Portréty 12.část

Když se Marie-Claire ráno probudila, už se těšila na projížďku. Než však odešli na mši a k snídani, byla spousta času, aby se mohlo hovořit o včerejšku. Dalo se říct, že jejich rodina triumfovala.

S Julienem se Marie-Claire smála, když si sdělovali svá tajemství co ten, či onen dělal a mluvil poté, kdy zvěděl a mohl se přesvědčit o svém omylu co se týkalo jich dvou.O řadu pokojů dál rozmlouvala se svým sluhou vévodkyně M…

„Bertrane, doufám, že příště se budete více snažit. Na galérách stále potřebují silné paže, pokud vím. Ale zařiďte vše tak, jako by šlo o nehodu.“

„Dobře , má paní, co myslíte bude nápadné, když se jí splaší kůň?“

„Vidíš, že to jde, používáš-li hlavu k myšlení. Netoužím, aby někdo z té Bouvierovic rodiny pojal sebemenší podezření.“ Když pak sluha odešel vévodkyně si pomyslela – tu Bouvierovic holku mi byl čert dlužen. Nevypadá sice na to, ale za pár dní si ji král pozve k sobě a bude mít krále ona a ne já. Nakonec s tím by si poradila. Akorát, není jisté jestli ta zpropadená osoba umí mlčet. Viděla mě v ulici Saint- Denis.

Jestli si vzpomene…….a to se dřív nebo později stane , je se mnou konec. Tomu se musí zabránit, snad se napodruhé podaří Bertránovi to, co se nezdařilo poprvé .

Nastal čas jít ke koním a připravit se na projížďku. Ale náhle bylo s Marii-Claire zle. Udělalo se jí mdlo, byla bílá jako křída.

„Copak ti je?“ zeptal se Marii-Claire otec a ona cítila, že jeho pohled je daleko tvrdší než slova v kterých cítila jen obavy o její zdraví.

„Snědla jsem asi něco nevhodného.“
„Opravdu je to jen jídlem?“ zpřísněl otcův hlas a jeho pohled teď probodával Juliena. Ten ihned pochopil kam otec míří, ale to už zasáhla matka:

„To není jak myslíš, drahý. To budou jen přetažené nervy, to vy pánové neznáte. Také se naše dcera zkrátka začíná nezdravě přejídat. Dříve nebyla zvyklá tolik a tak kvalitně jíst, jak víte. To se muselo přirozeně projevit.“ Marie-Claire vděčně k matce vzhlédla, teď zrovna by nechtěla vysvětlovat příhodu s vínem.

„Dobře tedy, ale nyní již musíme jít, král si jistě všimne naší nepřítomnosti. Nemůžeme přijít pozdě, když nás osobně pozval.“ Vtom se ozval Jean-Poul:

“Já zde s Marii-Claire vyčkám ještě chvíli, vy zatím jděte, až ji bude lépe tak vás dohoníme.“ Nezbývalo než souhlasit. Nevolnost, jež Marii-Claire postihla netrvala dlouho, ale přeci jen to bylo zdržení. Když přišli do stáje ke koním, většina ostatních dvořanů byla již pryč.

Jen několik opozdilců zrovna opouštělo stáj. Jean-Poul spěchal, aby nasedli a co nejdříve dojeli ostatní. Vyšvihl se do sedla vskutku ladným pohybem. Marie-Claire převzala od sloužícího otěže, ale na koně nevsedla.

„Co je?“ zeptal se Jean-Poul mírně nevraživě a změřil si Marii-Claire pohledem. A nebyl to zrovna příjemný pohled.

„Ten kůň není v pořádku. Na něm já nepojedu.“ Trvala však Marie-Claire na svém a bylo jí jedno, zda se to Jean-Poulovi zamlouvá či ne. Její bratr jen zakroutil nevěřícně hlavou:

„Copak se nelíbí naší mladé dámě?“ Marie-Claire vadilo jakým tónem s ní mluví. On se na ni dívá stále podezíravě a téměř pohrdavě. Věděla, že se ani pořádně neznají, ale to není důvod, aby se k ní takto choval. Ne nemusí ji mít rád, to se nedá poručit……..a pak ji to napadlo.

