Portréty - 11.část

Ona si toho nevšimla, ale, že s jejím pohárem není něco v pořádku, postřehl někdo jiný, dokonce ten neznámý viděl i to , co se dělo před tím, než se sluha chopil tácku.
Ten muž viděl jak onen sluha do jednoho poháru něco vhodil, proto šel za ním, aby sledoval komu sklenku vína nabídne, sotva však pochopil, přidal ještě více do kroku.
Marie-Claire držela sklenici v ruce a odpovídala na dotaz jedné z dam. Pak trochu upila, než však stačila pohár přiložit ke rtům po druhé, nešikovně se k ní přitočil jí neznámý šlechtic a nešetrně do ní strčil tak, až víno ze sklenice vychrstlo. Část skončila na zemi, část na jejích šatech a výstřihu.
Měla se co ovládat, aby na cizího muže při tomhle střetu nevybuchla. Ale než stačila cokoli říct, mladý muž se začal o překot omlouvat a žádat, aby mu odpustila a zároveň jedním dechem pokračoval:
„Mademoiselle, dovolte mi, abych směl svou nešikovnost napravit.“ přitom ji uchopil za ruku a odváděl ji ze sálu. Když viděla snahu neznámého napravit co způsobil neměla sílu protestovat, zvláště když ji vedl směrem k chodbě kam zamýšlela beztoho jít.
Ač se její společníci tvářili pohoršeně, na druhé straně jim bylo jasné, že muž strčil do Marie-Claire schválně, aby mohl využít chvíle, kdy není na blízku Julien a měli tak trochu škodolibou radost, že se mladému šlechtici podařilo Marii-Claire odvést ze sálu.
S netrpělivostí čekali jak vše dopadne. Lest, které použil snad napadla mnohého z nich, ale nikdo se zatím neodvážil tohoto úskoku použít. Totéž si nakonec myslela i Marie-Claire a snad i čekala na to, co ten pro ni cizí muž udělá, až se octnou mimo pohledy ostatních.
Sotva však byli venku ze sálu, sevření mladého muže nepovolilo, spíše naopak. Ke všemu přidal ještě do kroku a měla co dělat, aby mu stačila. Snažila se vyprostit z jeho sevření, ale to už neznámý otevřel jedny dveře a doslova ji vtáhl dovnitř.
A to dosti rychle, nejspíš proto, že nebyl nikdo nablízku, a on musí využít situace. Ale to už Marie-Claire spustila bez ohledu ke svému postavení:
„Poslyšte nedovolujete si až příliš? Koukejte mne pustit, a to hned!“ Než však stačila pokračovat šlechtic pronášel a promlouval k někomu v místnosti, koho Marie-Claire zatím neviděla.
Teprve, když se pootočila mohla vidět, že nejsou sami. Byla tu jedna z královniných dam velice malého vzrůstu – královnina trpaslice. Marie-Claire sice nerozuměla slovům,co muž říkal, španělštinu sice neznala , ale cítila naléhavost v jeho hlase. Sotva muž domluvil , obrátil se k ní se slovy:
„Odpusťte , nešlo to jinak. Doufám, že jste něco jedla, než jste se napila z toho poháru.“ A jakmile Marie-Claire přikývla podával jí sklenici s nápojem, který mu mezitím trpaslice namíchala.
„Vypijte to a pokuste se vyzvrátit vše, co jen bude možné.“ Marie-Claire nechápala , ale poslechla. Uchopila sklenici a napila se, neboť si najednou začala uvědomovat, že to víno mělo opravdu tak trochu divnou chuť, ale vzhledem k tomu, že již byla myšlenkami jinde, nevěnovala tomu až tolik pozornosti. Nyní však tušila, že mladý šlechtic asi ví, co dělá.
Poté co se napila z nabídnuté sklenice vážně nebylo jiné možnosti než vyzvracet vše, co v žaludku bylo. Obsah sklenice byl tak odporný, že se jí dělalo špatně už když jej polykala. Pouze se cítila trapně před tím mužem, který stál za ní.
