Portréty - 18.část

Stále jí šlo hlavou jak řekne Julienovi a nakonec i rodičům o Marsacovi. Novina, že se zamilovala snad nebude pro ně tak překvapující, jako spíše to, že Gerard je synem Philipa Louise de Saint-Clair. Dnes to ještě nechtěla bratrovi sdělit, ale zítra bude muset. Odjedou do Versailles a jak ji vévodkyně de Monmier sdělila, bude dáno ve známost, že syn se stane právoplatným dědicem panství de Saint-Clairů, anebo alespoň toho, co z něj zbylo.
Jak se na to bude dívat její rodina neměla ani zdání, ale při smůle, co jí tak často provází už nyní vidí, že se v názoru s rodinou na Gerarda asi neshodnou. Ráno usedala ke snídani s těžkým srdcem. Ač se snažila sebevíc, přeci jen Julien poznal změnu v její tváři. Ale nechtěl se ptát a vychutnával snídani o které se mu před pár dny mohlo jen zdát.
„Jak jsi se vyspal?“ zeptala se Marie-Claire neutrálně, když se konečně odhodlala, že začne povídat o Marsacovi.
„Co ti mám povídat, sama víš jaké to je a jak potom chutná taková přepychová snídaně.“
„Juliene, já ti musím něco říct.“ Julien se povzbudivě usmál: „Tak ven s tím co se děje?“
„Víš včera jsem ti neřekla vše.“ Julien poslouchal a pokračoval v jídle zvědav, s čím Marie-Claire přijde.
„Gerard je synem vévodkyně de Monmier a hraběte Philipa Louis de Saint Clair.“ Tohle Julien tedy nečekal. Zakuckal se, jak mu sousto uvízlo v hrdle.
„To myslíš vážně? Vždyť o jeho otci vévodkyně nikdy nikomu neprozradila ani slůvka. Co tak najednou?“
„Jenže on to doznal a Gerard teď zdědí zámek a celé panství hraběnky de Saint-Clairové. Nemyslíš, že by bylo výhodné, aby se naše panství spojila?“ Julien se rozesmál, přímo nehorázně.
„Co je tady k smíchu?“ otázala se Marie-Claire dotčeně.
„Snad nevěříš tomu, že otec bude nadšen a jen tak tě provdá za Philipova syna, jen proto, že naše panství sousedí. To ti nedošlo, že naše rodiny jsou víc než Montekové a Kapuleti? Ač je náš otec čestný muž ve Philipově případě by snad byl schopen všeho, aby hraběte dostal do rukou kata, a nejraději by byl tím katem sám, aby měl jistotu, že už nežije.
Jen jeho jméno ho dokáže rozlítit ještě víc než ten sluha jak ho vyhodil. Vždyť hrabě Philip má nejspíš na svědomí všechny pohromy co naši rodinu kdy potkaly. Nikdo to nedokázal, ale pevně věříme tomu, že měl prsty i v požáru tenkrát před lety. Nebýt jeho, mohla jsi být…“ Ale to už Marie-Claire nechtěla poslouchat a skočila mu do řeči.
„Já vím, že si myslíš, že nevím nic o těch tvých Kapuletech a Montecích. Na to mne ale nenachytáš. Moc dobře vím o kom je řeč, a také vím, jak to chodí. Kvůli majetku se uzavírají ta nejpodivnější manželství.
Tak nechápu proč bych si nemohla vzít Gerarda. Dokud jsi věděl, že je synem vévodkyně, bylo všechno v pořádku. Sotva však padlo jméno jeho otce, chováš se jako hlupák.“
„Ty asi neposloucháš viď, je to Philipův syn! Copak to není jasné?“
„Jen proto, že je syn darebáka, tak i on musí být zákonitě darebákem? Jděte mi k šípku celá Bouvierovic rodino, nejsem přeci slepá, abych nepoznala co je Gerard zač.
Miluje svou matku stejně jako ty svou. Ctí, že jsem komtesa, ač ví, že jsem vyrůstala na statku a v hostincích. Mohl se dopustit toho co jeho otec, ale raději prospal celou noc v křesle, a ty na něj jen nasazuješ!“
Ale víc už nedokázala Marie-Claire vyslovit, do očí se jí draly slzy, ač se jim tolik bránila.
Když Julien viděl, že Marie-Claire má tendenci utéct a že vybuchl až příliš, přistoupil k ní a objal jí kolem ramen. Chvíli ji tak držel, přemýšlel a pak řekl:
„Odpusť, drahá moje, ale tady vidíš co s námi dělá jméno hraběte. Jsem snad schopen pochopit, že ses zamilovala, bude-li třeba podpořím tě. Ale připrav se, že otcova reakce bude odmítavá.“
„To vím, ale já se ho nevzdám. Vím mám to o mnoho snazší než ty. Ty musíš vytrvat a jen doufat, že se tvoje milá nerozhodne jinak. I když budeš věrný a stálý sebevíc, nikdy nevíš, co si zvolí ona.“
Julien zůstal sám. S chutí se napil vína a srovnával se s myšlenkou, že jeho kouzelná sestřička se zakoukala do syna člověka, jenž se na osudech jeho rodiny neblaze podepsal. Jak tohle stráví otec to si nedokázal představit, vždyť ani on tomu stále nemůže přijít na chuť.
Ale v tom má Marie-Claire pravdu. Pokud byl Gerard synem vévodkyně, bylo vše v pořádku, jakmile se jeho jméno začalo spojovat se jménem hraběte vše se obrátilo o sto osmdesát stupňů.
Nazítří oba odjeli do Versailles, ke dvoru. Hodilo se , aby Julien králi poděkoval za propouštěcí list. A hlavně bylo třeba se objevit u dvora. Aféra s vévodkyní M… byla námětem všech hovorů, zvláště, když se jí podařilo utéct ještě té noci, kdy měla být zatčena. A opět byl Julien se svou sestrou středem zájmu. Také nebylo možné přehlédnout, že Marie-Claire často přebývá ve společnosti vévodkyně de Monmier a jejího syna.
Než se však naplno začaly přetřásat tyto skutečnosti Julien a Marie-Claire ve Versailles už nebyli. Příčinou byli dopisy, které v ten čas dorazily od jejich rodičů z přístavu Dunkerque . Na základě jednoho se Julien vypravil domů na zámek de Gergelier, kam měly dorazit zásilky těžebních zařízení a on měl dohlédnout na jejich předání.
Marie-Claire zůstala u dvora, když však přišel i druhý dopis, lehko z něho Marie-Claire pochopila, že rodiče než přijedou do Versailles zajedou nejprve na Gergelier, aby mohli s sebou ke dvoru přivést svého nejmladšího syna, neboť to bylo královo přání. Vida, jak se dají zneužít králova slova k tomu, aby jejich první korky směřovaly domů a teprve pak ke dvoru.
A tak udělala jediné možné požádala krále o svolení, aby mohla zajet také na zámek Gergelier a přivítat se s rodiči a velice ráda by jim řekla všechny novinky, hlavně ty které se týkají Marsca de Monmier, sama než to učiní někdo cizí. Dostala královo svolení s podmínkou, že se vrátí ke dvoru nejdéle do týdne, ale i s rodiči a s bratry.