On asi žárlí, žárlí … na ni, že byla přijata do rodiny, že je nyní středem zájmu ona a ne on! Pobývá doma tak málo a když přijel vždy se všechno nejspíš točilo kolem něj a nyní se to změnilo. Mezitím jí sluha přivedl jiného koně. Poplácala koně po šíji a dokonce se ten kůň nechal podrbat mezi ušima. Marie-Claire přímo cítila v Poulových očích nepochopení a slova – co se s tím koněm tak zdržuje, vždyť musíme jet. Konečně se dočkal.

Marie-Claire se vyhoupla s dopomocí sluhy do sedla a vyjeli. Už chtěl přejít do cvalu, když jej Marie-Claire pohybem ruky zastavila. Jean-Poul se na ni překvapeně podíval. Marie-Claire zprvu váhavě, ale pak velice důrazně pronesla:

„ Než vyjedeme musíme si promluvit. Jistě si myslíte, bratře, že jsem se do rodiny vetřela a jde mi jen o prospěch. Jenže já jsem prsten, znak naší rodiny také nedostala jen tak, jen pro svůj okouzlující úsměv. To rozhodně ne.

Myslíte, že chci snad využít situace, že jsem se shodou okolností vrátila do rodiny. Ale to se mýlíte. Říkáte si, já jsem si vše musel tvrdě vybojovat a zasloužit se o vše sám.

Já to však také neměla lehké. Taky jsem musela tvrdě bojovat a o všechno. S tím rozdílem, že vy jste měl vždy tu možnost přijít a požádat své rodiče o pomoc, kdykoliv jste mohl své problémy řešit s jejich účastí. Vím, jistě jste toho práva nejspíš nikdy nevyužil.

Ale už to vědomí, že někam patříte, že se máte kam utéct, když bude nejhůř, jenom to vám třeba stačilo k překonání jakékoli nesnáze. Ale já tu možnost neměla nikdy a nyní… Obáváte se, že snad budu spíš využívat svého postavení. Ale jste na velkém omylu. Jistě víte odkud jsem přišla a věřte mi, není lehké získat to, co pro vás všechny ostatní je samozřejmé.

Místo, abych flirtovala s někým na lavičce, mořím se četbou a psaním. Je to pro mne těžké asi jako pro vás smířit se s tím, že existuje nějaká Marie-Claire.“

Jean-Poul si ji opět změřil pohledem, ale trochu jinak , než předtím. Marie-Claire pokračovala:

„Ne už nebudu více mluvit. Řekla jsem toho již dost milý bratře, nyní vám budu velice zavázána, když ukážete cestu, kudy co nejrychleji dohoníme ostatní. Nerada bych byla ještě v nemilosti samotného krále.“

„Obědváme v zámku v Chaville, že? Musíme tedy jet jinudy než ostatní, máme-li je dohonit . Znám jinou cestu, kratší, pojeďte pokud se nebojíte,“ a pak vydal mlaskavý zvuk, jež patřil koni.

Ani se však na Marii-Claire neotočil, bral jako samozřejmost, že jej sestra bude následovat. Pobídl ještě jednou koně a vyrazil vpřed. Bylo pro něj těžké přiznat si, že vše co mu dívka řekla je nejspíš pravda. Možná se i trochu zastyděl, měl co bojovat se svou ješitností, aby si to přiznal, alespoň v duchu.

Včera nespustil z Marie-Claire oči. Pohybovala se tak nenuceně mezi vší tou šlechtou, stejně lehce hovořila s kýmkoliv, flirtovala, okouzlovala své okolí. Nebyl ochoten uvěřit tomu, co mu o ní řekli.