Ale, když ji trpaslice podávala kapesník, aby si otřela rty a nabídla ještě sklenici vody k vypláchnutí úst , všimla si, že muž musel vyjít na chodbu aniž to postřehla, neboť nyní vešel dveřmi, kterými před chvíli přišli. Marie-Claire se chvěla, až nyní jí vlastně docházelo, co se vlastně stalo.
Někdo se ji pokusil otrávit!
Mladý muž se uklonil a řekl, nyní již mile a přívětivě:
„Mademoiselle, odpusťte , ale musel jsem k vám být víc než negalantní, ale bylo to nutné. Malá doňa se o vás postará, nebo mám snad zavolat Juliena de Bouvier?“ zeptal se a Marie-Claire ještě ne zcela ve své kůži se prořekla:
„Ne bratra ne, já už to zvládnu sama.“ Mladý muž se usmál a podíval se na ni zkoumavým pohledem, ale nejspíš si neuvědomovala, co právě řekla. Šlechtic znovu promluvil:
„Budu vás muset opustit, aby to nebylo podezřelým a také bych se nerad střetl s hněvem vašeho Juliena. Ale mám k vám prosbu, než odejdu dejte mi políček.“
„Ach pane, zřejmě jste mi zachránil život, nevím jak bych vám měla poděkovat, ale políček asi není to pravé.“ Muž však neměl čas vysvětlovat, byli pryč již dost dlouho. Někdo si musel všimnout, že Marii-Claire sklenici nevypila, a nebylo radno pokoušet osud.
Ať si ten, kdo nechal vsypat jed do vína, myslí, že do té krásky strčil ve snaze se seznámit a že se tak stalo pouze s tímto úmyslem.
Ale zároveň bylo třeba uchránit dívčinu pověst, muž proto přistoupil blíž a než ta stačila jakkoli zaprotestovat, objal ji a jeho rty jí nestoudně líbaly, aniž se mohla bránit. Objímal totiž s takovou silou , že nebylo možné se tomu sevření nijak vymanit.
Sotva ji však pustil Marie-Claire, ještě popadaje dech rukou, již jí uvolnil, dala muži takový políček až měl od její ruky červený otisk na tváři – bilo to přímo do očí. Ale muži se však na rtech objevil úsměv.
„Děkuji,“ zašeptal, naposled se uklonil a chvatně odcházel. Marie-Claire si rukou přikryla obličej a zahanbeně se otočila zády ke dveřím, kterými muž odešel. Teprve nyní jí docházelo, proč chtěl, aby jej uhodila. Ale to už na ni promluvila královnina trpaslice:
„Slečna je temperamentní jako pravá Španělka, ale nebála se, já o tom víně a o bratrovi také pomlčím.“ Marie-Claire se na ni nechápavě podívala.
„To nic děvenko, to se teď stává často, někdo se vás pokusil otrávit, ale už jste mimo nebezpečí. Jen se zkuste napít ještě tohohle.“ Marie-Claire byla příliš otřesena tím, co se stalo, a napila se odevzdaně a poslouchala trpaslici velice pozorně
. „Měla by jste na sebe dávat pozor, někdo usiluje o váš život , když se nezdařilo napoprvé, jistě se o to ten neznámý pokusí znovu. Možná vám bude pár dní ne zrovna nejlíp, kdyby se to však zhoršilo, přijďte, něco s tím uděláme.“
Posléze, když se trochu upravila a královnina trpaslice jí pomohla z šatů odstranit stopy po víně odešla a zamířila do míst, kde byly pokoje určeny pro jejich rodinu
Když vešla Marie-Claire dovnitř , zjistila, že se něco děje. Spojovací dveře s vedlejším pokojem, Julienovým, vždy zavřené, byly nyní dokořán a panoval zde čilý ruch. Rodiče přijeli. Rázem předchozí minuty hodila za hlavu a spěchala matku i otce přivítat.
