Portréty - 17. část

Však se jí dostane na kobylku, jen co mladý pán odjede. Ale byly to plané naděje, ještě netušil, že ta kráska pojede s mladým šlechticem, coby jeho komorná.

Když došel Marsacovi dopis od jeho matky, bylo víc než nutné odjet ke králi. V dopise nebylo nic potěšujícího. Opravdu nejvyšší čas, aby se vrátil a hlavně , aby s sebou vzal Marii-Claire.

Nejprve si myslel, že v zájmu její bezpečnosti pojede ke králi sám, ale díky intrikám vévodkyně M… bylo nutné, aby Marie-Claire jela s ním, jenže ne jako komtesa. Musí jí dostat do Versailles tak, aby mohl spolu s ní pohovořit s králem dřív, než bude nějakým horlivcem zatčena.



* * *



„Jak vám mohu být nápomocen?“ zeptal se správce Tionnel, když se mu podařilo zařídit, aby zůstal se šlechticem o samotě a nebyli u toho všudypřítomní vojáci, tedy hlavně jejich velitel.

Byl zvědav s čím tenhle mladý muž přišel, viděl jej přijet v kočáře hraběnky de Saint-Clairové, ale představil se mu jako syn vévodkyně de Monmier a marně hledal spojitost mezi těmi jmény, ale během okamžiku pochopil.

„Jedná se o demoiselle Clarissu, jak víte. Je nyní na zámku hraběnky. Jelikož jsem budoucím majitelem a shodou okolností ten, kterého ona měla napadnout a má být na příkaz krále zatčena, je nutné, abych jí pomohl ze svízelné situace, neboť není vše jak se povídá. Ne nemusí se bát, je v pořádku. A pokud se podaří dostat jí do Versailles, podaří se mi pak zařídit i její pohovor s králem, který by uvedl jistě všechno na pravou míru.

A zajisté pochopíte, že před krále nemůže předstoupit jako komorná a bohužel nevíme, jaká je situace v Paříži ani ve Versailles s jejími věcmi, potřebuji od vás nějaké její šaty, abychom je mohli vzít s sebou. Správce jej poslouchal velice pozorně, měl pocit, že tomu muži lze důvěřovat, ale opatrnost nade vše. Zvláště nyní, když dostal zprávy, že Julien je v Bastile. Marsac cítil, že správce váhá, zda mu má důvěřovat či nikoliv.

„Musím vám prozradit něco, co mne ve vašich očích mnoho nepřilepší, ale bylo by mi nečestným, abych to před vámi tajil. Jsem totiž synem Philipa Luise de Saint-Clair, proto budu i novým majitelem sousedního panství, a protože k demoiselle chovám ty nejčestnější úmysly je i v mém zájmu, abych jí pomohl.

Neboť i na mé pověsti záleží a rád bych dokázal, že jsem jiný než můj otec. A pokud mi stále nedůvěřujete, jak slečna předvídala, ukáži vám prsten, který zajisté dobře znáte a který mi pro vás svěřila a zapůjčila.“

Správce až nyní a ještě po chvilce váhání mladému muži vyhověl. Nakonec byl sám polichocen, když se mladý šlechtic velice uznale vyjádřil o jejich panství, které bylo vedeno v tom nejlepším možném pořádku.

A tak příštího dne byly na zámek hraběnky de Saint Claire dopraveny šaty pro Marii-Claire. Má-li se vše objasnit, její jméno být očištěno a Julien propuštěn z Bastily, nic naplat oba musí do Versailles, ke králi.

Cesta byla pro ni nekonečnou, už tam chtěla být, ale sotva se přiblížili na dohled v koutku duše se usídlil strach, že to nedopadne dobře a že jí každý pozná, jakmile bude spatřena. Ale bála se zbytečně. V plášti a s kapucí na hlavě, vypadla jako vystrašená a hloupá komorná, která je poprvé ve službě u velkých pánů.

Marsac měl v sobě také malou dušičku, neboť odhalit intriky vévodkyně M… nebude lehké, ale s úsměvem si Marii-Claire prohlížel a chvílemi měl obavy a těžko poznával, zda-li ten svůj strach a neohrabanost venkovské komorné jen tak dokonale předstírá, nebo bojí-li se tolik doopravdy.