* * *

Když vešel Gerard do pokoje a velice srdečně se přivítal s matkou, jako by se mu ulevilo, že ji vidí. A aniž se zeptala, začal jí vyprávět proč musel tak narychlo do Paříže. Chytili totiž komornou vévodkyně M..., byla zde možnost něco se dozvědět. Byl přítomen jejímu výslechu.
„Jsem tak rád, že jsi tady, bál jsem se, že jsi odjela k hraběnce de Saint-Clairové, jak jsi o tom hovořila.“
„Cítím obavy z tvého hlasu, co by se mi mohlo stát, kdybych odjela?“
„Jak jsem se zmiňoval o té komorné, tak byla u vévodkyně zhruba jen týden a tak nebyla tak zatvrzelou a záhy prozradila, že než vévodkyně uprchla domlouvala se svým sluhou, aby poškodil náš kočár. A jsem tak rád, že jsi zatím nikam neodjela.Musím to dát ihned zkontrolovat.“
Vtom ale zbledla jeho matka. Gerard k ní přiskočil, myslel si, že omdlí.Když ji pomohl do křesla a podal ji pohár, aby se napila, hraběnka pak řekla větu, která Gerarda nijak nepotěšila.
„Já jsem s ním nejela, protože jsem ho dnes ráno půjčila dceři hraběte de Bouvier, Marii-Claire.“ „Odpusť mamá, musím jet za ní, kam probůh měla tak naspěch?“
„Jela domů na zámek Gergelier.“
Gerard dělal vše co bylo v jeho možnostech, ale když vyjel bylo už odpoledne a Marie-Claire měla před ním náskok tak tři čtyři hodiny. Už se připozdívalo a kamkoli dojel a ptal se na kočár, jedoucí směrem k zámku Gergelier, vždy dostal stejnou odpověď:
Ten už dávno projel. Ač snížil její náskok na tu nejvyšší možnou míru dohnat se mu ji nepodařilo.Jen doufal,že jeho milá dojela v pořádku.
Marie-Claire jela plná rozechvění, konečně se uvidí s rodiči. Těšila se tomu setkání a zároveň se ho bála, jaké budou reakce na novinky, které pro ně má. Pokud jim je ovšem Julien neřekl první. Už byla blízko, chýlilo se k poledni a to už bude doma každou chvíli.