„Vždyť jsem vám říkal, že se neztratí,“ slyšela Julienův hlas. Padly si s matkou do náruče. Nejprve, když se pozdravily, zaváhaly, ale pak obě podlehly citům. Isabela snad také proto, že jim toto právo bylo tolik let odepřeno a Marie-Claire pochopitelně z radosti, že matku vidí, ale snad také proto, co se jí právě přihodilo a cítila najednou jako by jí matka a otec přinášeli bezpečí a ochranu, kterou podle slov trpaslice bude potřebovat. Akorát nyní neměla sílu začít s tím sotva přijeli.
Stačí zítra, vždyť ten, co ji chtěl odstranit, dozajista nechá své pokusy na dny příští, přeci se o to nebude pokoušet ještě tenhle večer, utěšovala se. Jen tak smět hodit za hlavu co se před chvílí přihodilo. Náhle se jí však udělalo nevolno a zbledla.
„A mě tak krásně nepřivítáš?“ zeptal se otec, jenž právě skončil s udílením příkazů svému komorníkovi.
„Ale, co je ti? Je ti dobře?“ zpozorněl náhle otec, když si všiml její bledé tváře. To už se však k Marii-Claire přitočil z druhé strany Julien.
„To jsem nevěděl, že budeš tak nervozní, dosud jsem tento rys u tebe nepozoroval.“ Ale co to povídal vrátila se Marii-Claire barva do tváří.
Políbila se a objala s otcem. Museli využít chvil, kdy si takové důvěrnosti mohli dovolit. Kdyby je viděli ostatní, jistě by jim byli k smíchu. Teď se však museli převléknout a upravit. Slavnost měla začít a byl nejvyšší čas se připravit. Když matka zůstala s Marii-Claire a se svými služebnými sama, sdělila matka, že se zdrželi kvůli jejich nejstaršímu synovi.
Dostali zprávu, že přijede a pojede s nimi do Versailles, čekali tedy jak nejdéle to bylo možné. Podle všeho to nestihne a přijede až zítra, pokud přijede vůbec.
„To je škoda, už bych jej také ráda poznala.“ povzdechla si Marie-Claire a dál se věnovali svým přípravám. Před chvílí si Julien sestru dobíral, ale teprve nyní začínala mít opravdovou trému.
Jaké štěstí, že při představování bude Julien vedle ní. Konečně, vše je hotovo. Marii-Claire se až tajil dech, když byli všichni pospolu a čekali až pro ně pošlou.
Všichni byli v modrém. Látka se stejným vzorem byla použitá vždy k ušití hlavní částí oblečení každého z nich.. U mužů to byl kabátec a klahoty, u žen díly šatů a rukávy. Avšak nebyla stejného odstínu. Otec měl vše sladěno tak, aby převládala tmavě modrá, kterou doplňovala bílá.
Ona s matkou měli šaty ušité skoro podle stejného střihu. Lišily se v mnohém a přeci byli podobné. Stejný střih doplňovaly jinak řešené rukávy, jiná byla i šerpa. Matka měla šaty též tmavě modré, ale ne tak tmavě jako otec. Marie-Claire měla modř svých šatů o něco světlejší než matka.
Ač byly podobné zdůrazňovaly jen sounáležitost jejich majitelek, kterou podtrhovala zejména jejich podoba. V některých momentech jako by to byly sestry a ne matka s dcerou.
Julien měl šaty v barvě stejného odstínu jako Marie-Claire, tím bylo dáno najevo jejich sourozenecké postavení v rodině. Než však opustili své pokoje, přistoupil otec ke své dceři navlékl ji na prsteníček prsten stejný, jaký měl sám na ruce . Prsten, který představoval znak jejich rodu. Pochopitelně nebyl tak masivní a tak velký jako jeho.