Vždyť se na dvoře pohybovala, jako by zde žila odjakživa. Docházelo mu teprve nyní, že za tím vším, je opravdu jen její píle, přizpůsobivost a obrovské soustředění i na to, aby neučinila nic, co by prozradilo odkud přišla.

Ač byl Jean-Poul ze všeho nejvíc na moři, měla Marie-Claire co dělat, aby mu stačila. Na koni uměl jezdit vskutku skvěle. A paměť měl také dobrou. Zkratkou kterou jeli, opravdu dohnali náskok ostatních a k zámku v Chaville dojeli včas . Mohli se připojit k ostatním.

Když se setkali opět s rodiči, otec jim uznale pokynul, byl rád, že dojeli včas, zvláště, když se od těch posledních, co vyjížděli, dověděl, že si Marie-Claire ještě nechala osedlat jiného koně. Už se málem obával, že se snad ve své dceři mýlil a velice rychle si osvojila chování některých dam u dvora.

U oběda okouzlovala svým chováním jak své nejbližší okolí tak i samotného krále s nímž seděli u jedné tabule. Snažila se hovořit prostě a věcně, když byla oslovena či na něco dotazována. Usmívala se ač ji někdy do smíchu nebylo.

Jen Julien sedící vedle ní měl možnost vědět jak je nervozní. Mnohokrát si všiml, jak Marie-Claire dává ruce do klína, hlavně pod stůl pod ubrus, aby mohla skrýt jak se jí nepředstavitelně třesou. Párkrát jeho ruka zamířila tamtéž, aby ji chápavě mohl stiskem svých prstů říct, že vše je v pořádku.

Princ de Condé se měl čím chlubit.Oběd , který vystrojil k uctění krále překonal všechna očekávání. Po tak vydatné tabuli následovaly obvyklé zábavy a posléze všechno směřovalo k přípravám vrátit se do Versailles kam ještě v pozdní odpoledne odjížděli.

Vše se tam totiž chystalo na velký maškarní ples. Všechno muselo být hotovo než se vrátí. Pro každého z hostů byly připraveny masky a nikdo nevěděl předem jakou masku dostane . Stoly se prohýbaly pod připravovanými pochoutkami, muzikanti už si odpoledne ladili své nástroje a zkoušeli hru na večer. Žít u dvora bylo krásné, ale náročné.

Marie-Claire si všeho užívala s plnou vervou svého mládí. A tak nebylo divu, že navečer ji tak trochu přemáhala únava, nohy už skoro necítila a nejraději by alespoň na chvilku zdřímla. Věděla, že i pouhá půlhodinka by jí pomohla. Načerpala by síly vždyť večer teprve začínal.

Nyní jen děkovala té nápadité hlavě co pro ni připravovala masku. Stálo to chvíli námahy než její nepoddajné vlasy byly zakryty pod parukou barvy rzi. A rázem se z ní stala kráska se záplavou rudých vlasů, přímo k nepoznání.

Těšilo ji to, též proto, že než to okolí objeví, kdo vlastně je nebude v takovém středu zájmu a bude moci své okolí pozorovat a jen tak se v něm bez cíle pohybovat.

Řada z těch přítomných mužů měla jistě bohatší a větší vzdělání než ona a přeci byli stále někteří nechápaví, když jim sdělovala , že nestojí o schůzky o samotě. Nijak nebažila poslouchat jejich „tokání“ .

Bohatě jí stačilo vyslechnout tu spoustu lichotek ve společnosti. Měla pouze touhu poznávat a obohacovat se o nové poznatky, ovšem ne o ty jež jí nabízeli stávající kavalíři.