Když se Marsac dostatečně přivítal se svou matkou, byla jí představena i Marie-Claire. Trochu ostýchavě se k té ženě přiblížila, ale ta krásná dáma ji objala vřele a s láskou. Bylo jí okamžitě jasné, že je to dívka se kterou se o svého syna bude ode dneška dělit. Ale nijak ji to nermoutilo. Na synovi okamžitě poznala tu změnu, která nastala. Když jej opouštěla na zámku paní de Saint-Clair, měla pocit, že její syn ztratil zájem o všechno, jako by ztratil něco, bez čeho nemůže žít.

Nyní pochopila, že mu scházel úsměv téhle dívky. A nemohla si nevšimnout, že dívka se na jejího syna dívala s láskou a něhou s jakou se dívají zamilovaní. Jenže nebyl čas rozplývat se nad záležitostmi srdce. Nyní bylo nutné vyřídit jiné veledůležité věci.

Sotva něco pojedli odebrala se Gerardova matka ke králi. Musela domluvit synovu schůzku s ním. Než se však od krále vrátila měl Marsac návštěvu. Nejprve to vypadalo, jako by příjezd Marsaca nikdo nezaznamenal, ale opak byl pravdou.

Jako vítr šla zvěst, že Marsac, je zde, a že se konečně vyřeší jeho napadení u komtesy Marie-Claire Vivienne Parcy de Bouvier. A bylo nasnadě, že se vše musí vysvětlit, ač hlavní viník – komtesa není nikde k nalezení.

Sotva se totiž Gerardova matka vzdálila, ozvalo se zaklepání na dveře.Než Marscac řekl své „dále“ požádal Marii-Claire, aby šla do vedlejší místnosti. Poslechla jej, ale poněvadž se nedíval za ní až do konce, nevšiml si, že do vedlejšího pokoje vešla, ale dveře nechala nedovřené.

Jakmile sluha vešel a Marsac jej ubezpečil, že je opravdu sám, vyřídil co měl a ihned nato vstoupila do místnosti vévodkyně M… Ačkoliv se také pečlivě rozhlédla po pokoji, přeci jen tu neznatelnou škvíru mezi dveřmi nepostřehla. Marie-Claire ani nedýchala, když po hlase poznala, kdo to k Marscovi vešel do pokoje.

Během dalších chvil se nestačila Marie-Claire divit, vždy měla problémy s muži, kteří se jí chtěli zmocnit a s těmi, jež nemohli pochopit, že její krása je jen jejím majetkem. Vždy měla jasno před kým se má chránit, před kým si dát pozor, ale začínala tušit, že vévodkyně je nepřítel ze všech nejhorší, nejrafinovanější. A ona k ní měla tolik důvěry, když se jí svěřovala, že jde ke králi. A teď se nestačila divit, co slyšela.

„Ach, jsem tak ráda, že jste živ a zdráv.“ Opět se vévodkyně snažila vlichotit. „Nikdy bych neřekla do tak hezké tvářičky, že je něčeho takového schopna. Vždyť měla možnost získat samotného krále a i tím pohrdla. Jiná by si toho považovala, ale ona!“ Marsac se pousmál:

„A co když to byl záměr, aby vzbudila královu žádostivost.“ „No vida, a že prý se v ženách nevyznáte.“ „Kdybych se vyznal, těžko bych šel za tou kráskou, abych málem přišel o svůj život.“

„ Škoda jen, že je ta dívka k nenalezení. Místo ní je teď v Bastile Julien. Takový milý a jemný hoch. Asi nejlepší z celé té jejich rodiny.“

„V tom máte pravdu, celá ta jejich rodina je taková zvláštní.“ Pronesl Marsac ledabyle, ale byl zvědav jak vévodkyně zareaguje.

