka se o něj opírala. Náhle stanuli před dveřmi jejího pokoje. Byli u cíle a Marie-Claire najednou cítila, že se bojí vstoupit do těch dveří. Dala své komorné volno, poté co odešla ke králi a nebylo jisté, zda Anetta zůstala, nebo odešla za svou zábavou. Muž se chtěl s dívkou rozloučit, ale když na ni pohlédl, cítil strach v jejích očích a nejistotu. Byl trochu ohromen.

Ta kráska , ve společnosti vždy tak jistá, tak okouzlující, obdařená vtipem a výřečností tu stála a celá se chvěla, nebylo možné ji tady nechat tak bezradnou a nešťastnou. Otevřel tedy dveře do jejího pokoje , vzal ji kolem pasu vešel s ní dovnitř.

„Děkuji, já se tak bála, že zde bude někdo nepovolaný.“ řekla Marie-Claire, když byli uvnitř. V místnosti bylo pološero, hořela jedna ze svící.

„Myslíte váš pronásledovatel?“ Marie-Claire přikývla.

„Já jsem tak hloupá, myslela jsem....“ a nabírala do pláče. Muž byl u ní a když došli až k fotelu posadila se.

„No jen klid, copak se stalo u jeho výsosti?“
„Doufala jsem , že mi král pomůže s mým problémem, že s jeho pomocí najdu toho, jenž mi usiluje o život. A zatím mne teď nechal pronásledovat, protože,... já jsem mu dala políček.“ Muž si pomyslel, měla-li pádnou ruku jako posledně určitě si jeho výsost přišla na své. Ale nahlas řekl:

„ Mohu vás ujistit, že král by se tím, že jste ho inzultovala určitě nechlubil a zajisté by vás sám osobně nepronásledoval. Spíš o vás bude stát o to usilovněji, neboť snadno dobyté vítězství není vítězstvím.A copak , vy jste nepočítala s tím, že král bude mít docela jiné zájmy než si s vámi povídat? Zvlášť, když vás pozval v tuhle dobu?“

„Víte, možná jsem to snad i tušila, jenže jsem si to nechtěla přiznat, měla jsem v hlavě jen ten svůj problém.“

„Vy jste o tom víně ještě nikomu neřekla?“
„Ne, nemohla jsem, nechtěla jsem otce zrazovat od té cesty do Anglie, když si toho tolik od ní sliboval, víte, kvůli zařízení pro huť a vůbec, byl to jen můj problém a bylo jen mou povinností jej vyřešit.“

„A vyřešila jste ho tedy?“

„Ne, bohužel. Jen jsem poznala, jak jsem hloupá a naivní.“

„Naopak, jste nejen krásná a kouzelná, ale také velice rozumná, protože jen hlupák by trval na svých chybách, že nejsou chybami, že jen on má pravdu.“

„Vy si tedy nemyslíte, že jsem hloupá?“

„Ne, jen jste trochu jiná,“ řekl Marsac a pohladil ji po tváři a měl tak trochu obavy , že snad dívka ucukne, ale nestalo se tak. Dívala se na něj těma nejnevinnějšíma očima jaké kdy viděl.
Seděl tak blízko ní, díval se do její tváře, kam se pozvolna vracel ten její kouzelný úsměv a muž nedokázal odolat. Políbil zlehka její rty. Nebránila se, spíše naopak. Zkusil to tedy ještě jednou a něžně ji při tom objal.

Gerard Marsac de Monmier byl překvapen. Ta,k níž se neopovažoval nikdo přiblížit, je nyní v jeho náručí a přijímá jeho polibky. Zalíbila se mu hned jak ji poprvé spatřil. A jak později zjistil nejen jemu. Náhoda mu přála zachránit život krásce z Gergelier. Měl možnost tenkráte v chrpovém salonku, ale nedokázal by zneužít její bezbrannosti a tak dobře vymyšlené lsti, jak si utrhnout pár chvilek spánku jen pro sebe. Možná by se mu leckterý muž vysmál, jaký je hlupák. Takovou příležitost promeškat, ale nyní již věděl, že nepropásl zhola nic. Spíše naopak, získal. Má nyní tu krásnou Marii-Claire v objetí a dopřává mu polibky, které odmítla i samotnému králi.

Ve chvíli kdy oddálil svou tvář od její, cítili oba, že od této chvíle je nejspíše spojuje něco daleko víc než jen příhoda s vínem. Marsac se pousmál a tiše řekl:

„ Odpusťte, budu vás muset opustit. Jsem vázán jistými povinnostmi a musím se vrátit do společnosti. Ač je to škoda a já bych se moc rád ještě díval do vaší milé tváře, do vašich očí, či na váš úsměv, ale měla byste pro zbytek večera zůstat zde. Nevíme, kdo ví o vaší návštěvě u krále a tak jej můžeme nechat v domnění, že jste zůstala u jeho výsosti déle. Znáte zdejší zvědavou společnost, mohlo by je třeba zajímat, proč jste byla u krále jen krátce a nakonec i sám král by jistě nebyl potěšen, kdyby vyšel najevo skutečný stav věcí. Ony v paláci mívají i stěny uši.“

„Dobře tedy, poslechnu vás, zamknu se a půjdu spát. Ale kdy se budeme moci vidět?“ zeptala se Marie-Claire, neboť nejraději by tomu muži řekla, aby tu zůstal a hlídal ji celou noc. Marsac pohladil dívku po tváři, potěšen její otázkou. Než odešel políbil jí ruku.

„Nejspíše to bude na ranní mši.“ Ani nevěděla jak a i bez pomoci komorné se velice rychle odstrojila a pak vklouzla do postele. Byla tak nádherně klidná a šťastná, že usínala s úsměvem na rtech.

Gerard Marsac de Monmier se vrátil do společnosti, kde na něj čekala jeho matka, jež dnešního dne přijela do Versailles. Matka pozorovala svého syna a nemohla si nevšimnout, že když se k ní vrátil jeho úsměv a pohled je trochu jiný, jakoby ozářený zevnitř.

„Mám takový pocit synu, že se stále usmíváš a já nejsem tou jedinou příčinou,“ řekla tak, aby je nemohl slyšet nikdo cizí.

„Mamá, vám nic neujde. Nebojte se, zítra ji uvidíte na mši. Tu jež má nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl.“ A když se k matce nachýlil ještě ji pošeptal:

„ A jejíž ústa mne před chvílí líbala.“
Matka jen skryla svůj úsměv za vějířem, tak její syn se asi nejspíš zamiloval. Když se s ní později rozloučil, že si musí jít ještě něco zařídit, měla dojem, že jde za tou, pro ni ještě neznámou kráskou ale mýlila se.