Dovedla si živě představit jak by ty jejich rozpravy ve dvou mohli končit. Jistě by ji nebavilo rozplývat se nad tím jak který líbá, protože dál by to nenechala dojít. A ani o to jejich líbání nijak nestála. Už její maměnka říkala:

„Úsměv dej každému, ústa jen někomu a srdce jen jednomu.“ Nyní jí dávala za pravdu. Teď se bavila tím, že ji nikdo nepoznává, vždyť i prsten s kamenem, který by ji prozradil, že patří do rodiny de Bouvierů, skryla do dlaně a co neskryla maska, ukryla pomocí vějíře.

Tančila s lehkostí jako dřív neboť během tance ji napadlo spásné řešení. Kdyby odešla do pokojů, kde byli ubytování, jistě by to vyšlo najevo a byla by se tím znemožnila, mělo-li by se o ni druhý den povídat, že krásná Marie-Claire nevydržela a v nejlepším musela jít odpočívat.

Zdejší dámy by se jistě popásly, že ona všemi obletovaná a obdivovaná, o níž se zajímá sám král, se neumí chovat.Jak chce být u dvora, když….

Věděla totiž, kde se nachází chrpový salonek a stačila si všimnout už onehdy, se občas do těchto salonků uchýlili ti, jež se potřebovali skrýt očím ostatních. Co se stane, když se tam na chvíli schová ona sama?

Zatím nikdo netuší, kdo je pod maskou rusovlásky a tak jí nic nehrozí, když toho využije. Dozněly poslední tony hudby a ona se rozloučila se svým tanečníkem. Vzdálila se směrem k hráčským stolkům a vydala se k cíli své cesty. Když došla ke dveřím salonku, sluha v livreji se jí mírně uklonil a ona vešla.

„Nikoho za mnou nepouštějte.“ Řekla a samozřejmým pohybem mu vtiskla do dlaně pár mincí. „Rozumíme si?“ řekla a věnovala mu jeden ze svých pohledů. Sluha se jí mírně uklonil a ona vešla.

Když se octla uvnitř byla by si výskla, kdyby se nebála, že ji tam venku uslyší. Rozhlédla se v mírném přítmí. Chvíli váhala mezi divanem a křeslem s opěrkami na hlavu. Nakonec to vyhrálo křeslo. Posadila se a uvelebila se. Nejprve si sundala střevíce a udělala si pohodlí. Bylo to nádherné smět se uvolnit. Také to hned učinila. Složila ruce v klín a zavřela oči. Jen vzdáleně sem doléhaly zvuky hudby z nedalekého sálu.

Netrvalo dlouho a Marie-Claire pravidelně oddechovala. Neuplynula ani půlhodina poté, co usnula, když se k salonku přiblížil muž v masce modrého domina.Obrátil se na sluhu:

„Madame je již uvnitř?“ Takovým způsobem, že sluha se zmohl jen na přikývnutí. Proč ne, sem nikdy nevstupoval nikdo sám a pokud ví tak v pokoji byla zatím jen ta rusovláska. Nikoho jiného tam neměl vpustit, a muž se ptal tak samozřejmě jako by k ní patřil a zřejmě ano.

Marie-Claire podvědomě ucítila nějaký pohyb v pokoji. Však také již nespala tak hlubokýma a tvrdým spánkem jako na začátku. Už byl nejvyšší čas se probudit a jít. Otvírala oči a sladce se usmívala. Ale jen do chvíle než začala mít nepříjemný pocit, že zde není sama.

Po její pravé ruce stál na stolku svícen. I to málo světla jí umožňovalo zjistit, že kousek opodál stojí něčí mužská postava. Plna strachu nechala putovat svůj zrak od bot směrem vzhůru.

Když poznala muže, který tam stál trochu si oddechla, ale i přesto se cítila mírně dotčena, že tu je, že ji objevil. Když se to povedlo jemu, mohlo se to povést komukoli.