Teprve nyní bylo zpečetěno, že Marie-Claire patří do rodiny. Jistě nebylo to jen tím prstenem, ale Marie-Claire to tak alespoň cítila. Ještě jednou jí matka řekla pár uklidňujících rad, neboť vycítila a chápala dceřinu nervozitu:
„ Není se čeho bát, vždyť vše co budeš potřebovat ovládáš.“ Když stáli už těsně před vchodem do zrcadlového sálu a čekali , kdy jim dá dveřník znamení, dočkali se opaku. Přistoupil k nim velice a uctivě je žádal o chvíli strpení.
Marie-Claire měla nervy napjaty k prasknutí, vždyť co jen za tu cestu sem bylo možno vnímat šumu a rozruchu kolem nich, když okolí poznávalo v čem se s Marii-Claire mýlilo. Vskutku byli středem pozornosti.
Vtom se okolostojící rozestoupili a kdo jiný k nim přicházel, než její starší bratr Jean-Poul. Poznala jej okamžitě. Měl v obličeji rysy svého otce. Byl urostlý, jen o pár centimetrů vyšší než otec. Měl stejně tmavě černé kadeře jako on. Tvář snědou, opálenou a ošlehanou větrem jako Julien, když se s ním poprvé setkala.
Pohled jeho tmavých očí pohrdavě shlížel na všechny kolem tak, jak jsou zvyklí pohrdavě shlížet na všechny suchozemce námořníci a muži, jež tráví svůj život a čas na moři. Jeho tvrdý a pronikavý pohled se rázem změnil sotva jeho oči pohlédly směrem k matce.
A on ač pevným přeci jen trochu zjihlým hlasem pozdravil a políbil matce ruku, jež mu podávala. Pak pozdravil otce a Juliena malou úklonou hlavy a poté jeho pohled spočinul na Marii-Claire. Nebylo pochyb , že k nim patří a přeci cítila jeho zkoumavý a snad trochu podezíravý pohled jímž si ji měřil a jenž ji probodával, jako by se snažil dohlédnout až na dno její duše.
Z toho pohledu byla cítit síla, skoro by měl člověk chuť uhnout očima, ale Marie-Claire tento pohled znala. Stejně se díval její otec, když o něčem rozhodoval, tím pohledem bylo řečeno vše, že on je ten kdo poroučí a rozhoduje a je tu pán. Jean-Poul ji také políbil podávanou ruku, jak se slušelo na kavalíra.
Rty se skoro ani nedotkly hřbetu její ruky zato jeho knírek ji polechtal. Musela se tomu pousmát. Zaregistrovala, že bratr měl šaty stejně šité v modrém odstínu o něco světlejším než otec, a o něco tmavším než ona a Julien.
Ani neměla čas zamyslet se, jak a kdy bratr dorazil, vždyť jim jde skoro v patách, když to už je dveřník pobízel, že jsou na řadě. Dveře sálu se otevřely a Marie-Claire poprvé uviděla zrcadlový sál. Teď teprve nevycházela z úžasu. Ale nebyl čas se nijak zvlášť rozhlížet. Hlas dveřníka je uváděl a představoval jak vcházeli.
„ … a jejich dcera , komtesa Marie-Claire Vivienne Parcy de Bouvier,“ znělo prostorem a ona vnímala pouze šum v sále. Tlukot srdce slyšela až ve spáncích a kdyby jí Julien nedržel za jednu ruku a ve druhé nesvírala vějíř, jistě by se jí třásly tak, že dojem sebejisté a vznešené dámy by vzal za své.
Nebyla schopna sledovat a registrovat jednotlivé tváře a postavy. Kráčeli směrem až ke králi . Viděla modř matčiných šatů a vlnění její sukně v rytmu její chůze. Všichni kolem ní splývali ve změť barev a cítila, že na ni přichází slabost a začínalo jí být mdlo.
Mezi dvořany to zašumělo, neboť nyní jim docházelo, že Julien a Marie-Claire jsou bratr a sestra. Ač se možná tak trochu sobě podobali, nikoho by před pár dny, kdy měli možnost je vidět v Paříži, Louvru, či dokonce zde ve Versailles nenapadlo, že jsou sourozenci. Jak mohli být tak slepí, říkali si mnozí.