„Říkáte zvláštní, řekla bych pyšní, příteli. Jeden vedle druhého nosí nos příliš vysoko.“ „Možná máte pravdu.“

„Možná? Určitě, vy jste nejspíš nezažil hraběte, když byli u dvora, ještě se svým nejstarším synem . To teprve by jste viděl jak jsou pyšní. Jean-Poul, syn pana hraběte, je v tomhle premiant. A teď když se zde jen ukázal, potvrdil, že jeho pýcha je bezmezná. Ten má místo mozku a srdce jen moře.“

Když Marsac naznačil, že nerozumí. Odhodlala se vévodkyně k důvěrnosti. Marie-Claire neslyšela co říká, neboť těch několik slov vévodkyně nejspíš zašeptala Marsacovi přímo do ucha. Pomyslela si s úlevou:

Tak Jean-Poul je tedy tou největší příčinou, že vévodkyně nemůže jejich rodinu vystát. To je mu podobné. Dotkne se ješitnosti téhle dámy, něčím ji urazí a teď to odnáší oni dva. Ona a Julien.

Vévodkyně však pokračovala v hovoru s Marsacem. Nehovořili dlouho, ale Marie-Claire již byla celá zdřevěnělá, jak se bála pohnout, aby se nějak neprozradila. Jak byla na začátku zvědavá, nyní již nestála o to, slyšet, co si povídají. Naštěstí Marsac vévodkyni upozornil, že se jeho matka co nevidět vrátí, a nebylo by jistě dobrým, aby se vědělo, že se spolu setkali ještě před tím, než on navštíví krále a stane pak před vyšetřovací komisí.

Marie-Claire už byla netrpělivá, kdy už konečně vévodkyně odejde, jejich hovor se totiž začal ubírat docela jiným směrem než na začátku. Ale nemohla proti tomu nic podniknout, ani tehdy, když pochopila, že se spolu líbají. Tak si přála, aby zrovna teď přišla a vstoupila jeho matka, ale nestalo se tak.

Sotva však vévodkyně odešla Marsac se v duchu otřásl, vůně jejího parfému byla těžká, nejhorší bylo, když se musel přemoci a líbat ji. Zvláště, když věděl, že za dveřmi je Marie-Claire a musí všechno slyšet, ale nebylo zbytí, chtěl-li alespoň prozatím, aby vévodkyně nabyla dojmu, že je na její straně, nešlo to jinak.

„Že jste přizvukoval, když pomlouvala moji rodinu, to bych ještě pochopila, ale proč jste se k ní lísal a dokonce jí líbal to vám nikdy neodpustím.“ „Nemáte poslouchat za dveřmi. Ten co to dělá, se leccos dozví, a leckdy i to o co nestojí.“ A pak se odmlčel.

„Snad jste nevěřila těm mým výlevům?“ Přitom k ní přistoupil a hleděl ji zpříma do očí v kterých se zračilo pár prvních slz. „Takže,vy jste…“ „Ano já jsem použil všech možných prostředků… „ ale více již neřekl, neboť dívku objal a začal ji líbat.

Najednou se ozvalo zaklepání.Marie-Claire sebou cukla, jak se lekla a shodila cosi ze stolku, u kterého zrovna stáli. Pootočila se, aby zvedla co upadlo. Marsac zatím přistoupil ke dveřím, aby zjistil, kdo je vyrušuje.

Byl to králův sluha přišel mu říct, že král očekává nejen jeho, ale i nějakou dívku. Marsac pokynul, že rozuměl a otočil se na Marii-Claire, že musí jít ke králi. Pak se k ní obrátil a všiml si, jak zbledla.

„Co se stalo?“ zeptal se neboť nechápal její úlek. Marie-Claire mu jen mlčky podala vějíř. „To je přeci vějíř vévodkyně M…“ A teď ten vějíř Marii-Claire připomněl příhodu na niž zapomněla a až nyní pochopila její důležitost a hlavně to, že byla důvodem nenávisti vévodkyně.

Bezděky začala vyprávět. Bylo to hodně dávno, co bydlela v ulici nedaleko trhu a tou dobou byl Julien zrovna mimo Paříž. Vypravila se na trh se svou služebnou. To co rozhodlo o příštích svízelích jejího života se odehrálo, když se vracely z trhu. V jedné z ulic stál kočár, nájemní drožka, zrovna do ní nastupovala vznešená dáma. Ale ještě před tím než nastoupila, vrazil do ní jako by nechtěně chodec.