„Co tu děláte, pane? Jak jste se opovážil?“ Muž se mírně uklonil.„Velice se omlouvám, ale nutně s vámi potřebuji hovořit. Jenže mi bylo líto vás budit, když jsem vás našel spící..“

„Vy jste mne hledal? Vždyť jste mne mohl zastihnout během dne?“

„To ano, ale stále jste nebyla sama.“ Řekl muž a upil vína ze sklenice, kterou držel v ruce. Pak ji postavil na malý stole, jeho oči se podívaly dolů. Marie-Claire si uvědomila, že je zutá. Muž se jen usmál a řekl:

„ Dovolíte?“ A aniž čekal na odpověď přiklekl a pomohl Marii-Claire do střevíců.

„To abych nikde neříkal, že jsem krásce z Gergelier nazouval střevíce, co myslíte?“ Marie-Claire dělala jako by tuhle větu neslyšela:

„Chtěl jste se mnou hovořit, pokud vím, začněte tedy dokud vás poslouchám… nebo.“

„ Měl jsem předpokládat, že si brzy osvojíte chování dam u dvora. Škoda, mýlil jsem se ve vás. No alespoň mne to nebude bolet, že jsem vás přišel varovat zbytečně.“

Marie-Claire se zastyděla. Vždyť ten muž měl stokrát větší právo než ostatní usilovat o její přízeň a náklonnost.

Zachránil jí život a co si stačila všimnout byl často nablízku, ale nikdy se nepokoušel dělat jí společnost či s ní dokonce flirtovat. Vždy byl někde v povzdálí a pak ji to napadalo, proč asi. Zčervenala:

„Promiňte mi, opomenula jsem, že nejste jedním z těch hlupáků, co se kolem mne točí.“ „Ale stal bych se jím, kdybych nepřijal vaši omluvu.“ Odvětil muž a políbil Marii-Claire ruku.

„Nějak mi vyschlo v ústech, nalijete mi také prosím trochu vína.

„Zajisté,“ slyšela mužův hlas a teprve, když si všimla, že se muži tak trochu chvěje ruka při nalévání, pochopila, že není tak klidným, jak si myslela a jak se po celou dobu zdálo. Napili se.

„Mluvte tedy,“ pobídla jej.

„Bude nutné , aby jste o příhodě s vínem řekla svému otci. Ten, kdo usiluje o váš život, je někdo vysoce postavený. Já se mohu pokusit vás chránit, ale neumím být všude a vidět a vědět o všem.

Stále nedokážu odhalit tu osobu tak rychle, jak by se to nejspíš podařilo vašemu otci, když mu o tom řeknete. Kdyby snad přežil ten sluha od koní, možná by řekl co ví a bylo by snazší něco vypátrat.

Ale jediné co drmolil bylo: Ona je čarodějka, ona to poznala. Ač bylo přítmí, nemohl postřehnout tak dobře jako ve dne, že Marie-Claire zbledla, přeci jen vycítil, že se něco děje.

„Odpusťte, to nebylo přeci myšleno na vás. Není přeci nic na tom, že jste chtěla jiného koně.“

„Ale nejspíš se to týkalo mne,“ zachvěl se Marii-Claire hlas. A pak tiše vyprávěla, že si nechala vyměnit koně, nikoliv z nějakého ženského rozmaru, ale proto, neboť s ním nebylo něco v pořádku.

„Ten kůň měl takový divný pohled. Cítila jsem, že není jak by měl být.“

„A měla jste nejspíš pravdu. Chvíli poté co jste odjeli, šel sluha toho koně odstrojit. Když se tak stalo a on od něj odcházel a byl k němu zády, ten kůň se zbláznil, jako by jej pobodaly vosy.

Kdyby byl sluha vnímavý jako vy určitě by žil. Jinak by jste pod kopyty toho koně skončila vy.“ Marii-Claire šel po zádech mráz. Udělalo se jí zle. Nedovedla říct, zda jen od žaludku, nebo při tom pomyšlení, že ji někdo chtěl znovu zabít. Zvedla se z křesla ale zavrávorala, muž ji včas zachytil

.„Stává se vám to často?“ zeptal se starostlivě.