Spousta dam si oddechla, domnívaly se, že Marie-Claire bude jejich nelehkou sokyní v získání Julienovy přízně na jejich stranu, a nyní se situace změnila v jejich prospěch. Muži si však uvědomili, že Marie-Claire sice není přítelkyní Julienovou, přeci to nebude lehké získat si její náklonnost. Vyzařovala z ní stejná hrdost jako vůbec z každého člena rodiny de Bouvierů.
Už tím jak dokázali skrýt příbuzenský vztah jen proto, aby si mohli tropit ze všech smích, svědčilo o jejich soudržnosti, kterou se nemohl chlubit nikdo z přítomných. Tady každý bojoval sám za sebe, jak získat co nejvíce výhod pro svou osobu.
Když bylo potřeba intrikovat, intrikovali a bojovali beze všech skrupulí i proti komukoliv ze svých příbuzných. Ale de Buvierovi !
Marie-Claire ještě zdaleka nepronikla do všech tajů a způsobů dvorských úkladů, je však chápavá a jistě pro ni nebude zatěžko se v tom předivu vztahů vyznat. Nyní však byla na začátku, šla sálem a na sobě tíhu všech pohledů. Vtom ucítila jemný stisk Julienových prstů. Byl to smluvený pokyn, aby se uklonila. A pak jako z dáli slyšela králův hlas:
„Vskutku, hrabě Parcy de Bouvier, vaše rodina vždy přinese změnu a oživení k našemu dvoru, škoda jen, že jste ještě nepřivedl svého nejmladšího syna. Prý je to šprýmař všech šprýmařů. Avšak věřím, že krása a líbeznost vaší dcery tuto chybičku napraví.“
Pak pokynul a další Julienův stisk prstů způsobil, že Marie-Claire trochu napřímila hlavu. Když se její oči setkaly s královým pohledem, vehnal se jí nach do lící. Snažila se skrýt červené tváře za vějířem, ale právě tenhle moment rozhodl a král dodal:
„Bude mi potěšením, poctíte-li mne svou účastí na zítřejší projížďce a obědě, jež se bude konat v zámku prince de Condé.“ Byl to úspěch přímo dvojnásobný.
Když král kohokoli pozval k projížďce počítalo se sice s tím, že ten dotyčný bude účastníkem i následující hostiny. Avšak být pozván k projížďce a k tomu i na královský oběd, znamenalo zaujmout místa u stolu přímo u královské tabule a ne obědvat někde v přilehlých místnostech či sálcích k tomu účelu určených pro méně významné dvořany.
Teprve když skončilo představování, začínala Marie-Claire vnímat blíže své okolí a alespoň trochu sledovat co se kolem děje.
Následoval tanec, malá občerstvení, hra u karetních stolků, či hra v kostky. Bylo zde vše co bylo možno poskytnout k zábavě. Marie-Claire si užívala plnými doušky. Byla středem pozornosti, stejně jako oba bratři, vcelku jako celá jejich rodina.
Všechno krásné jí však kazila jen myšlenka na příhodu s vínem. Možná by na ni v záplavě zábavy zapomněla, ale ještě několikrát se jí večer udělalo mdlo a bála se, že bude muset odejít.
Stálo to vždy totiž dosti přemáhání, aby společnost nezaregistrovala její chvilkovou bledost, což se dalo lehce omluvit špatným vzduchem. Vždy váhala, kterou sklenku s vínem vzít a tak toho za celou dobu slavnosti mnoho nevypila. Ochutnala však čokoládu.
Královnina trpaslice se zabývala přípravou tohoto nápoje a královna tuto pochoutku nabídla jen někomu. A Marie-Claire za tohle vzácné prokázání důvěry mohla poděkovat trpaslici.
Když byla vyzvána, aby šla s Julienem promluvit s královnou, doslova se jí třásla kolena. Tolik poct v jediném dni! Mezi královninými dámami byla i její trpaslice.