Té ženě upadl vějíř a muž se sehnul, aby jí ho podal. Marie-Claire neviděla tvář té dámy, protože ji zaujalo něco jiného. Ten muž jí podával vějíř, ale ne ten co upadl. Byl to zlomek vteřiny, kdy uchopil ten spadlý, ale ženě podával jiný, který měl ukrytý, nejspíš v rukávu. Než si stačila dámu prohlédnout, ta zahartusila na muže v řeči, které nerozuměla , ale zato si mohla všimnout vějíře, neboť se rozevřel a ona uviděla zajímavou kresbu. Byla na ní tvář ženy zahalená ve škrabošce.

Možná by si toho snad ani nevšimla a nezapamatovala si ani toto. Jenže shodou okolností, žena jíž ten vějíř upadl měla na tváři také škrabošku. Vypadalo to, že si nějaká dáma dala tajnou schůzku s milencem a škraboška měla zabránit, aby byla někým poznána. A po této příhodě jí byl doručen dopis od Juliena, aby najala kočár a přijela za ním do Versailles, proto na tuhle příhodu zapomněla .

Sotva tohle dovyprávěla, Marsac ji objal a zatočil se s ní po místnosti. „ Za tohle bych vás nejraději zlíbal od hlavy až k patě. Teď už bude snazší hovořit s králem.“ „Božíčku vždyť já se ani nestihnu převléknout.“

„Myslím, že to nebude třeba. Naopak krále tím třeba potěšíme, že jste tolik chvátala, aby jste mu podala vysvětlení, že byl pro vás důležitější rozhovor s ním, než vaše šaty. Vždyť vám jde přeci o všechno.“

„Proč tedy ty šaty, pro které jste se osobně vypravil…“ „Přiznám se vám, chtěl jsem ještě jednou vidět váš zámek a také jestli jsou tam ještě vojáci.“ Chtěla něco říct, ale Gerard ji uchopil za ruku a pobízel jí, že musí jít. Nebylo by moudré rozzlobit krále tím, že ač je pozval, ještě musí čekat. Marie-Claire vzala vějíř vévodkyně do ruky a následovala jej.

Rozhovor s králem trval dlouho, předlouho. Však toho byla spousta k vysvětlování a k objasňování. Ale stálo to za to. Druhý den dostala Marie-Claire propouštěcí list pro svého bratra. A ani výslech policejního úředníka před vyšetřovací komisí nebyl tak strašný, jak se obávala, pochopila, že vše se dělo dle králových instrukcí. Po všech těch peripetiích si jela pro bratra. Bylo to jako by jela za milencem a ne za bratrem do Bastily.

Když se setkali vrhla se mu do náruče a nevšímala si ničeho kolem sebe. Žalářník už v těch zdech viděl ledacos a tak si jich nijak nevšímal. „Už jsem myslel, že nepřijdeš.“ Řekl Julien vyčítavě a snažil se vše obrátit v žert, ale moc se mu to nedařilo, neboť v jeho očích se zalesklo pár slzí.

„Krásně voníš, sestřičko,“ zašeptal, když jej k sobě tiskla. Marie-Claire si neodpustila a také mu pošeptala s pokrčeným nosíkem:

„Však ty taky.“ Odměnou jí byl Julienův smích. Od chvíle, kdy měla v rukou propouštěcí list, těšila se jak bude moci bratrovi oplatit jeho péči před časem. Však jí to stálo nemalé úsilí, aby se mohla na jeho návrat náležitě připravit.

Nestačilo jen strhnout pečetě ze dveří u všech vchodů jeho paláce. Musela sehnat pár sloužících, aby zařídili alespoň to nejnutnější než se vrátí. Julien vypadal hrozně, ona také nevypadala nejlíp, když jí Julien tenkrát objevil. Až se otřásla, když si na to vzpomněla. Cestou domů držel Julien její ruce ve svých a doslova jí hltal očima

„Budeš mi toho muset asi hodně povědět. Není divu, že jsem se díky tvé kráse stal obětí intrik, jsi skutečně moc krásná.“

„Ach Juliene, kdyby ty intriky byly jen kvůli mé kráse.“

„Ale nepovídej, spíše povídej. Já myslel , že koketuješ s králem. Někdy mívá ve zvyku poslat muže do vězení, zvláště muže těch manželek po nichž zatouží. Jelikož nejsi vdaná , rodiče poslal rodiče do Anglie a místo manžela to musel odnést Julien.“ Marie-Claire jej pohladila po tváři.