„Ne jen občas.“ Zašeptala Marie-Claire. Muž ji doplnil: „A jen od toho dne, kdy jsem vás polil vínem, že?“ Marie-Claire přikývla.

„Poslyšte, je nutné abyste se co nejdříve obrátila na malou doňu, nechat si pustit žilou a ona vám v tomhle jistě pomůže, a zajistí, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Je-li vám už nyní lépe měli bychom se rozejít.“ Teprve nyní si Marie-Claire uvědomila, že je ten muž blíže než by se slušelo.

„Odpusťte musím se zeptat, čím vám mohu vyjádřit svůj dík za vaši starostlivost?“ zeptala se Marie-Claire a cítila, že by byla ochotna obětovat třeba i políbení, že by snad i s radostí uvítala jeho na rty na svých. Muž však ukročil a když jí políbil hřbet ruky řekl:

„Již jste mi poděkovala mnohonásobně. Málokdo se může pochlubit, že s kráskou z Gergelier strávil skoro celou hodinku v chrpovém salonku. A bude mi potěšením nechám-li si pro sebe i to, že jsem té krásce hlídal spaní a že její úsměv tu byl sice jen chvíli, ale jen pro mne.“

Marie-Claire sklopila oči a ten večer se zastyděla podruhé. Jen blázen by nejspíš nevyužil takové chvíle nebo ten, který….

Nedokázala si domyslet, že by ten muž byl snad do ní zamilován. Spíše byl galantnější a čestnější než všichni ti jíž se jí dvořili veřejně a ostentativněji. Muž opět vtiskl polibek na její ruku, kterou stále držel a zašeptal: „Sbohem, a vyjděte chvíli za mnou.“ Marii-Claire nezbylo nic jiného než sfouknout svíci , chvíli počkat a pak odejít. Zábava pokračovala do pozdních hodin a ti nejvytrvalejší se rozcházeli téměř až k ránu. Než se rozednilo Marie-Claire vyhledala královninu trpaslici. Během večera se s ní domluvila, že bude nejlepší, když za ní přijde až se bude zábava chýlit ke konci a pak může jít spát jako ostatní. K ránu si už těžko kdo všimne, že byla u malé doni a za jakým účelem.

Teprve nyní Marie-Claire poznala jak ji těch pár chvil spánku zvečera pomohlo. Se zadostiučiněním pozorovala jak z jejího těla odchází tmavá, temná krev. Když si jednu chvíli uvědomila, že s tou trochou vína co vypila se do jejího těla přeci jen dostal nějaký jed, otřásla se odporem.

„No, krasavice, myslím, že už bude v pořádku, jen to na mě nevytrubuj, už bych ti nikdy příště nepomohla,don Marsac je velice šlechetný muž, i když je jen levobočkem, nemusí se bát, že by cokoliv prozradil. Já o tom také pomlčím. Je tak dobře?“

„Ano, děkuji mnohokrát, jak vám tu službu jen zaplatím.“

„Takové služby se neplatí, pomoc se jen vždy oplácí jinou pomocí.“ Uzavřela jejich rozmluvu malá doňa.

Marie-Claire odcházela od doni chudší o něco krve, ale bohatší o jednu informaci. Proto tedy byl tolik zdrženlivý, její zachránce. Možná snad si na ni myslel, ale jako levoboček věděl, že jí není roven co se společenského postavení týče. Kdyby byl levobočkem krále tak snad, ale jinak … jeho práva nebyla tak velká.

Vzpomínala na jejich první setkání teprve nyní si uvědomila, že to nebylo tak strašné, když jí jeho ruce svíraly a odmyslí-li si okolnosti, líbal opravdu vášnivě.

Když se probudila toho dne po plese, měla opravdu nejlepší úmysl svěřit se otci se svými problémy, jenže události tohoto dne se vyvíjely docela jinak.