Slavnost se protáhla dlouho do noci a když se pak ukládali ke krátkému spánku, aby ráno mohli zajít spolu s královskou rodinou na ranní bohoslužby, byla Marie-Claire unavena jak už dlouho ne. Necítila nohy, bolelo ji celé tělo.
Ač ovládala skoro všechno, přeci se jen neubránila chvilkovým pocitům, že teď zrovna nestojí a nedrží své tělo dostatečně vzpřímeně a správně. Neuvědomovala si, že její pohyby jsou tak přirozené, jako by žila u dvora odjakživa. Nebyla však schopna říct s kým mluvila, tančila.
Byla spousta těch, jež stáli o její přízeň nejen kvůli ní samé, ale protože hodlali těžit z náklonnosti, kterou dal král zřetelně najevo jejich rodině. Ale naštěstí tu byl její otec a bratři, jež ji měli stále na očích a svou přítomností odradili řadu těch jež se přeci jen nedovážili být nemístně dotěrnými v jejich blízkosti.
Matka s ní pobývala jen chvílemi, nehodilo se , aby byly stále spolu. Nezabránily by řečem, že ji matka hlídá. Ačkoli řada šlechticů pochopila, že k té krásce se jen tak přiblížit nebude lehké, aniž by je nesledoval pohled některého z Bouvierů, nebylo možné neusilovat o to být v její milé společnosti.
Julien byl též v zajetí krásných dam a byl stejně duchaplný jak kterýkoliv jiný čas a dal jasně najevo, že ač se nyní ukázalo, že Marie-Claire je jeho sestrou, těžko přetěžko některá z dam získá jeho bližší náklonnost.
Všechny ty dámy, hraběnky a markýzy, jindy chápavé, reagující na jakoukoli narážku či nástin daný v řeči, nepochopily, že Julienovo srdce je již zadáno a marně se snaží.
Snad jen matka tušila, že to srdce zasažené láskou dlí někde v Itálii. Pro ni bylo těžké pochopit, jak ta dívka, dcera její přítelkyně Marlen, mohla dát Julienovi tak kruté podmínky.
Jmenovala se Gina. Julien ji poznal v době, kdy se rozhodla odejít do kláštera. Byla příliš mladá, aby pochopila, že dává jejímu synovi tak přetěžký úkol. Gina si nebyla jistá svou láskou a byla na vahách zda zasvětit své srdce Bohu, či je dát všanc lásce světské.
Byla příliš mladá a Julien chápajíc její nejistotu v sebe samu přistoupil na podmínky, jež mu dala. Má-li ji opravdu rád, jak říká, ať je trpělivý a vyčká alespoň čtyři léta. Zůstane-li ji věrný a stálý a nevzhlédne-li se v jiné tváři ať si pro ni přijde a ona se mu oddá. Pokud však selže, už nikdy ji nespatří a ona se stane řádovou sestrou.
Avšak za celou dobu jí smí napsat jen pár dopisů a smí ji navštívit nejvíce dvakrát do roka, a setkat se mohou jen v hovorně kláštera za přítomnosti některé z jeptišek. Julien slíbil.
Několik týdnů jako by to ani nebyl on. Kolik slzí matka prolila a přeci mu nemohla pomoci. V tomhle si musel poradit a rozhodnout se sám. Když se tak stalo, byl to zase ten starý dobrý Julien, a přeci nebyl. Viděla jej často flirtovat s dámami, dokázal škádlit služebné,komorné, každou ženskou sukni, která stála za to, ale vždy jen po určitou mez.
Proto snad také Julien přistoupil na to jet za bratrem a strávit s ním rok na moři, které zrovna moc nemiloval. Při té příležitosti se mohl stavit v Parmě a navštívit Ginu. Když se pak vracel našel Marie-Claire , a tak zase uběhl skoro další rok a už se zdálo být snazším překonat zbývající čas, který ho dělil od jeho vysněné Giny.