„Můj drahý bratříčku, kdyby to bylo jak povídáš, myslíš, že bych tě nechala hnít v Bastile, zatím co si užívám s králem. Je toho hodně, co ti musím říct, ale na to je čas, nejdřív se o tebe musím postarat. A hlavně, než dojedeme pověz co je s Marcelem?“

„Neměj obavy, ten je v pořádku , jen jsme objevili, že je náš palác zapečetěný, poslal jsem ho do bezpečí k abbé Locichardovi. Teď jen čeká až mu pošlu vzkaz nebo až se vrátí naši.“

Konečně dojeli do paláce. Ač se Julien bránil, že nejdříve navštíví kuchyni, Marie-Claire byla neoblomná. Měl připravenou koupel, a zatím co se bratr oddával horké vodě, běžela Marie-Claire do kuchyně, je-li i tam vše v pořádku a vše probíhá tak jak má.

Nakonec spolu zasedli ke stolu. Julien toho moc nesnědl, přeci jen nebylo možné sníst vše co mu sestra nechala podstrojit. Měl trochu obavy, aby mu tak dobré jídlo spíše nepřitížilo po té nevalné stravě v Bastile.

A pak nastalo dlouhé povídání. Povídání o tom, jak byla Marie-Claire svědkem setkání vévodkyně M... s poslem od německých kuřfiřtů. Jak si jí vévodkyně všimla a potom ve Versailles ihned poznala. Dostala strach, že Marie-Claire o ní ví a rozhodla se jí zbavit. Naštěstí zde byl Marsac. A pak následovala jedna lež za druhou, události se kupily a Marie-Claire byla donucena utéct, když sluha vévodkyně za ní volal, že je vražedkyní.

Naštěstí se jí podařilo bez úhony dostat do Paříže, ale když objevila zapečetěný palác, směřovala své kroky domů na Gergelier za správcem, neboť od něj věděla, že tam může najít pomocnou ruku. Následovala služba u paní hraběnky de Saint-Clairové.

„Víš Juliene, vždy jsem litovala,že neumím promluvit cizí řečí, jak jsem se styděla před královnou, že nerozumím zbla řeči, kterou hovoří. A nakonec mi to pomohlo, že neumím ani španělsky, anglicky, německy , to byla věc s kterou vévodkyně nepočítala.“

„A myslím, že hlavně nepočítala s tvým andělem strážným, viď?“ „Prosím?“ „Jen se nedělej, že nevíš o kom je řeč. Nebýt toho Marsaca, mohla jsi skončit jako já, vlastně hůř.“ „

„Hm, to ano, copak Gerard.“ Řekla a jakoby mimoděk si trochu povzdechla při těch slovech. Julien pozoroval svoji sestru a začínalo mu být víc než jasné, že Marie-Claire se zamilovala.

Vskutku syna vévodkyně de Monmier ani moc neznal. Vědělo se o něm, že má známosti s policejním komisařem a snad, že je synem někoho významného. Ale nikdo nevěděl, kdo je jeho otec, snad prý i král, vévodkyně prý byla kdysi jeho milenkou.O tom se mluvilo pouze před pár lety, když se Marsac objevil u dvora.

Avšak nejspíš to nebude pravda, král se o své levobočky vždy řádně postaral. Takže bude nejspíš nějakým vzdáleným příbuzným paní hraběnky de Saint-Clairové, když má být novým majitelem sousedního panství, jak říkala Marie-Claire.
Jenže pro tenhle večer toho bylo víc než dost. Cítil se unaven a tak se s Marií-Claire rozešli. Julien usnul skoro ihned, zato Marie-Claire usnout nemohla.